Stoický klid jejich učitelů jsem tedy obdivovala... Chvílemi jsem si se svým fotoaparátem připadala jako japonský turista. (Jistě! Japonci nechyběli ani v Pobaltí.) Plavba trvala něco přes půl hodiny a pak už zase přišel ke slovu autobus. Mezi Saaremaa a pevninou leží ještě ostrůvek Muhu, který je s ostrovem spojen uzounkou šíjí, po níž vede silnice. Po té jsme konečně dorazili na Saaremaa. Směřovali jsme do hlavního města ostrova KURESSAARE, to znamená, že jsme museli ještě projet přes asi tři čtvrtiny ostrova. Cesta však proběhla bez zádrhelů, a tak jsme kolem 19.hodiny vjížděli do ulic města Kuressaare. Je to typické venkovské spíš městečko s 16 000 obyvateli, půvabným koloritem, výbornou polohou na severním pobřeží Rižského zálivu a vynikajícím vzduchem. Projeli jsme i kolem starobylého biskupského hradu, jehož kořeny sahají až do 13.století, a ocitli se před...stadionem! V první chvíli jsme si mysleli, že si z nás
Vasilisa snad dělá legraci (byli jsme už zhýčkáni noclehy v mezinárodních hotelech), ale vzápětí jsme si povšimli nevelké patrové krychlové budovy stojící vedle vchodu na stadion. Tak to bylo místo našeho dnešního noclehu? Když jsme však vstoupili dovnitř, všechny obavy z nás spadly. Byli jsme v moderním, čisťounkém interiéru a majitelé penzionu, místní manželský pár, nás mile vítali. Paní majitelka se předvedla navíc jako výborná kuchařka, která přerušila tradici ovocných rosolů s "něčím" a připravila vynikající zákusek s jahodovým želé - to asi aby ten přechod nebyl tak náhlý! No a vrcholem blaha byl sprchovací kout s vyhřívanou podlahou u každého pokoje. A protože v žaludku bylo jako v pokojíčku a bílá noc lákala, vydali jsme se ještě na procházku k blízkému hradu a k moři na pláž, na niž jsme se dívali z okna. Když jsme po hodinové procházce lezli do postele, dýchací cesty ještě namlsané mořským vzduchem, a do usínání nám šplouchalo moře, říkali jsme si, že strávit tady letní dovolenou by vůbec nebylo špatné...
Text a foto: Míla Nová