Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Není faráø jako faráø


Nejsem sám, kdo zbo¾òuje ticho a vùni kostelù. V jejich chladu èlovìk dostane povznesenou náladu, uklidní se mu rozevlátá mysl a pøijde na to, ¾e ¾ivot je pøece jenom o nìèem zcela jiném ne¾ o hromadìní materiálních statkù, honìní se za ¾enskými a klábosením o nièem v zaèouzené hospodì. Na døevìné lavici bo¾ího chrámu si dokonce pøipomene hodiny nábo¾enství na základní škole, které byly na krátkou dobu pøed mnoha lety komunistickým re¾imem tolerovány, a slíbí si, ¾e se v nedìli opìt po drahné dobì vydá na mši svatou, bude dodr¾ovat desatero bo¾ích pøikázání a sekat dobrotu. Hlavnì, ¾e se pokusí poøád nemyslet na to jak by zahnul man¾elce a sesmilnil, co¾ je naštìstí v našem vìku takøka nemo¾né. Leda ¾e by doopravdy existovaly zázraky.


Zrovna tak jako kostely, kostelíky, chrámy a katedrály, mám rád duchovní otce. Vymydlení faráøi s jemnýma, alabastrovýma rukama na mì v¾dycky dìlali patøiènì hluboký dojem. I ti, kteøí se mnou pracovali jako kulisáci v Národním divadle, proto¾e nesmìli vykonávat svoje povolání a bylo jim naøízeno se stmelit s dìlnickou tøídou, byli úplnì jiní ne¾ my. Tito vousatí faráøi sice bìlostné a hebké ruce ztratili, ale tvrdý osud je nezlomil na duchu. Oproti nám si na nic nestì¾ovali a mlèky toèili pod jevištìm rumpály, které malou zdvi¾í vyvá¾ely sliènou Julii a zaláskovaného Romea. Zrovna tak bez øeèí tahali dubové schody a rùzné tì¾ké kulisy, pod kterými jsem se i já, pomìrnì silný mladík, prohýbal. Díky tìmto velebníèkùm, kteøí oèividnì ¾ili v jiném svìtì, panoval mezi námi klid a dobrá nálada. V¾dycky jsem byl pøekvapen tím jak duchovno a léta strávená v meditaci a modlidbách se tìmto lidem odrá¾ejí v jejich ušlechtilých tváøích. Musím øíct, ¾e je mi v jejich pøítomnosti v¾dycky dobøe. V mých oèích jsou to vlastnì hrdinové, kteøí dovedou zkrotit nízké pudy, nic nedají na úpìnlivé volání ¾láz a nìjakým, mnì zcela nepochopitelným zpùsobem, dovedou ¾ít v celibátu. Pravda, ne všichni. Nìkteøí se zpronevìøí církevnímu zákonu a nevydr¾í. A to se právì stalo našemu vesnickému faráøi, svatému otci Lenovi.


Otec Len, který nás po nìkolika krátkých dnech po pøíjezdu do Austrálie s radostí oddal v útulném katolickém kostelíèku v malebném hnízdì na severozápadním pobøe¾í Tasmánie, se svérázným pøístupem ke své svaté práci vymykal stereotypním pøedstavám o tlus»ouèkých a rù¾olících faráøích. Otec Len byl vyschlý jako treska, s nesmazatelným úsmìvem na tváøi. Byl to jeden z prvních Australanù, se kterými jsme se v naší nové zemi seznámili. Netrvalo dlouho a stal se naším pøítelem navzdory tomu, ¾e jsme se v jeho kostelíku objevovali jen zøídka. Byl to velice vzdìlaný èlovìk s rozhledem, silný antikomunista, který mìl neobyèejnì ¾ivý zájem o politiku a oproti jiným Australanùm, kteøí si nás pletli s Jugoslávci, mìl rozsáhlé znalosti o èeské muzice a kultuøe. Mìl pøehled o Pra¾ském jaru, vìdìl, kdo je Dubèek a dovedl ¾ivì, inteligentnì a hlavnì vtipnì debatovat témìø na jakékoliv tema. Kdy¾ øeknu vtipnì, tak myslím opravdu vtipnì. Humor byl nerozluènou souèástí Otcovi komunikace. S úsmìvem si pøipomínám jeho vtipem prošpikovaná kázání, která obyèejnì zaèínala konstatováním jak si zase Tasmánie uøízla ostudu v posledním rugbyovém utkání a konèila tím, ¾e mši musí trochu popohnat, aby stihnul televizní pøenos nìjakého sportovního klání. Pøi slou¾ení mše svaté se Otec Len neustále koukal na hodinky jen aby nìco pøece jenom nezameškal. Nikdy nezapomenu jak se tváøil, kdy¾ mì jednou z nohavic vypadly dámské vlo¾ky, které jsem si pøipevòoval na vyzáblá kolena, abych vydr¾el kleèet na tvrdé zemi kostela. Dvì bílé vlo¾ky padly pøímo pod Otcovi nohy na rudý koberec, zrovna kdy¾ jsem si zašel s pokorným výrazem v tváøi k svatému pøijímání. Tenkrát jsem si myslel, ¾e mši ani nedoslou¾í, proto¾e se tak smál, ¾e se málem pobryndal mešním vínem.

