Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai, vysvědčení a nanooblek

Taiova první prázdninová hodina byla vůbec zajímavá. Po neslavném startu, kdy se do termínu hodiny trefil až napodruhé, následovala kontrola dalších dvou „úkolů“, které měl na tuto hodinu splnit. Měl si totiž vypůjčit na prázdniny učebnici češtiny ze sekundy, abychom mohli podle ní opakovat, a také mi slíbil přinést ukázat závěrečné vysvědčení ze sekundy.

„Tak, Tai, nachystej si učebnici! Podíváme se ještě na tu vedlejší větu doplňkovou,“ vyzývám ho. Tai vytáhne učebnici, podá mi ji a tváří se, jako by neuměl do pěti napočítat. Otevřu učebnici a vidím, že je to učebnice pro tercii.
„No, Tai, nechceme se předučovat, ale opakovat. Kde máš učebnici pro sekundu?“ptám se udiveně.
„Nooo…paní profesorka tam nebyla,“ tvrdí mi Tai ne právě přesvědčivě.
„Jinak řečeno, ty jsi zapomněl, že?“ odkládám nepotřebnou knížku s povzdechem.
„No asi…trochu,“ přitaká mi Tai.
„Doufám tedy, že aspoň vysvědčení jsi nezapomněl!“říkám s nadějí v hlase.
„Ne, já nezapomněl!“ kroutí Tai horlivě hlavou, ale nemá se k tomu, že by mi vysvědčení ukázal.
„No tak se pochlub!“nabádám ho k činnosti.
Tai si však povzdechne a květnatě mi vysvětluje: „Já vysvědčení raději vám nevzal, aby se vám netrefil ten šlak.“ (Aha, tak něco jsi Taie přece jen naučila! pomyslím si. Když už Tai perlí přehnaně, říkávám mu občas, že mne z něho trefí šlak…)
Šlak nechávám bez komentáře a jen tázavě pozvednu obočí. Tai znovu hluboce povzdechne a vysvětluje mi: „Nooo…ono vysvědčení dopadlo hůř, než já myslel.“
„Takže dvojek nebylo sedm, ale osm?“ začínám hádat. Tai jen mlčky zavrtí hlavou. „Tak devět?“ připouštím. „Hůůůř,“ praví Tai temným hlasem a tváří se pochmurně. „Tak mě nenapínej a konečně mi řekni, jaké to vysvědčení bylo!“ uzavírám výslech.
„Stráááášné,“ zhodnotí jednoslovně. Když však vidí, že s tímto hodnocením spokojena nejsem, pouští se do větších podrobností: „Byla hromada dvojek a trošku jedničky.“
„A z čeho jedničky? Tělocvik, hudebka?“zahraji si trochu na věštkyni.
„Jak vy víííte?“ vykulí Tai oči.
„Ale vy ještě zapomněla na chemie!“dodá se zadostiučiněním. Opravím chybnou koncovku a podotknu, že to ještě mohlo být horší.
„Však ono bylo,“ vyvede mě Tai rychle z omylu a na můj udivený pohled hned reaguje vysvětlením: „Byla jedna tróóójka.“
„Z čeho?“ nestačím se divit.
„Z biologie,“odpoví znechuceně.
Vzpomínám na to, jak jsem hledala po encyklopediích a atlasech rostlin, abych Taiovi přiblížila bojínek, psárku, čekanku a další rostliny, z nichž měl vytvořit herbář, a nějak nechápu. „Jak se ti tohle podařilo?“ kroutím nevěřícně hlavou.
„Já pokazil poslední test…tam 200 názvů , já nezapamatoval,“ vysvětluje , ale nezdá se, že by mu ne právě výstavní vysvědčení nějak kazilo náladu. (V duchu si říkám, že bohužel dochází na moje slova.
Když Taiovi rodiče rozhodli, že Tai půjde už na nižší gymnázium, zastávala jsem názor , že by měl ještě ty čtyři roky rozvíjet svou slovní zásobu na ZŠ a teprve potom jít na čtyřleté gymnázium. Teď už se nároky zvyšují a Tai začíná doplácet na to, že se s češtinou ještě pořád potýká…)

Opouštíme tedy méně příjemné téma a Tai začíná vstřebávat vedlejší větu doplňkovou, což mu jde docela lehce. Pak přijde na řadu diktát. Jako většinou je první půle bez chybičky, zatímco v té druhé jsou ty tři „povinné“ hrubky, aby byla zajištěna pravidelná trojka. To mne tedy neudivuje. Udivuje mne však jiná okolnost. Ačkoli se v diktátě objeví věta Mohutné tanky se snadno vyrovnaly i se strmým svahem., nenásleduje Taiův obvyklý odborný rozbor, o jaký typ zbraně se jedná, která velmoc má zbraně účinnější atd. – tak, jak tomu bylo dosud. Zpozorním: „Tai, jak je možné, že ty, budoucí voják, mě dnes nepoučíš o typu tanku?“ Následuje však stručné sdělení, které mě „vyhodí ze sedla“: „Voják nebudu!“
„Ty nebudeš voják? A čím tedy budeš?“nestačím se divit.
Odpověď je obsažná a naprosto přesvědčivá: „Já budu chemik a budu vynalézat nanooblek.“ Když vidí, že tento termín mi nic neříká, podá mi vysvětlení, že se jedná o oblek jeho oblíbených hrdinů počítačových her, který umožní svému nositeli nesmírně rychlý pohyb, odolnost a bůhvíco ještě.

Polknu a pomyslím si, že rčení Taiovy maminky na synkovu adresu : „Tó ještě děti!“ je výjimečně pravdivé. Představuji si totiž tuzemské šestnáctileté puberťáky, ale nějak se mi nedaří zároveň si představit, že by některý z nich naprosto vážně chtěl vynalézat nanooblek…

Míla Nová

Další články autorky: