Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Tajemné Berberky
 
Islám zakazuje zobrazovat lidské tìlo, proto se také islámský výtvarný projev omezuje na nekoneènou sple» rostlin pøípadnì kaligrafického písma, a nìkdy dokonce kresbu zvíøat pøevá¾nì ptákù. To je hlavní dùvod, proè se muslimové nechtìjí nechat fotit. Milý fotografe, vìz, ¾e jim vyfocením bereš duši a to pøece nechceš! Mám doma nìkolik fotek tøeba babky na oslíku, jak se zlobí, ¾e ji nìkdo fotí.
Od pobytu v severní Africe, kde se za focení platí, mám  v sobì jakýsi blok, a tak se pøípadné osoby, kterou chci fotit, radìji zeptám, zda smím.
 
To je dlouhý úvod, ale musela jsem jej napsat, aby bylo jasno, proè jsem si Berberky ochoèovala. Chtìla jsem si je docela prozaicky vyfotit, proto¾e byly malebné a nìjakým tajemným kouzlem mne pøitahovaly. U Akabského zálivu Rudého moøe jsem mìla èest  bydlet nìkolik dní v obrovském hotelovém komplexu, podle mého odhadu asi pro tisíc hostù. Pøedstavte si horskou krajinu Sinajského poloostrova, krajinu vysokých drolivých èervených skal kamenité arabské pouštì, kde mají problém s vodou snad i akácie v kontrastu s luxusním hotelem. Svou velikánskou hotelovou náruè s vyhøívaným bazénem a peèlivì ošetøovanou zelení má otevøenou k moøi. Plá¾ s vzrostlými datlovými palmami, s navezeným a dennì uhrabávaným pískem a øadami lehátek, konèí na obou stranách plotem. Do hotelu je pøístup pouze pøes bezpeènostní rámy a u vstupu trvale sedí uniformovaní ozbrojenci, kteøí všechny pøíchozí peèlivì kontrolují. Chci chápat, ¾e je to nezbytné. Ale proto¾e moøe se nedá zavøít plotem, je hranice hotelové plá¾e ohranièena polo¾enými kmeny palem. U ka¾dého konce plotu sedí na ¾idlièce rovnì¾ ozbrojená uniformovaná strá¾.

V takovém místì se nedá dìlat nic jiného ne¾ jíst, spát, pøípadnì jinak si krátit dlouhou chvíli. Nìkteøí hosté nevytáhnou paty z luxusu èis»ounkého bazénu. Moøe je pomìrnì studené a trvale vyzdobeno èernou vlajkou. Vstup jen na vlastní nebezpeèí. Korálové útesy jsou nepopsatelnì kouzelné, plné barev a ¾ivota, a tak a¾ teprve teï chápu, proè se na nich tolik lidí utopí. Však si ještì dnes škrábu zranìnou nohu o nìjaký korál. Témìø stále funí nepøíjemný vítr, a proto pøípadní zájemci o moøe si staví z lehátek zástìny. Pøece nebudu le¾et u bazénu, to jsem mohla zùstat nìkde doma a vùbec suchozemce v¾dy pøitahuje moøe!

Hned první den jsem si všimla, ¾e jakmile se nìkterý  hotelový host pøiblí¾í k plotu, tak za plotem zaènou nìjaké èernì zahalené postavy mávat šátky. Ano, lákají zazobané turisty blí¾ k "demarkaèní èáøe", která oddìluje blahobyt od okolního svìta. Neumím posoudit, která strana plotu je bohatší a o co. Ti za plotem, nebo pøed plotem.
Pøekroèila jsem je¾atý palmový kmen a pod dohledem strá¾ce sedícího na ¾idli, jsem se zaèala zajímat o skupinu èernì zababušených ¾en. Sedí na zemi a na šátcích pøed sebou mají na prodej døevìné náramky, blbùstky z korálkù, vyøezávané sloníèky a hebounké šátky pošité korálky. Vìtšina „oplavkovaných“ ¾en v hotelu u¾ chodí pøehozena nìjakým velikánským šátkem z hebounké prùsvitné látky, pošitým korálky.
Tak odtud je mají! Deset dolarù kus – našich sto sedmdesát korun – materiál, práce.
Kolikpak si tyhle osùbky vydìlají, sedí za plotem od rána do veèera.  Jsou ještì doplnìny naparádìným velbloudem, který je majetkem mu¾e vzhledu bezzubého Omara Šarifa a který nabízí projí¾ïku na tomto „pohyblivém ¾ebøíku“ v cenì od pìti  do deseti dolarù. 

Nechci ani šátek, ani korálky, nechci ani projí¾ïku na velbloudu. Umí „Jak še maš?“.  Já v jejich øeèi ani to. Prohlí¾ím si vystavené zbo¾í a pøemýšlím jak je pøemluvit k focení.  Nabízí a pøedvádìjí mi svoje obchùdky rozlo¾ené na zemi. Sna¾ila jsem se být velepøátelská a vysvìtlovala jsem jim, ¾e jedu na týden pryè - Petra, Ammán, Jeruzalém - a a¾ se vrátím, ¾e urèitì nakoupím. Proto¾e mi bylo velice nepøíjemnì mezi zahalenými ¾enami v plavkách, šla jsem se pøevléknout do plátìných zelených šatù a¾ na paty a znovu jsem pøelezla kmen palmy. Mùj odìv okam¾itì kvitovaly s povdìkem, alespoò jsem si to namýšlela. Proto¾e jsme mìli placenou jenom polopenzi, tak jsem s sebou z domova vláèela hromadu velkých èokolád na vaøení, tak¾e pøi druhém pøelézání palmy jsem všech pìt ¾en obdarovala èokoládou. Nevšimla jsem si, ¾e je s nimi i jeden mu¾-prodejce v modrém šátku, který se dr¾el stranou, ale taky se domáhal sladkosti. Posunky jsem mu vysvìtlila, ¾e není ¾enská a tak má smùlu.

