Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Adié, školo!
Jak jsem vyprávìla, skonèilo to s mým studováním špatnì. Postupným uzavíráním èeských škol vùbec jsem se ocitla rovnýma nohama v ¾ivotì. Jako laborantka v lékárnì. Jen¾e tam jsem - pravdobijce - protestovala proti tomu, abych místo klepání harburnù a mytí laboratorního skla chodila k paní lékárníkové mýt nádobí a schody. A proto¾e to byla satorie, proti které se ani pan lékárník neodvá¾il pozvednout hlas, skonèila jsem tuhle kariéru za pár mìsícù. Otci se pak podaøilo umístit mne pár krokù za naším domem na malinkém nádra¾íèku Olomouc-Nová ulice. Tam jsem se doèkala konce války.
Konec války! Mír! Svìt se mi otevøel doširoka. Chtìla jsem rovnou k divadlu, ale naši - kdepak, nejprve dostuduj a pak se uvidí. Mysleli si, chudáci, ¾e pøece jen dostanu rozum, ne¾ skonèím školu. Jako váleènému poškozenci se mi nabídla mo¾nost dostudovat gymnázium. Díky otcovì úzkostlivé výchovì jsem ale pøece jen udìlala chybu. Nešla jsem do pováleèné oktávy "rychlokvašky", kde se v èervnu zaèalo, a» roèníkem byl ka¾dý odkud chtìl a na podzim do jednoho slo¾ili maturitu a stihli ještì jít na vejšku. Já nastoupila po prázdninách spoøádanì do septimy, jak se slušelo a patøilo.
Kdy¾ se s odstupem let na to dívám, myslím, ¾e i mnohem zapálenìjší student by byl sotva uspìl. Samozøejmì, ¾e ze slibovaných úlev zùstaly jen sliby, uèivo k navázání mi chybìlo, septimánskou látku po mnì vy¾adovali normálnì a souèasnì jsem skládala rozdílové zkoušky za pátý a šestý roèník z kdeèeho. Opìt mi šla matematiky, dokonce jsem za rozdílovou zkoušku dostala øeditelskou pochvalu. Legraèní byla fyzika. Starý Magnétka mne mìl u¾ z døívìjška rád, bez ohledu na mùj um, ale iluze si nedìlal. Vyu¾ila jsem své fantastické pamìti a prostì jsem za noc nadøela, co jsem stihla. Ani¾ bych ovšem vìdìla, co to melu. A on se chránil mne pøerušit otázkou, aby mne nevyvedl z konceptu. Pak pøišla chvíle pravdy. Posledních pár kapitol jsem si prostì k ránu u¾ nestihla nacpat do hlavy. "Holka, holka," zavzdychal. "Bereš to za ètyøi?" "No samo - a díky!"
Tak¾e bych se vší tou bídou k maturitì se byla nìjak prodrala, ale nepøekroèitelná se stala franština. Nejen, øeè chce krapet èasu a cviku, ale navíc jsem narazila na zcela mimoøádnou profesorku. Malá, šeredná a zlá - a já navíc hezká, lehkomyslná a drzá holka. Nesnesly jsem se u¾ od pohledu. Hned v prvním pololetí se povedlo, ¾e vešla do tøídy a vyhlásila - "Tøído, vyøiïte Skopalové, a» rozsvítí laskavì svìtlo!" A já pøišla do školy "z civilu", dokonce jsem si u¾ vydìlávala. No a taky jsem nebyla ¾ádný pu»ka. Udìlalo se mi rudo: "Tøído, vyøiïte paní profesorce, ¾e ráda, ale musí mi slušnì øíct." Juj! a tak to vypadalo celý školní rok. A¾ nastal její slastný okam¾ik - zkouška.
I kdybych byla rodilá Francouzka, nemohla jsem ji udìlat. Posadila si mne za katedru, aby mi nikdo nemohl pomoct, dala pøedem pøipravený text ze stavebnictví, který v uèebnici vùbec nebyl, slovníku jsem pou¾ít nesmìla. Jasnì - pøeklad nebude! Ale jednak já kdy¾ mám pøed sebou pero a papír, tak jsem prostì k neudr¾ení a píšu a jednak mi bylo jasné, ¾e dokud budu psát - cokoliv - mám od ní pokoj a øeèi pak o krátké pøestávce snáz vydr¾ím. A tak jsem psala. I Vilonovi. Své pocity jsem pøirovnávala k tìm jeho pøed popravou a docela jsem zapomnìla, kde jsem. Co¾ se mi stalo osudné.
Zazvonilo a Tarzanka (jak se jí na škole øíkalo), celou dobu pøekvapená, ¾e píšu a zvìdavá co asi, mi hbitì papír vytrhla a zaèetla se. Pak zajeèela. Mou práci vysoko tøímajíc v ruce vyøítila se na schodištì a a¾ do sborovny køièela - "mne, èeskou profesorku, pøirovnávat ke katovi!!!"
Celou hodinu se na škole nevyuèovalo, byla mimoøádná konference. Pak zapraskal školní rozhlas: "Skopalová ze sedmé B se vyluèuje ze studia na tomto ústavu a má se ihned dostavit do øeditelny."
Plou¾ila jsem se schodištìm. Tuze jsem se stydìla, ¾e jsem Ducháèka - øeditele èeštináøe - rozzlobila. Pootevøela jsem dveøe do øeditelny. Chvíli na mne mlèky koukal. "Cos to vyvedla! Mnì se to jako slohová práce velice líbí, ale myslíš ty vùbec? Co já teï s tebou mám dìlat? Zaøídím ti pøijetí v Brnì, tady v Olomouci paní kolegynì uèí na všech ústavech, tady bys neodmaturovala." Hezké to od nìj bylo, ale na tohle naši nemìli. A já stejnì chtìla k divadlu a tak jsem hrdì vyhlásila, ¾e maturitu nebudu v ¾ivotì potøebovat. Pozdìji mi ¾ivot mnohokrát ukázal, jak velice to nebyla pravda.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: