Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Moje máma


Moje máma byla skvìlá! Vlastnì veškeré to rodinné bláznìní pocházelo od ní. Taky byla takový "nepokoj". Vìènì v pohybu, vìènì nìco vymýšlela a co hùø - realizovala. My jsme se vlastnì po celý ¾ivot hádaly, ale nikdy ne zle. Nikdy jsme se vlastnì na sebe doopravdy nezlobily. Prostì jen se nás obou výbušný ¾ivotní zpùsob nedal vtìsnat do tiché shody. Ale byla mùj nejskvìlejší ¾ivotní divák, v¾dy ochotný k hluèné radosti nad mými úspìchy a k upøímným slzám nad mým ¾alem. Vlastnì jsem nejednou musela nakonec utìšovat já ji, èím¾ mi znamenitì pomohla - na mùj vlastní ¾al u¾ mi pak nezbylo.


Ale byla to skvìlá ¾enská. Nikdy neublí¾ila a nikdy nedokázala ani pomyslet - o nikom - ¾e by chtìl ublí¾it jí. A v¾dy samozøejmì pøedpokládala, ¾e není na svìtì situace, ve které by prvotní a základní nebylo - pomoc èlovìku. A tak tou samozøejmostí a bezelstným
pøedpokladem pomoci dokázala nìco, èemu ¾ádný ajznboòák neuvìøí, ale co nejen - prùzraèná studánka - vyprávìla ona, ale potvrdily i obì malé holky, ka¾dá ze své jiné zkušenosti, ale obì stejnì. Dodnes to snad není promlèeno, tak¾e radìji nepovím, kde se to stalo.


Ale bylo to tak:

My jsme tehdy s mým druhým mu¾em byli takøíkajíc v líbánkách a tak jsme babièce zapùjèili holky, abychom si jednou u¾ili sami sebe. Kdy¾ skonèila dovolená, èekali jsme na všechny tøi na hlavním nádra¾í v Praze. To ještì bývalo ve staré podobì a tak jsme se opírali o tepané
zábradlí a stáli. Jako obvykle mìl rychlík zpo¾dìní. Koneènì se dav zaèal hrnout schodištìm z podchodu a my jsme vidìli naši mámu, jak za ní vlajou holky, ona celá naèepýøená vykøikuje, mlátí kuframa a mává rukama. Po celou cestu z ní to vzrušení nevyvanulo. Tak¾e jsme se teprve po hodné chvíli dozvìdìli, co se stalo.


Kdy¾ nastupovaly do vlaku - máma byla stejný "sprèenec" jako jsem já - tak¾e kufry a dvì malé dìti bylo na ni nìjak moc a prostì se stalo, ¾e klidnìjší a o nìco málo starší Janinka se jejímu popohánìní podvolila, ale Evka, další z øady rodinných zbùjníkù, si prostì zùstala na
nástupišti. Babièka na to sice pøišla, ale to u¾ se rychlík rozjel. A tak spustila všechny své bìsy, nakonec v zoufalství zatáhla za brzdu. Kdy¾ se zjiš»ovalo, co ¾e se to dìje, vyvádìla a spílala pøítomným ajznboòákùm tak strašlivì, ¾e dosáhla toho, ¾e rychlík zaèal pomalu
couvat zpìt do stanice, odkud pøibíhal po nástupišti výpravèí se øvoucím dítìtem v náruèí.


Vlastnì vùbec nezávidím spolucestujícím této slavné jízdy. Z rozèilení vynadala nejprve holkám, pak ještì v Praze nám a zajisté i všem, kteøí se na pøíhodì jakkoli podíleli. Bezpeènì i tìm vydìšeným a doèista zblblým ¾eleznièáøùm, co proto tak neuvìøitelnì pøestoupili pøedpisy.

 

Na mne nemáš (!) napsala jsme onehdá v meilu Ludmile. To by mohl An»a (Ivo Antušek) vyprávìt! Ona mi toti¾ napsala, ¾e mù¾u své fejetonky psát v jakém chci mno¾ství. A tak honem konám. Meilík mne zastihl u¾ za polovinou vyprávìní o mé mámì. A kdy¾ to tedy nevadí a mohu psát jakkoli pøidávám hned i to další.

