Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupnì se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je na tak namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.

 

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz  a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Tentokrát je to pohled na jednu komunikaci o dìtech...

 

Komunikace

 

Koneènì padla! U¾ se nemù¾u doèkat, abych vypadla. Od rána toho bylo akorát tak dost. Jsem k smrti unavená. Ještì pár nákupù a honem domù. Èeká mne druhá smìna. Dìti, králíci, domácnost, bì¾ná rutinní práce ka¾dé pracující ¾eny. Snad a¾ na ty králíky.


Ztì¾ka nastupuji do pøeplnìné tramvaje a hledám místeèko, kam bych mohla usednout a oblo¾it se všemi taškami s nákupy. Zbyteènì. Všichni spìchají domù s bla¾eným pocitem, ¾e u¾ mají koneènì za sebou dnešní šichtu. Bezmocnì visím na horním madle šaliny a øíkám si: “Jen aby prudce nezabrzdil, nebo urèitì spadnu.“ Na dr¾ící se ruce mám pøíruèní tašku, v druhé ruce dr¾ím dvì igelitky a mezi nohama mám velkou nákupní kabelu s bramborami, melounem a další zeleninou. Na nohou boty s deseticentimetrovými podpatky, abych aspoò vzdálenì pøipomínala dámu. Øíkala v¾dy jedna z mých kamarádek: „Irèo, promiò, ale ty jsi taková dáma, jako já královna ze Sáby.“ Spros»aèka.


„Ahoj Irèo! Tak jak to dneska šlo?“ Vzdálenì ke mnì dotírá známý hlas. Nereaguji, jsem unavená, a na nìjakou konverzaci nemám náladu.
„Zatrolenì, ta ¾enská je snad úplnì hluchá! Copak mnì neslyšíš?“
Slova po mì klou¾ou jako bych mìla na sobì pláš» z hadí kù¾e. Unavenì hledím na ubíhající krajinu a nereaguji. Mou pozornost zbystøí a¾ poøádná herda do zad. Jen heknu a zakymácím se.
„Ahoj Jarko, kde se tady bereš?“
„No to je dost, ¾e ses uráèila vzít mnì na vìdomí? Ty snad spíš ve stoje.“


Sna¾ím se zachránit situaci a objasòuji svou únavu. „Víš, musela jsem vstávat ráno ve tøi hodiny a šla jsem kosit trávu, dokud byla rosa.“
Ani mne nenechala domluvit. „Co to tady meleš, myslela jsem, ¾e si pùjdeme s dìckama zaplavat.“
„Prosím tì, dnes z toho nic …“
„Nevymlouvej se, jednou peèeš buchty, podruhé obracíš seno“ …..
Krucinál, a» u¾ ta baba vystoupí a neotravuje mnì. Komunikace mezi námi vázne. Ka¾dá mluvíme o nìèem jiném a já nemám to srdce ji ráznì umlèet. Je to pøece jenom moje kamarádka. Na štìstí po výstupu z tramvaje jde ona do samoobsluhy a já míøím k trolejbusu.

Dnes rozhodnì nepùjdu do toho kopce pìšky. Øíkával v¾dy mùj tatínek: „Špatnì jet je v¾dy lepší, ne¾ dobøe jít. A špatnì sedìt je lepší ne¾ dobøe stát.“ Usalaším se hned u vchodu, abych se pak nemusela prodírat mezi lidmi. Vystupuji v Komínì u høbitova. Ještì poslední úsek cesty. Pak si dám hrnek èerné kávy a hodím si nohy na stùl. Aspoò na pùl hodinky. Zvolna stoupám do mírného kopce. „Dobrý den paní Èerná, jak se dneska máte?“ Unavenì naskládám kabely na chodník a dám se do øeèi s dùchodkyní, která pracuje ve své pøedzahrádce. „Myslím, ¾e vás èeká paní Margita, mìla byste si pospíšit, u¾ vás netrpìlivì vyhlí¾í.“ Odevzdanì beru opìt do rukou všechny své vìci a pokraèuji v chùzi. U¾ abych se z tìch bot mohla vyzout. Být dámou je opravdu nároèné.


