Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Sedávej panenko...


...v koutì, budeš-li hodná, nenajdou tì - a zùstaneš tam, dodávala jsem z pøesvìdèení své pøirozenì rvavé povahy a ani¾ bych naøíkala - i ze zkušeností od dìtských let. Bohu¾el. A tak jsem si tu okam¾itou reakci na jakékoliv sebemenší pøíkoøí vìdomì pìstovala a utu¾ovala v sobì svùj nesmlouvavý postoj k podobným zá¾itkùm.


Musím ale pøiznat s pocitem zahanbení, ¾e tady, v tom domì o kterém píši, ¾e aèkoliv jsou mi problematiètìjší setkání se sousedy pro legraci, nejsem sto vycházet v poklidu se svou nejbli¾ší sousedkou, která naopak je vzor vší dobroty. Právì proto. Pøesnì taková ta "panenka v koutì". Všichni jsou pro ni lepší, ne¾ ona, doslova pøetéká dobrotou a ochotou ve snaze se jim zavdìèit a neustále má tendenci se schoulit v kouteèku, aby nepøeká¾ela, nezavdala pøíèinu k nevùli. A na mne to pùsobí jako èervený hadr na býka a stydím se, ale musím pøiznat, ¾e se jen pøetì¾ko ovládám, abych s ní nezatøepala a nevynadala jí, co se do ní vejde. A nepøesvìdèila ji, ¾e je, sakra, stejnì hodnotná, jako ostatní a a» mne, kruciš, neštve! Potkaly jsme se na chodbì a ona, ještì o pár let starší, ne¾ já a také na vìtší cestu chodící s chodítkem, kdy¾ mne vidìla, jak tì¾ko zdolávám schody do schránky, hned se s nadšením nabídla, ¾e kdy¾ jí budu dávat klíèe, ráda mi do té schránky pro poštu bude chodit. Je¾íši ukøi¾ovanej, zaúpìla jsem v duchu - "ale né, jste moc hodná, opravdu dìkuji, ale nechci". Pak jsme se potkaly za pár dní a opìt, ¾e mi bude ráda pro tu poštu chodit. "Ale v¾dy» opravdu ne, u¾ jsem to øíkala, jsem sobìstaèná a jsem na to pyšná, dr¾í mne to nad vodou, tak u¾ o tom nemluvme - dìkuji opravdu nechci." A co se nestane za dva tøi dny? Nìkdo zvoní, s bolestí se zvedám - ono to vstávání a rozchodit ztuhlé nohy je nejbolestivìjší, to asi znáte - "dostala jste do schránky dopis, uka¾te klíèe, já vám pro to dojdu!!!" Myslela jsem, ¾e je to u¾ s koneènou platností øeèeno, ale kdepak. Ta pøetékající dobrota se nedá odradit. No, a» se hanbím, jak hanbím, ale vyjela jsem s odmítnutím jako èert z díry, a¾ jsem se pak druhý den musela omluvit. Tak o dopisech u¾ ale snad øeè nikdy nebude. Ale div jsem se vzteky nerozplakala - dole v podzemku se mi otevøel výtah zrovna, kdy¾ tahle Dobruška došla k výtahu. Je pro osm osob a my jsme jen dvì, i kdy¾ já právì s chodítkem. Tak automaticky, vychovaná v panelácích, s úsmìvem a pozdravem èekám, ¾e pøistoupí, v¾dy» jedeme obì stejnì do prvního. "Jen jeïte napøed, já ráda poèkám, byla jste tu døív..." a tak mírnì se tváøí, ona pøece nemá na nic nárok. Doufám, ¾e mne neslyšela, ale zasykla jsem nìjaké to neslušné slovo.


Byl jsem vzpurník v¾dycky. Na takový první malér si pamatuji, kdy¾ jsem mìla tøetí narozeniny a "paní" - rodinná pøítelkynì, otcova víc a já nejspíš to napìtí ve tøech jsem nìjak vycítila, nikdy to pro mne nebyla "teta", ale "paní". Ta se tedy pøihrnula slavit s objemným balíkem a proto¾e jsem ten den dostávala dárky, tak jsem samozøejmì pøedpokládala, ¾e je to pro mne. "Kdepak, to nesu mamince nìjaké látky" a zasedlo se k bohaté svaèinì. Paní u nás v¾dycky pojedla bohatì, aby se neøeklo. A po ní najednou paní rozbalí balík a z nìj vykoukne krásná mrkaèka a napjatì se èeká, jak budu jásat - a já nic. Stojím a koukám, na panenku, na paní, na mámu. A kdy¾ mne otec táhne za ruku, abych si ji vzala a podìkovala, tak jsem se vzepøela jako mula a rozbreèela jsem se, ¾e dárek nechci. Búúú - "vy jste øíkali, ¾e se nesmí lhát a paní je velká a l¾e!" búúú... A dlouho jsem tu panenku nechávala sedìt vzadu za ostatními.


