Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Pepíèek


Nedávno jsem s potìšením èetla rozhovor s pìtašedesátníkem Vaškem Neckáøem a vzpomínal tam na své volné dìtské chvilky u táty v Mostì, jak rád spával na hùøe, tìšil se s koòmi ...


A na ten jeho èas já si vzpomínám taky ráda. Jeho tatínek se po rozvodu a v problémech v ústeckém divadle uchýlil k takovému kamarádovi všech hercù z dob, kdy koèovali po kraji a kdy¾ bylo nejhùø, v hospodì u Pepíèka se místeèko a pomoc našla v¾dycky. Kdy¾ jsme s prvním mu¾em dostali anga¾má u mosteckého divadla, první, o kom mi s obdivem vyprávìl, byl právì Pepíèek - který tou dobou mìl v Mostì docela pìkné hospodáøství a kdy¾ herci nekoèovali a mìli pevná zamìstnání a "retu" nepotøebovali, tak poskytl v nouzi aspoò azyl Vaškovu tatínkovi.


A ¾e to bylo hospodáøství - no k nevíøe. On Pepíèek byl originál a ¾il si podle svých not, a» kolem byly zvyklosti jaké chtìly a "starý" Vašek byl vdìèný za tu svobodu konání a tak ti dva chlapi vedli neuvìøitelné ¾ivobytí. ®ádné vstávání za èerné tmy "za kuropìní", jak je v hospodáøství obvyklé - zvíøata hlady a nièím netrpìla, ale péèe se jim dostalo, a¾ se chtìlo pánùm. a kdy¾ si oblíbená kobylka, která mìla ve stáji i na dvoøe svobodu vzpomnìla, tak vstrèila hlavu do okna "èerné" kuchynì a dostalo se jí vlídného pozvání - "jen pojï dál, holka" a ona opravdu obìhla dùm ke dveøím a spokojenì se natáhla je kamnùm. Nanejvýš odstrèila slepice, co se tam taky vyhøívaly.


A "èerná" kuchynì byla opravdu èerná proto¾e Pepíèek tam vaøil z øepy své sladidlo, které pøi tom zaèernilo strop i kouty, ale chutnalo pak ú¾asnì. Byla tam pøestará sesle - vlastnì nìco jako ušák, ale tvar ani barvu to u¾ nemìlo a tam si pán domu rád posedìl mezi "svými" a bylo jedno, jestli ti "svoji" jsou domácí zvíøata, nebo vítaná návštìva nìkoho z okolí. A my jsme s Františkem vítaná návštìva opravdu byli. Nejen pro ty spoleèné vzpomínky na dávné èasy Frantovy - vlastnì ještì i jeho otce a Maøenky Zieglerové divadelní spoleènosti, ale prostì proto, ¾e si Pepíèek, Vašek i mùj František notovali v takovém opravdu "volném" vztahu ke spoleènosti a jejímu øádu. No a já jsem støelená byla odjak¾iva a navíc mne tady chytla vášeò - kdo z nás by nìkdy nezatou¾il po romantice venkova a pøátelském zafunìní z nozder nìjakého toho zvíøete.


Ta absolutní svoboda mysli byla úlevná, ale nìkdy nezbylo, ne¾ zabrat normálnì a tak jsme oba s Frantou bez øeèí pomáhali pøi sklizni, to zase se nedalo nic dìlat a nástup byl bez pardonu u¾ za toho kuropìní - ale já jsem na statek na kraji mìsta zabìhla, kdykoliv se v divadle udìlala volná chvilka a pøevzala jsem péèi o høíbì, s malým Vaškem, kdy¾ za tátou pøijel, jsem vyšplhala na tu hùru - nevím proè, ale fena si to tam nahoøe zvolila za psí porodnici a štìòátka byla velkou láskou malého školáka, který u¾ tenkrát byl jako z hadích ocáskù a samá kost a odstátá ušiska ...


A zabìhla jsem se tam jednou z rána jen tak mrknout, èekalo se nové høíbì - a opravdu, kobyla jen jen slehnout - a chlapi mají ještì pùlnoc! Mnì to starost dìlalo, ale podle Pepíèka - "však ona si pøíroda poradí". A tak jsem bušila nahoøe na dveøe ze všech sil a vyburcovala je k pohotovosti - a byl mi to zá¾itek na celý ¾ivot, kdy¾ to høíbátko vyklouzlo a poprvé se podívalo takovýma zblblýma oèkama na svìt a pak se pokoušelo vyhrabat na ty hùlky, co z nich jednou budou krásné nohy vznešeného konì.


On toti¾ je kùò opravdu vznešené zvíøe. A své, má svou dùstojnost, vùli - i kdy¾ pána miluje a rád mu udìlá potìšení tím, ¾e ho poslechne. A mìl tam Pepíèek ještì jednoho takového krasavce - já jsem mu øíkala Plavák - ale k tomu se muselo pøistupovat s "hlášením" - hele, jdu k tobì do stání, tak ¾ádné blbosti, rozumíš - neohlášenou návštìvu bez rozmýšlení pøivítal kopancem. A ze všeho nejradìji vytahoval a kradl na dvoøe, co bylo právì nalo¾eno na korbì vozu. Co¾ se jednou ukázalo být dùle¾ité.

 

Nìjak jsme se skamarádili s Plavákem - od srdce. Respektovali jsem se a tak, kdy¾ se zrušila hospodáøství a hospodáøi "dobrovolnì" odevzdávali svùj majetek do dru¾stev - pøišla øada i na Plaváka. Bylo tøeba odvést ho pøes celý Most do spoleèného ustájení nových majitelù a Pepíèek - u¾ to byl poslední kousek jeho krásné svobodné existence - sedìl ve své pøíšerné sesli, hlavu v dlaních a øekl mi takovým tenkým hlasem - "hele, já nemù¾u, prostì nemù¾u, vem ho do ohlávky a dej jim ho, já nemù¾u ..."


A tak jsme s Plavákem putovali Mostem, na dvoøe nás odkázali na vedoucího, ¾e hned pøijde konì pøevzít a tak jsme stáli a èekali. A co èert nechtìl, mìli tam nalo¾ený vùz nìjakým zeleným a Plavák - jak bylo jeho svaté domácí práce - se dal do vytahování a chroustání. Jen¾e to nebylo doma, na Pepíèkovì dvoøe, kde ka¾dý i to zvíøe, byl svobodný a dru¾stevní koèí se pøihnal a s nadáváním mu "trhnul" hubu. A Plavákovi zablýsklo v oèích, uši se výhrù¾né poloze, zuby se cení a jen jen rafnout ... Odstrèila jsem toho chlapíka, co netušil, jak by dopadl, vykøikla jsem "ne!" a zadívala se Plavákovi do oèí - a v duchu se tetelila strachy, ¾e ten kousanec nakonec vyfasuju já - ale po chvíli, která mi pøipadala nekoneèná, se ty uši postavily jak mají být, zuby se schovaly a v oèích bylo zase to, co bývalo v¾dycky - my jsme pøece pøátelé. A já jsem se mu pøitiskla k té jeho krásné palici a zbabìla utekla ze dvora. Taky jsem víc nemohla...


Pak jsem se dlouho potkávali, kdy¾ nìco vezl po ulici a v¾dycky mi to vehnalo slzy do oèí - ten hrdý pán dvora táhl s hlavou zkrocenou svùj náklad - ale on mne poz
nal, zdvihl hlavu a zaøehtal na pozdrav.

 

Naïa Vencovská

Další èlánky autorky