Weekend s Annou
Když se daří, tak se daří. Jeden týden není o nudu nouze a pak se to sesype několik akcí najednou. Tak jako tento týden. Nejprve přišla anonce na Magický weekend na Kosti a podle programu to mělo být velmi zajímavé. Samozřejmě jsme s manželkou shodli na tom, že není o čem diskutovat. Pojede se na Kost už v sobotu, protože tam bude větší více zajímavostí. 
Rána přišla v pondělí, když mi Kyselka poslala upozornění, že na Jizerské louce je sklářská pouť. Tak co teď. Anenská pouť je pouze v sobotu. Na Jizerskou louku se chodí pěšky anebo na kole a to mé nohy trochu poznamená. V neděli pak budu jako ušlá pneumatika. Naštěstí je parkoviště rovnou pod hradem a tak se nebudu muset přesouvat na vozejčku. Dojednáno, vykonáno.
V sobotu ráno jsme se začali vypravovat a jak bývá zvykem, žádný velký kvalt se nekoná. Ještě než se vypravíme z bytu, kouknout na stránky chmu, jak se budou chovat mráčci. Chovat se budou jako utržený ze řetězu. Než jsme se pokochali pohledem do počítače, letmý pohled z okna nám říká, že lije jako z konve. Zastavíme vypravování se a začneme přemýšlet, co se tedy dá dělat. Než se k něčemu rozhodneme, svítí sluníčko. Znovu pohled na monitor a koukejme, je tam mezera mezi mraky. Jedeme! Dobalit a hurá do auta.
Sotva nastoupíme, prší. Pršelo celou cestu. V okamžiku dojezdu na parkoviště v Jizerkách - konec deště. Hrdě se hlásím k tomu, že jsem to tak zařídil. Než dojdeme dolů k Panskému domu, mokneme. Proč bych vám to pořád opakoval. Tak se to opakovalo po celý den.
Ještě štěstí, že do Jizerek nechodí žádní změkčilí turisti a cukrátka. Pokud se tam nějaký tak zvaný „astrachánec“ nacházel, jistě včas emigroval zpět do podhoří (kde také pršelo) a tam se mohl pohodlně rekreovat. My chlapi (a ženský) ošlehaní větry kavárenských ventilátorů jsme vydrželi a přežili různé hrátky a soutěže, které pro nás připravili muzejníci a panskodomovci, kteří se nakonec utkali v dřevorubeckých kláních.
Zajímavá byla také lyžařská štafeta. Jezdci pádlovali s takovou vervou, že pod lyžemi i tráva vysychala.Vůbec nebylo důležité, kdo vyhrál. Vlastně vyhráli všichni, i diváci. Pytlácký přístřešek pytláka a čarostřelce byl v obležení velkých i malých. Bodejť by ne. Pytlák měl před sebou kotlík, ve kterém žhnulo dřevěné uhlí a na něm se přihříval kelímek s olovem. V ruce držel prastarou formu na odlévání kulí a vtipnou formou doprovázel svojí činnost, podrobným výkladem, i s vysvětlováním proč se vlastně na Jizerkách pytlačilo.
Ti, kteří neměli pušku pytlačku, mohli zbohatnout při rýžování drahých kamenů. Byly tam skutečně zamíchané granátky. Zápal s jakým se do práce vrhali nejen děti, byl skutečně zapálený. Další si mohli odzkoušet svůj odhad. Odříznout špalík tak, aby vážil půl kila a odseknout z távy sekerou kus o délce deset centimetrů není tak lehké. Komu se podařilo, byl odměněn.
Pro ty, kteří nejsou soutěživým typem, bylo připraveno dost jiných atrakcí. Správný šraml vyhrával před muzeem jednu lidovku za druhou. Zpěv a tanec se v pauzách mezi jasnou oblohou přenášel do baráku a v pohodě se pokračovalo. U stánků, trhovci a řemeslníci, prodávali a vyráběli pod dohledem koukalů (čumilů) se činili seč jim síly stačily. Teplá medovina, studená puškvorcová a ostatní liduplné kapaliny mizely v útrobách účastníků pouti spolu s pivem. K zakousnutí bylo také dost materiálu. Klasické i místní speciality chutnaly výborně. Na rozloučenou nám zahrála Sešlost a my jsme šlapali zpět k autu na parkoviště. Samozřejmě jsme to za sucha nestihli. Já to beru jako bodré rozloučení ducha Jizerek, ale Věra je přesvědčena, že to je mým couráním a fotografováním bouřkových mraků.
Ale, stálo to za to…
Další foto zde
Mirek Herout