Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Vzpomínka na maturitu vnuèky….
aneb Slavnostní obìd
Naše dcera má dceru a syna. My s man¾elkou tak máme vnuèku a vnuka. Není to zase tak dlouho, co jsme jako šestièlenná rodinka slavili její osmnácté narozeniny. V malebném penzionu rodinného typu v údolí øíèky Teplé v okrajové èásti Karlových Varù, v Cihelnách.
Ale pøed tím jsme poslední dva mìsíce spolu s jejími rodièi „trpìli“ napìtím z toho, ¾e se blí¾il èas maturit. Naše vnuèka zase asi trpìla tím, jak se jí v pravidelných intervalech buï doma nebo dìda s bábi ptají, co u¾ se všechno nauèila a kolik toho ještì má. V lepším pøípadì, jestli se u¾ všechno nauèila. Vnuèka Petruška popuzenì a generaènì otrávenì stále dokola odpovídala, ¾e si nic nepamatuje, ¾e nestíhá, proto¾e ty otázky co má zvládnout mají ještì tøi a¾ ètyøi podotázky a ty zase ještì jakési doplòující otázky.
Zatím co já jsem s man¾elkou pravidelnì navštìvoval naší zahrádku na okraji mìsta, vnuèka nevystrèila z baráku ani nos, le¾íc støídavì zahrabaná mezi knihami, rozepsanými odpovìïmi na maturitní otázky a zbytky sma¾ených brambùrkù, které zapíjela Colou (prý na osvì¾ení mozkových bunìk). Rodièe jí dokonce tolerovali, ¾e si nechala pøinést hamburger od „Mekáèe“, který já nazývám „blivajs v ¾emli“.
No a pak u¾ pøišel ten den a já se pøiznám, ¾e kdy¾ jsem ráno odcházel do úøadu, byl jsem napjatý, jako kdybych tu „maturu“ mìl na krajském úøadì skládat já, a to do rukou hejtmana. Ale proto¾e jsem v té dobì byl jen „prduch“, tohle nebezpeèí nehrozilo. Okolo druhé odpoledne jsem dostal SMS zprávu: „dedo mam to“. Silnì jsem si oddechl.
Ke mnì se pøidal zbytek rodiny, jen vnuk Jarouš pronesl: „Co blbnete, to bylo pøece jasný, néé?“
To nedìlní dopoledne a poledne jsme všichni strávili v tom ji¾ vzpomínaném hezkém penzionu u slavnostního obìda. Bylo zase krásnì, sluníèko svítilo a prodíralo se listovím vzrostlých stromù, které penzion obklopují. Rozhodnì jsme nešetøili a objednali si pøedkrm, polévku a hlavní jídla, ka¾dý po své chuti. Vnuèka s dcerou peèenou kachnièku, dvoje zelí a tøi druhy knedlíkù. Vnuk se ládoval sma¾enými kuøecími kousky, zapeèenými se sýrem a bramborovými kroketami. Ze» si poruèil jelení steak s omáèkou z lišek (a opravdu tam ty lišky byly). Já jsem zkusil kuøecí nudlièky na medu a s chilli paprièkami s osma¾enýma brambùrkami. Jen chudák man¾elka se nemohla nijak rozšoupnout proto¾e má dietu na slinivku. Ale dopadlo to také dobøe, dala si telecí s mrkví a byla spokojená.
Lehce pøejedení jsme vycházeli do slunného popoledni a kochali se krásným výhledem do pøírody kolem. Ještì pár snímkù, a» jsou nìjaké vzpomínky a potom jsme u¾ odjí¾dìli k nám domù.
No a abych vás dorazil sdìluji ještì, ¾e cestou jsme vyzvedli zamluvený nádherný dort oblo¾ený èerstvým ovocem, ke kterému jsme si dali kávièku. Potom jsme ji¾ jenom funìli, ze»ák dokonce usnul. Byl to prostì romantický a velmi sytý obìd, po kterém jsme si s man¾elkou oddechli, proto¾e jsme si uvìdomili, ¾e naše vnuèka má jednu ¾ivotní „etápku“ za sebou.
Nedávno si vnuèka tuhle vzpomínku pøeèetla v Anglii, kde zaèala studovat na tamní univerzitì. „Dìdo, nejvíc se mi líbilo líèení toho, co jsme jedli“, konstatovala. Jídlo v Anglii je podle ní odporné. Tak nevím….
Petr Norbert
Další èlánky autora:
Jak jsme ¾ili jako novomon¾elé