Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Jitka,
zítra Mikulá¹.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bylo, nebylo...
èlánky s tímto názvem budou vyprávìt pøíbìh a vy si mù¾ete zatipovat, zda je pøíbìh pravdivý èi ne. Tipovat budete v pøilo¾ené anketì. To, zda se pøíbìh stal èi nestal se dozvíte v pøíštím pokraèování seriálu.
 
V¾dy ve støehu
 
Doba pøedvánoèní. Pouèena nejen svými zkušenostmi, ale i zkušenostmi mých známých, a také sugestivními proslovy ve sdìlovacích prostøedcích, dr¾ím svou tašku v¾dy a všude jako jabloò nezralé jablko. Zavøenou, zazipovanou,  svírám pod pa¾í, a nedám!
Vím, ¾e velmi organizaènì stmelené a vytrénované party rùzných postavièek mají zpracovanou takovou strategii boje, ¾e nejvìtší generálové všech válek v lidském bytí  studem nachoví.
Ne, já se nedám! Já si taky propracuji strategii, a to by hrom na koze jezdil, jak øíkala moje babièka, abych si neuchránila svých pár švestek, pracnì našetøených na koupi vánoèních dárkù!
 
V¾dy ve støehu, se stalo mým 24 hodinovým heslem, a» jsem jela v dopravním prostøedku, ve výtahu, poskakovala po marketech, èi sprchovala se ve své koupelnì.  Nejvíce jsem si dávala pozor na podivné shluky lidstva, úzké prùchody do obchodù, tramvají, na zastávkách, a také pøi èištìní zubù.
 
Zajištìna svým vnitøním pøesvìdèením, ¾e víc u¾ udìlat nelze ( jedinì nenosit ¾ádné peníze, nebo nechodit nikam), jsem se vydala pro nákup sklenièek na pivo  pro babièku. Má je otøískané, ka¾dý pes jiná ves, a nakonec – ty pøijdou vhod v¾dycky. Vzala jsem si jen 500 Kè. A svou krásnì vynošenou a obnošenou torbu na nákupy. V oddìlení „Sklo, porcelán“ nebylo kupodivu moc lidí, jen pár jedincù bloudilo a hledalo asi také sklenièky na pivo. Najednou se na konci jedné ulièky strhla mela. Zaèali se tam mlátit tøi lidi, velmi vulgárnì si nadávat, a mnì dost pobouøilo, ¾e mezi tìmi tøemi dospìláky se motaly dvì malé dìti. Co vám budu povídat, upoutali mou pozornost, proto¾e nadávky byly hlasité, a velmi vulgární, strkání surové, a dìti plakaly.
„Koukejte se, pani, to je hrùza, co?“, oslovila mne docela pìknì obleèená a èistá ¾ena (na rozdíl od skupinky hlasitých obèanù).
„S tím by se mìlo nìco dìlat, to pøece není mo¾né, všichni jenom koukají, a nikdo nic neudìlá“!, rozèilovala se dál ta dobrá ¾ena. Netlaèila se na mne, nestála blízko mne, svùj „prostor“ v pojetí – na délku pa¾e, jsem si stále udr¾ovala u¾ bezdìènì.
Zaèala hlasitì volat vedoucího, ochranku, pána Boha, a všechny lidi dobré vùle. K mlátící se a bujaøe povykující skupince pøistoupili další dva jejich soukmenovci, a sna¾ili se je od sebe roztrhnout. Nás pøihlí¾ejících bylo opravdu asi dost, provoz v obchodì se doslova zastavil. Kdy¾ na zem upadl nejdøív jeden, pak i druhý snìdý obèan, vypadalo to ji¾ zle. Pøehodila jsem si tašku na druhé rameno, a chtìla zmizet – nemám ráda násilí. Sice jsem pár vteøin fascinovanì hledìla, jako všichni,  ale u¾ mnì to staèilo. Pryè!, velel mùj pud sebezáchovy.
„A máte pravdu“, náhle konejšivým hlasem pronesla milá ¾enièka. „Pùjdeme, oni si to nakonec nìjak srovnají“.
Otoèila jsem se smìrem k oblièeji té  paní, pøísahám, ¾e k ¾ádnému fyzickému kontaktu nedošlo, jen pøi louèení mnì podala ruku, co¾ jsem pøijala s údivem, ale jen tiše.
Vyšla jsem z obchodu, vytáhla minci z vozíku a chtìla ji dát do  penì¾enky.
Taška byla otevøená.
Penì¾enka fuè.
V penì¾ence kromì pìtistovky (ještì ¾e tak), jsem mìla stravenky, mìsíèník, obèanku, kreditní kartu, jízdenky, a kapøí šupinky z vánoc, aby se mnì dr¾ely celý rok peníze.
Nepomohly – šupinky.
Musel to být komplic potýkajících se, øvoucích a peroucích se individuí, které a» tak èi onak upoutaly mou pozornost, a její hbité ruce Davida Cooperfielda udìlaly své. Jak, kdy, nevím.
 
Kdybych toto neza¾ila na vlastní kù¾i, nevìøím! Kdybych se ocitla v nìjaké tlaèenici, otírali se o mnì nìjaká individua, jeden mnì šlápl na nohu, druhý se omluvil, a tøetí mezitím vytáhl portmonku, chápala bych. Kdyby do mnì nìkdo strèil, já upadla, a on mnì horlivì pomáhal vstávat, pochopila bych. Kdybych nesla tašku volnì pøes rameno, mìla ji nedbale zapnutou, vìnovala se nìjakému výhodnému výprodeji tak, ¾e bych zapomnìla, ¾e mám zavazadlo – všechno bych chápala. To u¾ se stalo tolikrát!
Ale pochopit takovou to akci – kdy jsem BYLA VE STØEHU – a pøesto byla okradena? 
Ještì mohu nechávat tašku doma, peníze nosit v rulièce schované za zubní protézou, mìsíèník v botì, a šupinky z kapra zašité v límci. A chodit jen v opuštìných parcích.
Jo, tam je teï bezpeèno! Díky otvírací dobì supermarketù urèitì i hluboko do noci!
Dagmar Jarošová
Bylo, nebylo... (1) 
 
Jak dopadlo tipování v Bylo, nebylo... (1) ? I kdy¾ to vypadalo velmi vìrohodnì, vìzte, ¾e Dagmaøina fantazie zapracovala, a ¾e pøíbìh nebyl pravdivý. Kdo tipoval ano, tak netipoval správnì. Ale to nevadí, mù¾ete to zkusit znovu v následujícím pøíbìhu ...