Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O l¾i a pravdì


Minule jsem napsala, ¾e bych s chutí rozdávala lepance a nebudu se divit, kdy¾ se pod èlánkem objeví v komentáøích výtka. No tak nevím, ale myslím si, ¾e sem tam nìjaký neškodí. A pokud vím, tak dìti, mají-li volit mezi kázáním a pohlavkem, tak berou radìji dokonce i poøádný viks.


Øíká se, ¾e lidé, kteøí trpìli necitelnou agresí v dìtství, chovají se necitelnì pak i ke svým dìtem. Aèkoliv jsem byla bita hodnì necitelnì - kovovým koncem øemene - snad jsem to dìtem tolik neodvádìla, i kdy¾ jsem razila v tom houfu ètyø dìcek, ¾e "facka je nejrychlejší argument".


Co jsem ale neodpouštìla nikdy, byla le¾. Je tì¾ké zodpovídat za své lidi, kdy¾ jim nemù¾ete vìøit. Teï si budu trochu protiøeèit. Já jsem v dìtství byla bita hodnì za cokoliv, ale málokdy za le¾. Byla jsem toti¾ lháø perfektní. Nìjak instinktem jsem vycítila, ¾e ani po dlouhé dobì není èlovìk pøi l¾i nachytán, kdy¾ se hned zpoèátku aspoò èásteènì pøidr¾í pravdy, ta mu nedá zapomenout, co kdysi øíkal a není tak snadno pozdìji k pøichycení. A navíc jsem u¾ tehdy mìla talent na fabulaci - ne¾ jsem zazvonila a matka došla ke dveøím otevøít, skoro v¾dycky mne osvítil dokonalý nápad, který mi dal podklad k neuvìøitelnì pravdìpodobnému vysvìtlení prohøešku. Dneska to u¾ vím, ¾e u¾ tehdy jsem mìla potìšení z rozvíjení pøíbìhu.


Jen jako aktuální vsuvka - rozhodnì jsem nelhala tak prùhlednì a trapnì jako v souèasné kauze o krabici vína se zachraòuje poslanec Rath. Nebijte mne, ale krapítek lituji, ¾e u¾ ve snìmovnì nebude - u¾ tam bez nìj a jeho vstupù nebude skoro ¾ádná sranda. Kdo se najde, aby jeho neuvìøitelné šaškování a výpady nahradil? Ale je to samozøejmì dobøe, ¾e se takové vìci otevírají a snad pøece jen svítá nad umenšením korupcí.


Ale chtìla jsem napsat o lhaní. O tom svém. A o zásadách. Já jsem si moc zásad nestanovila. Právì otec mi byl varovným pøíkladem. On jimi ¾il. Nìkdy to bylo a¾ smìšné - pamatuji na rozlitou polévku v kuchyni, kdy¾ mámì došla trpìlivost s jeho akurátností pøi stolování? Ale co hùø, on si ty zásady stanovil i pro sebe a to tak urputnì, ¾e sám sebe kolikrát vytrestal pøi jejich dodr¾ování. Tak rád by byl nìco udìlal, tøeba i sobì pro radost - ale stanovil, ¾e se to nesmí a tak prostì nesmí a basta. Nedávno jsem se v korespondenci s jednou paní s nìèím podobným setkala a stejnì jako v dìtství - nechápala jsem. Ty zásady si èlovìk postavil sám a na nìm je i právo výjimky, porušení, pokud to udìlá radost sobì, pøípadnì druhému a nikomu neškodí.


Ale jednu zásadu mám pøece - o l¾i. Právì nelhaní toti¾ dává v jakémkoliv styku jistotu. Sobì samému i tomu, s kým èlovìk jedná. Škoda, ¾e vymizela jistota pouhého podání ruky. Kdy¾ jsem po revoluci pracovala ve velice kvalitních novinách, jejich majitel a tedy mùj šéf velice trpìl, kdy¾ sem z Nìmecka jezdil a setkával se s tím, ¾e nejen podání ruky, ale i písemné závazky nic neznamenají. On si v exilu rád zvykl na pravý opak. Pravda ¾e hrdou pravdou se èlovìk mù¾e dostat i do potí¾í, ale zachová si èest a mo¾nost dívat se pøímo do oèí. No, vlastnì jsem na tohle pøišla u¾ dávno pøi svých "ú¾asných" fabulacích a tak jsem si ten talent brzy nechávala na psaní povídek a pro ¾ivot jsem volila to hrdé setrvání v pravdì.


Naïa Vencovská

 

Další èlánky autorky