Štìdrý veèer aneb o zapomnìtlivosti
Vánoce roku 2007
I kdy¾ je to k nevíøe, letošní Vánoce byly skuteènì bílé – tedy aspoò u nás. Sice jen trochu, ale byly! Ten bílý poprašek mi trochu vylepšil náladu, která na Štìdrý den ráno nebyla právì nejlepší díky tomu,¾e v noci u mne propukly s plnou silou následky dvou hodin strávených v promrzlém kostele na pøedvánoèním koncertì. Došlo dokonce na to, ¾e jsem byla odvezena do okresního mìsta, abych si otestovala lékaøskou pohotovost. Dopoledne Štìdrého dne jsem si pravda pøedstavovala ponìkud jinak ne¾ schoulená na tvrdé ¾idli v èekárnì pohotovosti.Pøi svém štìstí jsem tam dorazila chvíli poté,co byl lékaø odvolán k pøípadu do odlehlého kouta okresu, a tak jsem spolu s nìkolika dalšími posti¾enými (a to jich prý bylo pøed námi ji¾ asi sto) byla nucena v nehostinné èekárnì strávit víc jak hodinu. Nu co¾! O co delší bylo èekání, o to kratší bylo vyšetøení. Dùle¾ité však bylo,¾e jsem obdr¾ela recept na potøebné léky a mohla zahájit léèbu hned.
Po návratu domù jsem byla tak akorát schopná usnout jako zabitá. Ještì ¾e jsem se pøedchozí den donutila k horeèné èinnosti: salát byl hotový, potøeboval pouze ozdobit, a rybí polévka také èekala u¾ jen na køupavou houstièku. Sma¾ení kapra mi vrásky dìlat nemuselo, proto¾e tato èinnost je u¾ dlouhá léta man¾elovou doménou. A tak jsem prospala víc jako dvì hodiny. Kdy¾ jsem se probudila, zjistila jsem, ¾e je nejvyšší èas dokonèit poslední drobnosti a pøevléci se, proto¾e za hodinku mìli pøijít naši mladí. Ale ouha! Já nevím jak vy, ale já se z odpoledního spánku v¾dy tì¾ce probírám, i kdy¾ jsem zdravá, nato¾ kdy¾ nejsem v kondici. A tak jsem veškeré èinnosti – vèetnì veèeøe – absolvovala ve stavu mírné „praštìnosti“, ale ta zatím nenesla ¾ádné ovoce.
Následky se projevily a¾ po veèeøi, kdy se zaèalo „je¾it“.(To je prosím terminus technicus našeho syna pro umís»ování dárkù pod stromeèek.) Mìla jsem zabalené dárky nachystané ve veliké tašce, tak¾e jsem je pøemístila zdánlivì bez problému. Pak zaèalo rozbalování dárkù. Já sedìla trochu bokem , pozorovala ostatní a sna¾ila se poznat, zda se dárky líbí.To mám z celého nadìlování nejradìji. Kdy¾ byly témìø všechny dárky rozbaleny, najednou mi blesklo hlavou: „Je¾íííš,bunda!“ No ba, došlo k tomu, co jsem pøedpokládala. Zimní bunda, která byla mým hlavním dárkem man¾elovi, byla pøíliš rozmìrná na to, aby se vešla tam, kde jsem mìla schovány ostatní dárky, a tak jsem ji zasunula hodnì dozadu do své skøínì, aby ji tatíèek nevyòoural pøedèasnì. Mìla jsem sice trochu obavu, ¾e na ni zapomenu, ale ¾e se to podaøí tak dokonale, to jsem netušila… Zapomenutý dárek vzbudil veselí, man¾el se v zrcadle ujistil, ¾e mu bunda padne, a snacha Hanièka byla potìšená, ¾e není „posti¾ená“ sama. Jedním z jejích letošních dárkù byla toti¾ halenka, kterou jsem pro ni koupila na Vánoce pøedloni a „moc dobøe“ schovala…
Zdálo se, ¾e jsou ji¾ všechny plody mé zapomnìtlivosti pro tento rok sklizeny. Uklízeli jsme stu¾ky, skládali vánoèní papíry a pokukovali po televizi, kde u¾ zaèala štìdroveèerní pohádka. I já jsem se zakoukala na televizní obrazovku, kde si právì mládenec zavdával ze d¾bánku. D¾bánek! V tu chvíli jsem se koneènì probrala úplnì. Tak i na syna Karla dnes došlo! Honem jsem zmizela v pokojíku a pøinesla víno v pìkné hlinìné karafì a sklenièku oliv plnìných mandlemi, je¾ jsou Karlovou oblíbenou pochoutkou.
Jsem zkrátka èlovìk spravedlivý – pøece nemù¾e být mou zapomnìtlivostí posti¾en jen nìkdo! Kdy¾ všichni, tak všichni!
Míla Nová