Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai "nemrava"

Po třech týdnech únavné práce, kdy jsem na Taie musela být jako pes, Tai konečně pochopil, že se určité mluvnické vzory musí prostě „našrotit“, protože jeho oblíbené „já učil, ale mně neleze do hlavy“ mu k úspěchu nepomůže, a začal se pořádně učit. A tak jestliže jsme jeho vědomosti společně s jeho češtinářkou na konci září musely ohodnotit povzdechem, že se Tai vrátil do pravěku, mohla jsem dnes konstatovat, že se pomalu, ale jistě vrací aspoň na začátek středověku.
Tai teď musí jako rozcvičku na začátku každé hodiny tvořit správné tvary spojení „ten náš/váš + podstatné jméno v jednotném či množném čísle“ podle toho, jako mu „předhazuji“ předložky. Když váhá, musí si hned přiřadit vzor, např. bez toho našeho kamaráda (pána), s těmi vašimi štěňaty(kuřaty). A aby nebylo na jednom dost, ve škole teď probírají skloňování podstatných jmen cizího původu. Tai je za těch deset patnáct minut skloňování sice zpocený až za ušima, ale výsledky se dostavují. Skloňuje tak svědomitě, až se mu občas podaří tvar, který mně na chvíli vyrazí dech. Tak jako minulý týden.
Tai válčí s podstatným jménem „epika“. Z vlastní píle si přidal k epice obvyklé „ta vaše“. Podle zadání suverénně utvoří 2. i 7. pád, ale pak se objeví pád 6. a Tai se ne a ne trefit. Zkouší na mne „o té vaší epika“, a když neuspěje, opraví na „o té vaší epikách“. „Ale, Tai, řekni si vzor!“nasměruji ho. „Epika bez epiky jako žena bez ženy,“ určí Tai správně. „No a 6.pád?“ směruji ho dál. „O ženě…Ahá! Tak o epike!“zaraduje se. „Ano, ale to nezní česky. Chce to ještě malou změnu,“ napovídám. Taiovi náhle svitne v očích poznání a vyhrkne : „Jooo, víííííííííííííím!“ Pak slavnostně pronese dávaje si záležet na výslovnosti:
„O té vaší eee…“ Najednou se zarazí , rozpačitě zatěká očima a zmlkne. „No tak co je? Vždyť víš, ne?“ podívám se na něho udiveně. „O té vaší epiče,“ vydechne Tai konečně, skloní se až těsně nad učebnici a rozpačitě se zahihňá.
Vyrazil mi dech, ale honem najdu ztracenou rovnováhu. „Jak jsi, prosím tě, na tohle přišel?“obrátím oči k nebesům. „No přece,“ ohradí se uraženě Tai, „ hláska „k“ měkčí na „č“…vy říkala!“ „Ale ty jsi zapomněl,“ kontruji já, „že někdy se „k“ měkčí na „č“, ale jindy na „c“, víš?“ „Ahá! Tak o té vaší epice!“ opraví se s ulehčením. Pak už nevydrží, začne se nezadržitelně hihňat a libuje si: „Ještě že jsem neřekl ve třídě! To by bylo!“
Už situaci nekomentuji a myslím si, že podobných povyražení mi pubertální Tai asi připraví ještě několik…

Míla Nová