Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Japonsko jinýma oèima (2)
 
S èím dál tím vìtší nervozitou sleduji jak se ostrov pod námi dìsivou rychlosti zvìtšuje, u¾ nejsou vidìt bøehy, u¾ lze rozeznat letištì, teï vidím pøistávací dráhu a letadlo parád letí skoro støemhlav. Napadají mì hrùzné myšlenky. Snad úplnì v poslední chvíli pilot letadlo vyrovná a jen s malým ¾uchnutím ho posadí na dráhu. Pozdìji jsem se dozvìdìl ¾e letištì Aira Gun v Kagošimì slou¾ilo za II. svìtové války jako základna pro letky Kamikadze, piloti to asi berou tradiènì.
®e by atrakce pro turisty? Kjúšù – nejji¾nìjší ze ètyø hlavních ostrovù je pro Japonce nìco jako pro nás Máchovo jezero, Šumava, Karlštejn, Praha a další naše pamìtihodnosti dohromady, je to atrakcemi posetý turistický ostrov.
Pøes okénko sleduji jak se k letadlu blí¾í schùdky. Sláva, koneènì zase normální. Pomalu se zvedám a jdu k východu. Technika u¾ mne neohromila, zato teplota ano. Kdy¾ jsem pøed témìø 24 hodinami odjí¾dìl z Ostravy, hlavního nádra¾í, bylo sychravo, teploty okolo nuly zkrátka 10. listopadu. Tady bylo odhadem jen nìco pod tøicet a parno jako v prádelnì. Ne¾ jsem došel do letištní haly, mohl jsem se pøevlékat. Chvilka èekání na zavazadla a u¾ vstupuji do prostor pøíletu. Mimo asi pìti Japoncù a jednoho Evropana, (ten se pozná hned) v hale nikdo nebyl. Tìch šest dr¾elo nata¾enou pìtimetrovou èeskou vlajku s nápisem: „Vítáme Vás ve Spiritspark pane Plecháèek“.
 
Vzpamatoval jsem se   a¾ kdy¾ mi jeden z nich zaèal tøepat rukou a další mì chtìl obrat o bato¾iny. Tomu prvnímu, panu Masahiru Yamamotovi se to povedlo, na toho druhého byl mùj kufr plece jen pøíliš tì¾ký, tak se spokojil alespoò s taškou,  kterou stateènì donesl a¾ do auta stojícího hned pøed vchodem do letištní haly. Kdyby nebylo takové horko, mohl jsem tu vzdálenost od letištì k podniku pana Yamamota - Spiritsparku GEN dojít pìšky, mìl jsem pøece trénink.
 