Není sice zrovna z toho "veselého", ale ¾ivot není jen samá sranda a i vzpomínka poklidná do nìj patøí. Jestli to nevadí - nìkolik fejetonkù u¾ mám napsaných - vìtšina byla jen tak pro radost, nìkolik jich bylo do vysílání pro ÈR rozhlasové vysíláni tehdy, kdy jsem se smìla vrátit k novinaøinì, sem tam mi nìco vyšlo v Kvìtech a Vlastì, nìco jsem poslala jen tak pøátelùm jako souèást dopisu a pak nevyhodila. Mezitím bych samozøejmì ráda psala èerstvé dojmy - myslíte, ¾e by vadilo, kdyby kromì jen tak povídání se objevila i nìjaká úvaha o nìèem, co mi le¾í na srdci? Ještì poøád se na stránkách STIPu tak neorientuji, abych to vìdìla jistì. Ale musím øíct, ¾e jeden den jsem dokonce, aè bylo krásnì, nemohla odejít od poèítaèe k vodì. Celé dopoledne jsem èetla a èetla. Díky Ivovi, ¾e mne k vám nasmìroval! Dosud jsem z internetu mìla spíš pocit reklam a byl mi dobrý na mailování s dìtmi a pøáteli - a teï mám radostný pocit, ¾e mám tìch pøátel najednou plnou obrazovku! Tak zdravím.

 

 

Tak ahoj, mami


Pøekulil se první školní rok v okupované zemi. Holky odejely na svou obvyklou prázdninovou cestu s vlastním otcem a my zbývající jsme se chystali oslavit tøetí výroèí svatby. Jako pøi ka¾dé jen trochu vhodné pøíle¾itosti si Janík neodpouštìl vtípek z nejmilejších „Husa jen upálili, já jsem se o¾enil“.


Hynek s Majdou se tìšili na babièku, která mìla pøijet a na dobroty, co k té pøíle¾itosti napeèe. Ostatnì, vìtšinu hodlala pøes pùl republiky pøivézt z domova. Není nad vlastní troubu!


Ale i tak jsem v pátek dostala od mámy dopis, vlastnì sáhodlouhý seznam, co mám pøed jejím pøíjezdem ještì obstarat. Ona celo¾ivotnì slavila dìsnì ráda - kdykoliv, cokoliv.
Pøed slavným pondìlkem zazvonil v nedìli po ránu mládenec s telegramy. Se smíchem jsem bì¾ela ze schodù. To je celá máma! Na poslední chvíli ještì pøihazuje, co do seznamu úkolù zapomnìla napsat. S ještì neotevøeným telegramem jsem vybìhla zpìt do bytu. S chutí vykøikuji na celý byt své štiplavé poznámky na toto téma.


A pak ètu - „Oznamujeme, ¾e Terezie Skopalová zemøela dnes v ranních hodinách."
Všechno se ve mnì zastavilo. Bìhem dopoledne jsme stihli zabalit pro sebe a malé dìti na cestu to nejnutnìjší. Jan si vytelefonoval nenadálou dovolenou, sousedky vyhrabaly ze šuplíkù co èerného na mne našly a v pondìlí jsme ranním rychlíkem vyjeli na dalekou smutnou cestu. Klíèe od bytu na nás èekaly u olomoucké "maminky" domu a v bytì bylo všechno tak, jako by si máma jen na chvíli odskoèila. Jak taky, kdy¾ máma odešla z hodiny na hodinu. I v té poslední chvíli ¾ivota si zùstala vìrná - poskakující krásný blázen. Šiøitel dobré nálady a optimismu.


Jak ¾ila, tak i umøela. Sama doma televizi nemìla, ale ráda chodívala k sousedùm V sobotu veèer, kdy¾ skoèil program, dávala dobrou noc a chystala se domù. Dìvèatùm napadlo, ¾e u¾ jim dávno slibuje nauèit je charleston. Tak na to ji nalákaly snadno. A ¾e nic nedìlala napùl - to se ví - popadla suknì do hrsti a u¾ to jelo! Jen¾e to u¾ jí bylo pøes osmdesát.
Doma se jí pak najednou udìlalo zle, bolest, klepání na stìnu u nejbli¾ších sousedù. Odvezli ji do nemocnice, ale u¾ nic nepomohlo, prasklý ¾aludek, celková otrava krve.


Kdy¾ jsme s mu¾em a malými dìtmi pøijeli likvidovat byt, ještì byla na stole ve váze èerstvá kytièka. Mnì odešlo dìtství. Teï jsem byla já nejstarší ¾enská rodiny. První na øadì. A opustil mne nejkrásnìjší èlovìk tohoto mého zpùsobu krásných bláznù.


Tak ahoj, mami...

Naïa Vencovská alias Venca

 

 

Další èlánky autorky:

Babièka a error

Èupr ¾enská

Ztracena v cizinì

Psí kusy