Další malér jsem vyvolala ve ètvrté tøídì. Mìli jsme od první tøídy paní uèitelku Novákovou, ony se tehdy uèitelky nesmìly vdávat a tahle byla prototyp staré mrzuté panny, vyzáblá, s vìènì podmraèeným podezíravým oblièejem. Dotkla se mne jednou, kdy¾ mi zaèala ¾mloulat ucho, na kterém mám od narození takový rù¾ek a vykøikovat - hele dìti, ona tady má rù¾ek, tak je to náš Marbulínek. No on se ten rù¾ek opravdu podobá tìm Marbulínkovým uším, ale dost mi to vadilo. Odjak¾iva jsem na fyzické dotyky "hajklich", nato¾ na vtipkování o sobì od lidí, které nemám moc ráda.


Naše slušné vztahy vzaly za své ve ètvrté tøídì. To bylo tak. Na druhém konci našeho námìstí zaèínaly vily v ulici k nemocnici a nejvýstavnìjší z nich patøila známému olomouckému knihkupci a nakladateli Prombergerovi. S nejstarší ze tøí dcerek Vìruškou jsem chodila do tøídy. Na Hanku si nijak moc nepamatuji, ale na nejmladší Jarmilku ano, vlastnì hlavnì proto, ¾e po válce pohoršila Olomouc, proto¾e si, dcera z "takové" rodiny vzala obyèejného øidièe. To mìly drbny co drbat! Tehdy byla ještì prcek, který byl nám, ètvr»aèkám, pod úroveò. A bùh ví proè, ale Vìrka si mne vydobyla na rodièích, ¾e mne smí zvát na odpoledne, abychom spolu dìlaly úkoly a pak si hrály. Vila mìla nádhernou zahradu, holky plno krásných hraèek, poprvé jsem tam vidìla velikého støíbrného vlka, kterého jsme po lesklých parketách pilnì roztáèely. Chodila jsem tam ráda a Vìrka byla fajn. Starší holèièky mìly bonu a Vìra ani v tom vìku málem desíti let nemìla šanci se prosadit s oblíkáním a úèesem. No tak to jsem jí ale vùbec nezávidìla, tuhle bitvu moje máma dost prohrávala.


A jednou pøišla Vìra do školy po ránu vyparádìná jako na slavnost, vlasy samou lokýnku a ozdobnou sponku. To bylo nìco pro naši paní uèitelku! Postavila si ji do pozoru, pronesla øeè na téma, jak má skromná dívka chodit obleèená a zakonèila to tím - "a co je tohle?!" - a tu ozdonou sponu jí vytrhla z vlasù a do lokýnek hrábla všemi prsty. Ach bo¾e! Vìra stála jako zaøezaná, jen slzy se jí koulely po tváøích. A já jsem vyletìla, vzteklík bez rozmyslu, a jeèela na tu babu, ¾e Vìra má doma bonu a ta ji oblíká a èeše a v ¾ádném pøípadì ona nemá co na ni chytat, cuchat ji a mít blbý øeèi! Tak. Jen to, ¾e otec byl pøedseda rodièovského sdru¾ení mne ochránilo od dvojky z mravù, ale do konce roku jsem mìla v škole utrum.


A zopakovala sem i to poslední rok obecné - v tìlocviku. Dostali jsme novou paní uèitelku, sice taky neprovdanou, ale kula»ouèkou, tváøièky jako jablíèka a samý smích - Šulákovou. Bylo moc hodná a ráda na ni vzpomínám, i kdy¾ zapøíèinila, ¾e dodnes neumím násobilku. Ona mìla takový zvyk nás z ní zkoušet, ¾e hbitì ukazovala prstem na nìkoho a vystøelila "kolik je..." - no mnì, aby mi umo¾nila mít z poètù jednièku, tak se mne po celý rok ptala v¾dy stejnì - "kolik je 7x7". Tak tohle vím docela bezpeènì, jinak si to dodnes musím tajnì honem odvodit od nejbli¾ších jednoduchých "5x" a pøipoèíst pøíslušný poèet tech "x".


Na tìlocvik jsme ale mìli uèitelku Kováøovou a ta se jednou dopustila - no asi to nijak urá¾livì nemyslela, ale kdy¾ jsme nacvièovali koèièí høbet a já jedináèek-nemehlo jsem nebyla dost prohnutá, tak se ke mnì nenaklonila, aby mne opravila, ale špièkou boty mi drbla do sklonìné hlavy a upozornila, ¾e to dìlám špatnì. A mùj ty Bo¾e nebeskej, u¾ zas! Vylítla jsem celá rudá, co si to dovoluje do mne kopat a ven z tìlocvièny! Do konce školního roku mne tam u¾ nikdo nikdy nedostal ani pod nejhoršími vyhrù¾kami. V šatnì jsem se sice pøevlíkla do úboru, ale po celou hodinu sedìla zarputile v šatnì na lavièce. Fyzické násilí nezkoušeli, naštìstí. No a pak z jara pøijeli nìmeètí vojáci na motorkách s kvéry na zádech a byly u¾ jiné starosti, ne¾ jedna vzpurná holka.

Naïa Vencovská

 

Další èlánky autorky