Prolínání

Když byl u nás na návštěvě náš vnouček, vysokoškolák, přišla řeč na bývalé učitele a profesory. S velkým zájmem si poslechl příběh o mém třídním a naší vzájemné spolupráci. Snad zaujme i vás.

Pan profesor se stal naším třídním někdy v septimě a přijali jsme ho brzy za svého. Byl totiž jen o pár let starší než my, studenti. Byl příjemný, nekonfliktní, uměl zajímavě podávat dějiny, které vyučoval, a ani v občanské nauce neprojevoval nějaké radikální názory. Maturity proběhly vcelku bez problémů a na třídní oslavu přivedl i svou příjemnou paní, která si brzy velmi porozuměla s dívkami ve třídě.

Byli jsme trochu zvláštní třída, protože jsme neformálně uznávali jednoho ze spolužáků za předsedu třídy, a tak, když přišla pozvánka na třídní sraz, sešli jsme se všichni, včetně pana profesora s manželkou. Na další srazy byly pokusy pozvat i některé další profesory, ale ti buď nepřišli, nebo se mezi námi necítili dobře a brzy se odporoučeli.

Srazy se konaly po dvou-třech letech, později až po pěti. Časem někteří spolužáci přestali chodit: odstěhovali se do vzdálených měst nebo se jim podařilo republiku opustit.
Mezitím dorostla i jedna z mých dcer a vycházela z devítky. Patřila mezi nejlepší žákyně, což se odrazilo v jejím hodnocení. V něm se však stkvěla jedna nenápadná věta, kterou tam vložila ředitelka školy, manželka normalizačního ministra.
„Otec byl novinářem, nyní pracuje jako stavební dělník.“

S takovýmto vysvědčením žádný ředitel gymnázia nechtěl mít nic společného a žádosti o přijetí byly odmítnuty. Nakonec se podařilo dceru umístit do jakési tříleté hospodářské školy bez maturity. V tu dobu na začátku září, tuším 1972, se opět konala třídní schůzka a pan profesor se zajímal o naše osudy. Svěřil jsem se se svými starostmi. On se jen usmál a prohlásil, že to není žádný problém, že má třídnictví v prvním ročníku gymnázia a že s ředitelem školy projedná její nástup do své třídy. I stalo se, a dcera odmaturovala u stejného třídního, jako před mnoha lety já.

Po nějakém čase jsem se dověděl od matky, že jí můj pan třídní požádal, zda by mohl nastoupit do jejího státnicového kurzu francouzštiny v Jazykové škole. Nastoupil a občas jsem dostával zprávy o jeho úspěšném studiu, které zakončil státní zkouškou.
Na jedné z třídních schůzek se mě pan profesor zeptal, zda by si u mne mohl udělat řidičský kurs a získat řidičský průkaz. S radostí jsem mu vyhověl a stal se tak i on mým žákem. Role se vyměnily. Jednali jsme spolu přátelsky a snažil jsem se, abych ho naučil řídit co nejlépe. Podařilo se, zkoušku složil napoprvé.

Po čase jsem měli zase třídní schůzku a zpráva o tom, že byl pan profesor mým žákem vzbudila veselí. To korunovala paní profesorová, když prohlásila: Víte, Ivo, on Stáňa se vracel z autoškoly vždy tak zdeptaný a unavený, že jsem si myslela, jestli si na něm nekompenzujete příkoří, které vám způsoboval na gymnáziu.

Všichni jsme se tomu zasmáli a někteří začali vyprávět, jaké stresy autoškola připravila jim.
Čas běží a pan profesor už není mezi živými. Za pár měsíců po něm zemřela jeho žena, která se stala starší přítelkyní spolužaček. Vzpomínka na něj však zůstává živá. Zrovna nedávno mi řekl můj zeť, že i on byl jeho žákem, protože studoval na stejné škole, jen o několik let dříve.

Ivo Antušek