V tom si všimnu postavièky stojící na køi¾ovatce, usilovnì mávající rukama. Pro jistotu se ohlédnu, ale mýlka není mo¾ná. Margita mne gestikulací pobízí k rychlejší chùzi. Pøidám do kroku. Igelitky se mnì pletou mezi sukni. Zaèínám plandat nohama. Uøícenì vyfuním do kopce. „No co je prosím tì, ono snad nìkde hoøí?“ unavenì stírám s èela pot. „Honem pojï a nezdr¾uj se, musím ti nìco øíct. Kde ses courala, u¾ se tì nemù¾u doèkat.“ „Sakra, musím snad taky nakoupit ne? Nebo nás tím zveš k sobì na stravu?“ Nervóznì otevírám dveøe.


Margita jde tìsnì za mnou a spìšnì zavírá. Skoro mne tlaèí pøed sebou do kuchynì. Odkládám kabely a zouvám se. Koneènì! S blahým pocitem vklouznu do papuèí a vcházím do kuchynì. „Tak se u nás posaï, a» nám nevyneseš spaní.“ Nabírám vodu do konvice. „Dáš si kafe?“ „To víš, ¾e ano. A máš ještì ty dobré buchty?“ „Poèkej, pøinesu je, schovala jsem si jich pár do skøínì pod prádlo. To víš, jinak by tu urèitì u¾ ¾ádné nebyly.“ Slívám èernou kávu a pøináším buchty. Usedám proti sousedce a dlouholeté kamarádce.


Margita byla o patnáct let starší ne¾ já a dlouho jsem si na ni nemohla zvyknout. Byla malá, silná a její koøeny sahaly na ®itný ostrov a do Maïarska. Øíkávala mi „zlatinko“ a já jí „tetino“. Øíkávala s oblibou „ruèièky boskávám“ a na Slovensku jí prý øíkali „milostivá paní“. Znala Maïarsky a urèitì o ní napíši v brzké dobì povídání, nebo» na ni èasto myslím a docela mi schází, i kdy¾ jsem k ní mìla mnoho výhrad.

 

„Tak co se prosím tì stalo za událost, ¾e to nemohlo poèkat do zítøka?“ ptám se. „A¾ pøijde ten tvùj dacan domù, tak ho poøádnì seøe¾.“ Mlèím. Jen se potutelnì usmívám. Nevýhodou darebných dìtí je fakt, ¾e a» se semele, co se semele, v¾dycky je to svedeno na nì. A mùj syn byl v mládí náramný ulièník. „Pøedstav si, pan Vrána trhal na zahradì hrušky, a proto¾e mìl krátký ¾ebøík, nechal ve špici tu nejhezèí.“ (Vránovi byli sousedi pøes jeden barák pode mnou). „No a ten tvùj ulièník ji utrhl, vyøezal na ni kosoètverec a postavil ji Vránùm na schody pøed dveøe.“

 

Zaèala jsem se neudr¾itelnì smát, div jsem si nerozlila kafe. Margita na mnì nechápavì zazírala a zhurta spustila: „To jsou ty dnešní matky. Místo aby dìti vychovávaly, nechají tomu volnou ruku, a potom to tak vypadá!“ „Ha, ha, ha, ha, … Margito, zadr¾! Já svého syna znám, ale pøi nejlepší vùli to udìlat nemohl, proto¾e on je od minulého týdne na školní brigádì, nìkde u Kyjova. Øe¾ou tam na poli hlávkové zelí.“ ®e zlobil i tam, není zámìrem tohoto vyprávìní.


Nìjak naivnì jsem si myslela, ¾e jí tímto sdìlením vezmu vítr s plachet, ale spletla jsem se. Jen se na mnì zaškaredila a øekla:
„A stejnì je to ulièník a jeden výprask navíc by mu vùbec neuškodil.“

Irena Atzlerova

 

 

 

Další èlánky autorky