 

Díky své sympatické povaze byl Otec Len, kromì místního uèitele a mého strýce lékaøe, nejoblíbenìjším a nejpopulárnìjším èlenem místní komunity. I kdy¾ bydlel na faøe, kde mìl mo¾nost si vaøit, málokdy tak dìlal, proto¾e mìl celý týden vyplnìn návštìvami svých oveèek, které mu samozøejmì vyváøely a všemo¾nì podstrojovaly. Tak¾e vlastnì poøád u nìkoho byl a na faøe se vìnoval koukání na televizi a èetbì. Ani si nemyslím, ¾e by byl pøíliš èasto pohrou¾en v modlitbách nebo v bo¾ím rozjímání.


Faráøovým velkým koníèkem byla auta. Co mo¾ná velké bouráky, v¾dycky èerné a nádhernì naleštìné. Pøíjezd Otce Lena na návštìvu jsme slyšeli nejménì kilometr od nás. Svùj pøíjezd toti¾ oznamoval troubením a pak se ú¾asnou rychlostí, zahalen vírem prachu, objevil pøed naším domeèkem. S úsmìvem od ucha k uchu a s rozzáøenou tváøí nám nejprve po¾ehnal a potom pyšnì ukázal svojí èernou limuzínu. Alespoò tak svým autùm øíkal. Otec Len jezdil jako šílenec. Vìdìl, ¾e by mu nìjaký ten rychlostní dopravní pøestupek místní poldové prominuli, rychlou jízdu miloval a poka¾dé neopomenul pøipomenout, ¾e se mu nic nemù¾e stát, proto¾e je neustále v rukou Pánì. A dodal, ¾e vlastnì ani moc nedr¾í ruce na volantu jak se cítí Bohem ochraòován. Pak jsme nad vínem a koláèi ¾eny Máni, které Otec Len miloval, vedli øeèi o politice a ¾ivotì vùbec. Kdy¾ jsme byli spolu sami, tak se potutelnì ptal, jestli jsou všechny èeské ¾eny tak krásné jako moje Máòa. Kdy¾ jsem ho ujistil, ¾e Èešky jsou zrovna tak krásné jako Australanky, tak se hlasitì smál a¾ slzel, pøièem¾ se plácal rukama do stehen. Ještì ¾e stále nosil tu svojí èernou knì¾skou róbu, jinak bych snad zaèal trochu i ¾árlit. Tenkrát jsem s angliètinou ještì zápasil a tak jsem si mnohdy musel vypomoct rukama. Pøi øeèích o ¾enských krásách jsem pou¾il obou rukou, kterými jsem znázornil jak jsou Australanky nádhernì vyvinuté. Otec Len moje pohyby opakoval a to u¾ si potom utíral oèi bílým kapesníèkem jak mu tekly slzy.


Mimo naší vesnice Penquin mìl Otec Len ještì na starost vìøící na ostrovì King Island, který spadá pod tasmánskou správu. Tam se vydával neobyèejnì rád. Létání mìl rád jako rychlá auta a tak se v¾dycky na tu pùlhodinku letu tìšil jako malý kluk. Pan faráø se však také tìšil na jiné vìci. Alespoò z toho jsem ho podezøíval, proto¾e poka¾dé, kdy¾ se zmínil o nastávající slu¾ební cestì na King Island tak se mu rozzáøila oèka a se smíchem mnì prozradil, ¾e jsou na ostrovì rovnì¾ øádové sestry o jejich¾ blaho (nikdy neøekl „duchovní blaho“) se musí patøiènì postarat. Já ho samozøejmì podezøíval, ¾e tam s tìmi sestrami tropí prostopášnosti, ale ¾ena Máòa mnì poka¾dé vynadala, ¾e pana faráøe podezírám z nekalých vìcí a ¾e si nedovede pøedstavit, ¾e by se mohl dopustit nìjakých nepøístojností.


