Tajemná a krásná – IV.

Ženy české, matky české!
Slib si dejme a v něm stůjme:
pro blaho své drahé vlasti
všecky síly obětujme.

V předposlední části svého vzpomínání bych se chtěl věnovat dílu paní Boženy. Nejsem literární kritik a cílem mého vyprávění tedy nebudou rozbory jejího díla. Mnozí čtenáři mi psali, že nejsou velkými obdivovateli Babičky. Proč to nepřiznat, ani já si ji nečtu pravidelně před spaním. Její hodnota je patrně trochu jinde.

Především bych chtěl trochu zopakovat už dříve napsané. Paní Božena byla vzděláním i původní výchovou Němka, potom bilingvistka, která se češtinu sama učila tak trochu za pochodu. Byla českou vlastenkou volbou, nikoliv rodem. V tomhle kontextu je podle mne její dílo skutečně obdivuhodné, ona ten jazyk nejen používala jako nástroj, ale také tvořila. Myslím, že třeba zapomínáme, kolik dobrého udělala pro rozvoj a zachování naší národní pohádky.

Všimli jste si, že v pohádkách a báchorkách, které převyprávěla, vždy vítězí dobro nad zlem, jak bývají laskavé a plné vlídnosti? To jí vyčítali už její současníci. Právem? Neřekl bych. Vkládala do nich to, čeho se jí nedostávalo v životě a po čem tolik toužila- přátelství, lásku, štěstí. Děti je milují dodnes.

Jsem zvyklý v každé části svého textu trochu odbočit od tématu. Všimněme si, jak některé náměty procházejí dlouhodobě evropskou kulturou. Byl jeden král a měl tři dcery. Sůl nad zlato, vyhrkne dítě, ale návštěvník divadla si možná vzpomene: král Lear, roli, které se pověrčiví herci dost vyhýbají, ač je krásná. Je mnoho motivů, které se táhnou naší kulturou. My máme svoje Rusalky, seveřané Ondiny.
Němcová pohádková témata sbírala i na Slovensku, k dvanácti měsíčkům asi mohla dojít spíš v Tatrách, než v Brdech.

Nesporným vrcholem spisovatelčiny literární tvorby je Babička. Nebudu tajit, že patrně i ta je trochu „oprásknutá“ z německého románu. Měli bychom si připustit, že ve světě, v němž Němcové současníci žili, byla němčina i inspiračním zdrojem. Ostatně znalci hudby by vám možná i ukázali, od čeho „opráskl“ Škroup naši národní hymnu. Svět popsaný Němcovou je svět idealizovaný, možná i trochu nereálný.

Nezapomínejme, že Babičku psala v době svého největšího smutku, po smrti milovaného 15ti letého syna. Nepsala pravdivou kroniku života, do vysněného světa svého dětství utíkala před svým trápením, bídou, hrubostí manžela. Romantické vzpomínky na babiččinu náruč byly pro ni jedinou útěchou.

Velmi doporučuji k přečtení korespondenci paní Boženy. Vyšlo několik vydání, to poslední, kritické a obsáhlé, umožňuje zevrubný a pravdivý pohled na tu vzácnou ženu. Nebyla vždycky jenom křehká, potkáte tam i peprnější výrazivo, trefné komentování současné politické situace. I tam se ovšem setkáme se stesky na rozpad manželského vztahu. Korespondence paní Boženy není zdaleka kompletní, něco zničila ona sama z obav před rakouskou policií, něco zničili její potomci, patrně příliš kompromitující listy milencům. I tak je to čtení pozoruhodné. Když si uvědomíte, že je to korespondence stará 150 let, v úctě smeknete.

Božena Němcová také publikovala v dobovém tisku řadu národopisných vzpomínek, dobových črt. Romantickým duším jistě nemusím připomínat řadu autorčiných povídek Pohorská vesnice, Chudí lidé, Divá Bára, Pan učitel, V zámku a podzámčí a mnohé další. Nezapomínejme, že Němcová byla typicky romantická spisovatelka. Ráda se hlásila ke své lásce k Tylovi, přiznávala, že byla jeho věrnou čtenářkou. Ostatně, když napsal Havlíček pravdivou kritiku Tylova Posledního Čecha, Němcová se na něj moc zlobila. To uvádím jenom pro ujasnění situace. Němcová nutně byla v zajetí romantismu, ostatně si vzpomeňme, jak propadla první Nerudova básnická sbírka, už s názvuky realismu.

Tuto část o díle paní Boženy bych rád ukončil smutnou závěrečnou epizodou, která se váže k autorčině životu i dílu. Na tu dobu schopný nakladatel Augusta jí nabídl jakési souborné vydání díla, za slušných podmínek. Spisovatelka nadšeně souhlasila, odcestovala za nakladatelem do Litomyšle, kde on jí snad na své náklady i ubytoval. Jím stanovené podmínky byly výhodné, zároveň však velmi tvrdé a Němcová je nezvládala plnit. Z krásné spisovatelky už byla těžce nemocná čtyřicetiletá stařena, která už neměla sílu pracovat. Nakladatel od smlouvy odstoupil, přestal jí hradit ubytování, rozešli se ve zlém. V horečkách, zesláblou, odvezl manžel domů. Zbývalo jí už jen pár dní života.
V jedné z posledních světlých chvilek prý se zklamáním a smutkem v duši listovala nekvalitním vydáním své Babičky, dostalo se jí do rukou den před smrtí.
„Co tě asi bolelo, ty ubohé srdce? Co ti udělali?" povídala si babička tichým hlasem.

„No, už ti nikdo nenahradí, cos utrpěla; kdo je vinen, Bůh ho bude soudit, tys ve světle a v pokoji."

Josef Hejna