Po návratu z ,,poznávaèky" jsem se zase vystrojila do zelených šatù, aby mne dámy poznaly, nabrala jsem ze svých zásob nìkolik kusù èokoládové Dellissy  a šla se kamarádit. Ještì jsem nebyla za palmou a èerné postavy okam¾itì všechny vyskoèily a jaly se mne bouølivì objímat (¾e by ta èokoláda?).
Dala jsem ka¾dé jednu Dellissu, „Modrému šátku“ dvì s posunkem, ¾e jsem na nìj naposled zapomnìla, a jednu hlídaèi na ¾idli. To neèekal, málem z toho dostal šok! Od té doby sedìl ke mnì zády!
Byla jsem pozvána, abych si k nim pøisedla, tak¾e jsem se zaèala kamarádit. Znám u¾ seznamovací rituál, kdy¾ jsou úèastníci „nìmí“. Uká¾u významnì rukou na sebe a øeknu své køestní jméno „Maria“. Ostatní je opakují a pak ukazují na sebe a øíkají svá jména, která nìkdy neumím reprodukovat, a tak je z toho plno smíchu. Nevidìla jsem jejich oblièeje, jen oèi, a proto jsem se jen dohadovala, jak jsou asi staré.

Jedna pro mne nejstarší ¾ena mìla ještì pøes oblièej povìšený další šátek s našitými lesklými „penízky“ a obèas jí zpod šátku trèely šedivé kudrnaté vlasy. Mìla také u¾ hodnì vybledlé obleèení na mnoha místech neumìle zaštupované. Nejmladší ¾ena byla zase nejvíc zahalená a látka kolem oèí byla hebounká a vyšívaná do krajek. Také její odìv byl hebký a zánovní. Všimla jsem si, ¾e nejstarší ¾ena, kterou jsem zaèala oslovovat Mama mìla neskuteènì vrásèité a hluboce do krvava rozpraskané ruce. Zeptala jsem se, zda bych si mohla její ruce vyfotit. Kupodivu souhlasila. Natáhla ruku, jen¾e ostatní její ruku pøekryly svýma rukama,  a tak z mé vymyšlené aran¾e nebylo nic. Pøinesla jsem si hojivý krém a milé Mama jsem do obou rukou opatrnì vmasírovala pùl tuby. Pak jsme nìjak zapøedly hovor, kolik která máme dìtí. Já dvì, mladá krasavice taky dvì, ostatní po ètyøech, jen jedna øekla deset a vyvolalo to bouølivé veselí. Ne, taky jen ètyøi!
A kde jsou dìti, jak jsou veliké? Dìti jsou ve škole a pøijedou zítra. U¾ mám od nich na rukou a na krku nejrùznìjší korálky, ka¾dá mi musí nìco dát. Byla jsem pohoštìna velice sladkým èajem v upatlané sklenièce. Zaèíná být zima a já odcházím na svou stranu - za plot.

Druhý den je pokraèování našeho kamarádìní se. Napøed se dùkladnì poobjímáme. Mama mi ukazuje ruce, ¾e je má hebèí. Vy¾ebrávám od známých další krémy, které jí dávám s tím, ¾e si je musí natírat.
Smím fotit. Jen¾e sluníèko je ze špatné strany, dámy se dokonce zaèínají pøedvádìt. Nejmladší se jmenuje Selme  a znázoròuje, jak hraje na plechovou píš»alku, další se jakoby zhlí¾í v zrcátku – jen¾e bych potøebovala  filtry. To nevadí, nìjaké fotky mám. Mám i fotku tamního Omara Šarifa a jeho velblouda i Modrého šátku.

Kde ti lidé bydlí? Kam v té pustinì chodí pro vodu? Co jedí? 
Nemohu zapomenout na jednu pøíhodu. Jeden den ráno byla s mými ¾enskými ještì jedna mladší, skoro dítì, ménì zahalená.  Podívala jsem se na ni a bylo mi vysvìtleno, ¾e je z opaèné strany plá¾e. Doteï musím myslet na to, ¾e ta dívèina musela obejít celý hotelový komplex (tipnu si - ètyøicet hektarù), aby se dostala na svou stranu, nesmìla projít moøem kolem plá¾e.
Stejnì jsem se nemohla smíøit s tím, ¾e celou dobu jsem se kamarádila s beduínkami pod bedlivým dozorem strá¾ce. Co by se stalo, kdybych nìkterou ¾enu vzala za ruku a vzala ji na druhý konec plotu?  Jsem naivní?  Kdo staví nepøekonatelné bariéry? To nám diktují pomatení nábo¾enští radikálové? To se máme všichni vzájemnì bát? Nebo se majitel hotelu bojí, aby tito chudí lidé neobtì¾ovali hosty a nekradli? To je horší jeho hotelový personál.
 
Nìjak tomu nerozumím a za tìch nìkolik dní nemohu vniknout do tajù tamního sou¾ití. Abych byla spravedlivá, musela bych vyzpovídat majitele hotelu. To nejde! Jsou tu jen moje pocity. Jedno ale vím jistì, tam nìkde v poušti jsou drobné zahalené ¾enièky, které mi udìlaly radost, s kterými mi bylo dobøe, a za kterými bych se hned vrátila a u¾ bych i vìdìla, èím je obdarovat.

Text a foto: Maria Saláková