Náš sympatický velebníèek se nìèeho bìhem svých cest na ostrov však dopustit musel. Zøejmì nevydr¾el palèivé volání pøírody a podlehl úporným vášním, proto¾e jsme se po letech dozvìdìli, ¾e ji¾ dávno nenosí èerné sukno a nehlásá slovo Bo¾í. Církev se ho z nìjakého dùvodu zbavila a Len zaèal svùj vrozený šarm uplatòovat na jiném, mnohem prozaiètìjším poli, jako prodavaè ¾ivotního pojištìní.


Na dùvod jeho odchodu z katolické círve jsem se ho nikdy nezeptal, i kdy¾ jsme se v posledních letech obèas vídali. V¾dycky to bylo shledání srdeèné. Lena neopustil ¾ivelný smysl pro humor a i v pokroèilém vìku mìl stále ¾ivý zájem o politiku. Ke konci ¾ivota zastával stále více pravièácké názory, ale v¾dycky jsme se na zhodnocení politické situace jak v Austálii tak jinde na svìte, shodli. Kdy¾ u¾ nebyl velebníèkem tak jsem si nemusel dávat pozor na to co øíkám a spoleènì jsme se smíchem snili o krásných dobách mládí, kdy nás tolika pøitahovaly dámské køivky. Len se dokonce na stará kolena o¾enil. S moc milou paní, ještì vyschlejší treskou ne¾ byl on. Ta mu bohu¾el zemøela a Len odešel zanedlouho po ní. ®ivot o samotì byl pro nìj pøíliš tì¾ký. Ale golf hrál do poslední chvíle a zrovna tak jezdil rychle v ne ji¾ èerném autì po zdejších silnicích. I pár pokut za to vyfasoval, proto¾e ji¾ pøi nìm nestál pánbíèek...


Len byl neobyèejný faráø, kterému se podaøilo nábo¾enství zlidštit a udìlat ho pøita¾livým pro mladé lidi. Církev byla jeho odchodem ochuzena.


Mùj ¾ivot byl jeho odchodem z tohoto svìta také ochuzen...


Ivan Kolaøík

Další èlánky autora:

Neúspìšný hráè
Úvaha o bolesti
Nebezpeèná práce
Úvaha o taxikáøích
Policejní dar - 1
Policejní dar - 2
O lásce k umìní - 1
O lásce k umìní - 2
O lásce k umìní - 3
O lásce k umìní - 4
O lásce k umìní - 5
O lásce k umìní - 6
Opuštìný man¾el
Povídání dìdeèka
Rybáøem proti své vùli
O havìti
Neobvyklá zamìstnání
Úvaha o sportech
Rozhovor se zrcadlem
Vánoce jsou svátky klidu
Úvaha o vášních
Úvaha o chùzi a zdravení
Úvaha o pivì
Úvaha o kompjùtrech
Úvaha o kantorech
Úvaha o umìní a tetování
Úvaha o spaní
Úvaha o mluvì
Úvaha na nevšední téma
Moje štace v Americe - 1
Moje štace v Americe - 2
Další štace po svìtì - 3
Další štace po svìtì - 4
Fejeton o bázni
O svatbì a slavném spisovateli
Babièèino z mrtvých vstání
O tatínkovi
O oslovování a chabé pamìti
Ticho léèí
Neobyèejná svatba
Slu¾ba vlasti odrodilce
Setkání s královnou
Ouchylou proti své vùli
Silvestrovské muzikály
Úvaha o vánocích
Nostalgická zastavení
Èásteèné pominutí mysli
Po¾áry v Austrálii
Uvaha o hrdinství
Úvaha o psaní dopisù
Kulturní úroveò
O australském jaru
Kobylí závody
Úvaha o Silvestru
Kam s ním
O módì mládí a plášti Oberonu
Jak jsem se stal dla¾dièem
Moje nejoblíbenìjší místa
Jak jsem kupoval dámské intimní obleèení
Vznešená záliba
Nebezpeèí na australských plá¾ích
Konverzace o poèasí 
Ú¾asná návštìva Èeska
®ivot v posteli
O pivì, ¾enách a jiných vìcech
Sen být námoøníkem