Zalo¾it spoleènou hrobku pro zemøelé osobnosti èeského národa se podaøilo uskuteènit koncem osmdesátých let 19. století. Pro Slavín byl vybrán vyšehradský høbitov, který je opøeden èeskou minulostí a slávou dávného sídla èeských kní¾at a králù. Høbitov byl postupnì rozšiøován a stal se postupnì národním pohøebištìm.
Slavín byl postaven v letech 1889 a¾ 1893 a jeho zakladatel, Petr Fischer, jinak obchodník s døívím, pøedal vìnovací listinu spolku Svatobor do vìèné péèe a u¾ívání. Architekt hrobky byl Antonín Wiehl, ¾ák slavného èeského architekta Josefa Zítka. Krypta má 44 pohøebních kobek, k nim vede ¾ulové schodištì s balustrádovým zábradlím. Uprostøed plošiny stojí ústøední pomník, na jeho¾ vrcholku je sarkofág, nad ním se sklání alegorická okøídlená postava Génia vlasti. Po stranách pomníku jsou dvì sochy pøedstavující Vlast truchlící a Vlast vítìznou. Na pøední stranì pomníku jsou tøi tabule se jmény prvních patnácti osobností, které zde byly pochovány.
Jako první zde byl pochován v roce 1901 básník Julius Zeyer. Od nìj jsou i verše na soklech postranních soch. Nad tabulemi je napsáno motto Slavína: „Aè zemøeli - ještì mluví“. Bylo rozhodnuto, ¾e zde najdou místo pøední osobnosti všech odvìtví kultury a oborù vìdeckých, mu¾ù i ¾en, bez ohledu na konfesi zemøelého. Plošinu lemuje stìna s dalšími 36 jmény, je tohoto èasu plnì zaplnìna. Na schodišti najdete kamenný katafalk, na nìm¾ se vystavovaly schránky s ostatky pøed ulo¾ením do krypty a nebo i do jiného hrobu na tomto høbitovì.
Slavín byl a¾ do pøerušení èinnosti Svatoboru v roce 1970 v jeho vlastnictví. Po celou dobu peèoval a staral se o drobné úpravy a opravy. Po roce 1970 pøešel Slavín do vlastnictví státu a do správy Pohøební slu¾by hlavního mìsta Prahy. Od roku 1967 byl zapsán do seznamu kulturních památek v rámci národní kulturní památky Vyšehrad.
Pøesto vše byla hrobka v havarijním stavu ani zapoèatá rekonstrukce v roce 1983 nebyla dokonèena. Po obnovení Svatoboru v roce 1990 se spolek sna¾il o záchranu Slavína, ale majetkoprávní vztah byl vyøešen a¾ v roce 1997 a to tak, ¾e Slavín zùstal v majetku Prahy a Svatobor dostal smluvnì Slavín do své správy a u¾ívání na 99 let.
Pohøby se uskuteèòovaly zpravidla na ¾ádost význaèných kulturních a vìdeckých institucí, pokud pozùstalí nemìli námitky. Po pøevzetí Slavína státem rozhodování o tom, kdo zde bude pohøben, pøešlo na jeden odbor ministerstva kultury. Od poloviny šedesátých let se sem ukládají ostatky, a¾ na malé výjimky, jenom v urnách. Tím se také zvìtšila kapacita kobek. Do jedné kobky se dávala jedna rakev, dnes se sem vejde a¾ 16 uren. Na Slavínì nejsou pochováni, a ani nebudou osobnosti politického a veøejného ¾ivota. Pojmenování Slavín se zaèalo, i kdy¾ nesprávnì, pou¾ívat pro celý vyšehradský høbitov a je to nejvyšší posmrtná pocta pro ty, kteøí jsou zde pochováni.
V roce 1999 byl v blízkosti hlavního vchodu odhalen pomník èeským hercùm, je tady spoleèný hrob hercù bez rodin. Hrobka má dvì kóje pro 15 uren, je zakryta deskami, na kterých je zlatým písmem vyryto jméno pohøbeného. Jako první zde byla v roce 1999 ulo¾ena urna hereèky Vlasty Fabiánové, v roce 2000 Ljuby Hermanové. Høbitov, kde je pochováno pøes 600 osobností je také galerií dìl pøedních èeských sochaøù.
Høbitov má také èást, která není pøístupná veøejnosti. Je to èást høbitova, kde se nachází hroby øádových sester.
Namátkou jenom pár jmen tìch, kteøí jsou zde pochováni: Ema Destinová, Josef Hora, Julius Zeyer, Vojtìch Hynais, Eduard Kohout, Jan Kubelík, houslový virtuos a jeho syn Rafael Kubelík – dirigent, Jaroslav Marvan, Alfons Mucha, Marie Pujmanová, Antonín Strnadel, Václav Špála, Zdenìk Štìpánek, Jan Štursa, Jaroslav Vrchlický, Bo¾ena Nìmcová, èeská krasobruslaøka Hana Mašková a další. Jiní zde mají pouze symbolický hrob, jako Josef Èapek, který zemøel na pochodu smrti v koncentráku, nebo Dr. Milada Horáková, popravená komunisty, èi symbolický náhrobek Jana Nerudy, který si nepøál zde být pochován.
