Proè odletìli ptáci
Blí¾í se 24. srpen - výroèí osudového dne Pompejí. Na tento den vzpomínám povídkou, její¾ myšlenka se zrodila pøi mé návštìvì tohoto antického mìsta.
Mìla jsem svoje oblíbené místo na okraji mìsta, kde jsem ráda sedávala ve stínu pinie, odkud byl jedineèný pohled na krásnou a štìdrou Bakchovu horu, po její¾ svazích se táhly vinice a nad nimi sady, háje a køoví. Celá hora byla hustì porostlá a¾ k vrcholu. Byl to úchvatný pohled, který mi pøinášel v¾dy radost.
Ale v poslední dobì se dìje nìco divného „Hora“, jindy veselá, hýøící rùznými odstíny zelených barev, se mi zdá smutná. Zeleò potemnìla a nìkteré stromy snad usychají. Vrchol se èasto schovává do podivného, šedavého mraku, i obloha bývá zaclonìna lehkou šedí, z ní¾ bodavì propaluje slunce. Je sucho a místo osvì¾ujícího deštì obèas lehce popadává jemný prach. Podivné ticho. Dokonce i ptáci pøestali zpívat, zdá se mi, ¾e snad tento líbezný kout opustili. zato ve mìstì se èastìji setkávám s ještìrkami, které tu døíve nebývaly. Zvláštní. Zemì se obèas zachvìje, jen tak slabì, ale zato hodnì èasto. Pompejané to asi u¾ pøestali vnímat, ale pøi prvních záchvìvech se polekali a mìli obavu, aby na nì bohové znovu neseslali svùj hnìv v podobì silného zemìtøesení, které pøed sedmnácti lety ponièilo více domù a dokonce i Jupiterùv chrám. Ale stejnì nechápu, proè by bohové dopustili znièení chrámu nejvyššího boha? Nikdo to neví a teï se blí¾í den oslav boha ohnì Vulkána, tak¾e veškeré dìní se upíná k jejich pøípravì.
Ve mìstì panuje chaos, tentokrát ještì vìtší ne¾ kdy jindy. Ani noc na dnešek nebyla klidná, dokonce i psi byli nìèím rozrušeni, štìkali a zoufale vyli. Nìco se dìje. Vybaví se mi smutná Bakchova hora bez zpìvu ptákù a já zaèínám mít strach z nìèeho, co nedoká¾u pojmenovat. Co kdy¾ budou psi dnes v noci znovu výt? Proè jen odletìli ptáci? Vyhnalo je snad nìco? Hrozí nìjaké nebezpeèí? Ale jaké? Ptám se lidí, zda nìco nevìdí. Nevìdí a ani je to nezajímá a vùbec, teï mají jiné starosti. ®e ptáci, odletìli, však oni se zase vrátí.
Ráno, tak jako ka¾dé jiné, pøicházím k pinii pozdravit svoji horu. Krajina je jako bez ¾ivota, ve vzduchu je cítit nìco divného, štiplavého. Zlovìstné ticho obèas pøeruší podivné dunìní, které vychází od hory. Zemì se nepatrnì zachvìje. Zmocòuje se mì strach. Uteè, uteè,
dokud je èas, napovídá mi vnitøní hlas.... Ano, utéct, tak jako odletìli ptáci, kteøí vìdìli víc ne¾ èlovìk.... Ale ještì se musím vrátit do mìsta a varovat lidi pøed nìèím, i kdy¾ sama nevím pøed èím a vyzvat je, aby odešli. Hned první, které jsem oslovila, se mi vysmáli a nadali do bláznù a podobnì i další. Jediný èlovìk mi nevìøil. Co ¾e by se mìlo stát? Odpovìï jsem sama neznala, jenom zoufale opakovala "Odejdìte z Pompejí, nìco hrozného se stane". V ulici se srocoval dav lidí, køièeli na mì, hrozili a vzduchem proletìl kámen, který mì naštìstí minul. Nemám sílu je pøesvìdèovat, ukamenovali by mì.
Odcházím z mìsta potupená lidmi, s bolestí v srdci a se vzdorem. Uteèu pøed lidmi, ale pøed horou, kterou miluji, utíkat nebudu. Pohladím ještì svoji pinii a vydávám se úzkou cestou k vinicím. Dnes nevykvetla ani jediná kytièka. Cesta a porost jsou poprášené vrstvièkou jemného prachu. Bojuji se strachem i s pocitem rostoucí tísnì, ale pokraèuji v cestì. Od hory se obèas ozývá dunìní a chvílemi mám pocit, jako by teple zavanulo.
Zemì se znovu zachvìla a tentokrát víc ne¾ kdykoliv pøedtím. Upadla jsem. Chvíli zùstávám sedìt v pøedtuše dalšího záchvìvu. Pohlédnu k hoøe, která je v nafialovìlém oparu a nebe je špinavì ¾lutavé. Neobvyklé barvy pùsobí dìsivì a podtrhují tísnivou a hrozivou atmosféru místa.... Znovu zaduní , tentokrát dlouze a kdy¾ se dunivý zvuk po chvíli vytrácí, ozve nìkde vysoko na hoøe strašlivý rachot, trhajících se skal. A z vrcholu hory vystupuje se sykotem sloup hustého, èerného kouøe, rozrùstající se do šíøky jako koruna pinie ....
Jana Haasová