Co pøedcházelo
Tøiètvrtì roku pøed odletem naši firmu navštívil jeden zajímavý èlovìk a prohlásil, ¾e zastupuje japonskou firmu, která chce ve svých prostorách vybudovat tradièní èeskou hospodu a minipivovar, jestli bychom nemìli zájem zúèastnit se konkurzu. Moc jsem mu nevìøil, ale ¾ádný zákazník se nemá vyhánìt a tak jsem kývnul. Bìhem pár dnù jsme mìli na stole pùdorysy budovy, fotografie a zadání. Tradièní èeská pivní hospoda pro nejménì ètyøi sta lidí? No nakonec,  proè ne!
Tak jsme se s kolegou Petrem pustili do návrhù. Dìlali jsme ve dne, v noci abychom stihli šibenièní termín odevzdání podkladù ke konkurzu. Po tøech nebo ètyøech dnech od data konkurzu, kdy¾ u¾ jsme si mysleli, ¾e to byla zase jen nìjaká bublina se ozval telefon. Mù¾eme se zítra v deset hodin zastavit, abychom projednali podrobnosti realizace?
Kdy¾ se druhý den spolu s ji¾ známým zadavatelem objevil ve dveøích zcela nefalšovaný Japonec a za ním další, došlo mi, ¾e bubliny vypadají jinak. Šok...
Termín dokonèeni zakázky byl nemo¾ný. Vyrobit ¾idle, stoly, pivní pulty, a další nábytek pro pùl tisícovky lidí do 20. záøi, kdy¾ na skladì nemáme z masívu ani tøísku - není v 1idských silách. Nebo ¾e by ano? Za dvì hodiny jsme si plácli. Tím zaèal pro mne a øadu mých spolupracovníkù nejkratší pùlrok ¾ivota.
Dvacátého záøí odpoledne zaklaply dveøe a¾ po strop nalo¾eného osmnácti metrového kontejneru. Hotovo. Alespoò první èást. I kdy¾ nebylo všechno úplnì dokonalé, rozebraný nábytek odjí¾dìl pøes Hamburk do Asie.To, co jsme nestihli doma budeme muset dokonèit na místì. Teï je tøeba oprášit angliètinu. A aspoò chvíli se vìnovat rodinì.
S blí¾ícím se termínem odletu stoupala i nervozita a narùstaly pochybnosti - splòuje dodávka pøedstavy Japoncù (?), bude mít po¾adovanou kvalitu, neponièí  jí cestou vlhkost, je správnì zabalená, kdo ví jak s tìmi kontejnery zacházejí ?
To byly otázky, se kterými jsem se probouzel i chodil spát. Doká¾ete si pøedstavit jaké jsem mìl pocity po pøíletu do Ósaky, tváøí v tváø té naprosté technické dokonalosti?
V¾dy» v tom našem døevì byly suky!? S myšlenkami na proslulou japonskou mafii - Jakuzu, jsem vlastnì startoval u¾ z Londýna. Letìl jsem sám o týden døíve ne¾ zbytek týmu.  O to to bylo horší.
 
Flaška
Budovám firmy Spiritspark GEN vévodí obøí, asi 15m vysoká sklenìná láhev v její¾ spodní èásti je vchod do komplexu. Spiritspark GEN je vlastnì palírna tradièní japonské lihoviny – saké. Majitel firmy pan Yamamoto v praxi pou¾il objev svého otce: výrobu 1ihu ne kvašením, ale pomocí jakýchsi chytrých bakterii, podrobnosti neznám. Na samotné produkci by jen tak nezbohatnul a tak postavil Spiritspark, exkurzní továrnu pro turisty, kousek od letištì. Tady mají autobusy vyrá¾ející s rekreanty na okruh ostrovem vìtšinou první zastávku. Jde o takový „mlýnek“ na peníze, pøes který se roènì promele cca 250 tisíc zvìdavých a koupìchtivých návštìvníkù.  Pøijí¾dìjící autobus je vítán mnohými úklony (podle toho, jaká je objednávka dané skupiny)       profesionální „vítaèkou“, ta je pøedá prùvodci, hned potom se spojí miniaturní vysílaèkou s kuchyní, aby upøesnila poèet návštìvníkù. Ti se nejdøíve podívají jak se lihovina vyrábí, pak okoštují a podle objednávky mají v restauraci ji¾ naservírováno nìco k snìdku. Na závìr procházejí obchodem s úzkými ulièkami, ve kterém si zaruèenì nìco koupí - od ji¾ zmínìného saké, pøes speciální uzeniny a¾ po rozlièné více èi ménì vkusné suvenýry. Ke koupi je pøesvìdèují šikovné prodavaèky které neustále køièí „moši – moši“(prosím - prosím).
 
S odjí¾dìjícím  autobusem se máváním louèí profesionální „louèièka“ úklonami
a máváním,  jeho¾ délka je pøímo úmìrná finanèním prostøedkùm, které zde odjí¾dìjící turisté utratili.
Zvláš» významným skupinám se nabízí další program, který zahrnuje napøíklad koncert vá¾né hudby v malém koncertním sále, ukázky tradièních japonských bojových umìní a podobnì. Myšlenka spojit prùmyslovou výrobu a turistický prùmysl zaøadila pana Yamamotu mezi šedesát nejlépe hodnocených podnikatelù v zemi. A proto¾e panu Yamamotovi chutná pivo rozhodl se svou nabídku rozšíøit o výrobu a prodej piva a nebylo náhodou, ¾e zrovna èeského. A èeské pivo potøebuje i èeskou pivní kulturu - èeskou hospodu. Díky tomu jsem tuto exotickou zemi poznal jinak ne¾ turista.
 
Nejdøív mì stejnì jako turisty provedli po pøedvádìcí galerii a celým objektem, nakonec jsme se koneènì dostali do sálu, kde mìla v budoucnu stát naše restaurace. Samozøejmì, ¾e všechno vypadalo úplnì jinak ne¾ na fotografiích, které jsme mìli k dispozici doma a podle nich¾ jsme dìlali návrhy. Hypermoderní ocelová konstrukce, automatické dveøe, kov a sklo. V tomto prostoru ¾e má za mìsíc být klasická èeská hospoda (by» pro 400 lidí), no, uvidíme!
 
Bylo témìø poledne a na mì èekalo první, skuteènì japonské jídlo. Plastový stùl v zahradní restauraci moc japonsky nevypadal. Sednul jsem si a èekal, nejdøíve jsem dostal nezbytný osvì¾ující horký ruèník, následovala polévka. A¾ na to, ¾e souèástí polévky jsou témìø v¾dy listy moøských øas, je dobrá a podobná naším vývarùm.
Další jídlo byla specialita: KÓBE BEEF - snad milimetrové plátky hovìzího, jemnì prorostlého tukem, jsou v syrovém stavu polo¾eny na talíø, kolem nìj¾ jsou rozlo¾eny malé døevìné mistièky s rùznými omáèkami, nesmí chybìt velká miska rý¾e. Uprostøed stolu je na malém lihovém kahánku kotlík s vroucí vodou, do nìj se vhodí maso, které je po nìkolika vteøinách uvaøené a po namoèení do omáèek pøipravené ke konzumaci. Lehce se to øíká, ale nesmíte zapomenout, ¾e celá procedura se provádí pomoci dvou døevìných tyèinek, dokonce  i polévka se jí tyèinkami - tedy ty tuhé èásti, zbytek se pije pøímo z misky. Obìdval jsem skoro hodinu a mìl jsem pocit, ¾e energie, kterou jsem tímto zpùsobem získal je podstatnì ni¾ší, ne¾ kterou jsem spotøeboval. Samozøejmì, ¾e to nebyla pravda, po nìkolika dnech jsem si na tyèinky zvykl, nakonec jíst pomalu je pøece zdravé! Tyèinky mají ještì jednu výhodu, v restauracích se pou¾ívají jednorázové, tak¾e nejen odpadá starost s umýváním pøíborù, ale navíc hygiena je zaruèena.
 
Japonská jídla na mì pùsobila trochu jako „umìlecká dílka“ - na podnosu je nìkolik krásnì zpracovaných lakovaných døevìných misek, ka¾dá na jiný druh omáèky èi pøísady, miska na rý¾i je opatøena poklièkou, aby nevychladla, pochutiny hýøí barvami a taky chutìmi.
V tradièní restauraci se u stolu nesedí na ¾idlích, ale kleèí na kolenou na polštáøcích. Pro Evropana je tato poloha krajnì nezvyklá a nepohodlná. Navíc se do tìchto restaurací chodí naboso. Boty prostì necháte pøed dveømi. I to je pro Evropany docela potí¾. Zkuste si pøedstavit, jak po šesti hodinách letní, horské tùry  pøijdete do restaurace a zujete si boty!?
V Japonsku to jinak nejde, z vlastní zkušenosti doporuèuji nosit s sebou nejménì jedny rezervní pono¾ky a deodorant.
Ing. Aleš Plecháèek
Související èlánky:
Japonsko (1)