Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Tuláci a Vysoèina

Tak, kola jsou u¾ nalo¾ena v pøívìsu, tašky, kufry a batohy spolkl zavazadlový prostor a pomalu se usazujeme na sedadla autobusu. Jedeeem…. Smìr, jakási vesnièka (a nebo je to mìsteèko?) ve ®ïárských vrších. Jak to vlastnì zaèalo?

Snad ka¾dý rok, se bavíme o nìjaké cestì na kolech. Poka¾dé se dìlají plány a úvahy o tom, kam vyrazit. Poka¾dé se najdou objektivní dùvody, proè se nic neuskuteèní. Letos to vlastnì rozhodl nìkdo za nás. Parta lidièek shánìla na doplnìní sedadel v autobusu nìkolik lidièek, kteøí si troufají na je¾dìní po kopcích. Né ¾e by jsme byli takoví cyklisté. Jsme z tìch, co se radìj rozhlí¾ejí po krajinì a né koukání na tachometr, jestli u¾ mají splnìný denní pensum kilometrù.  Byli jsme ujištìni, ¾e si ka¾dý jezdí tak, jak mu to vyhovuje. Dobøe, sedíme v autobusu a pomalu se rozhlí¾ím. Jéjda, támhle sedí Wolf a hned vedle Pepa. Tak to u¾ máme dva o kterých víme, ¾e to jsou statní sportovci. Proboha, kam jsme to vlezli. Jen ujištìní, ¾e nás nikdo nebude honit pod heslem: „Kdy¾  sis zaplatil, tak makej, a» si pak nestì¾uješ, ¾e sis nic neu¾il“.Doufám ¾e si autor onìch slov vzpomene.

Pomalu se zabydlujme. Kdy¾ se pøijede na místo do obce Snì¾né vidíme. ®e se vìtšina zná. Tak se pomalouèku pøedstavujeme. Za hodinu si pøipadám, ¾e jsem s touto partou snad odjak¾iva. Pomalu se ukazuje, ¾e ani náš handicap cyklistù lehce turistických není na závadu. Hned první den, ne¾ Vìra vybalí, se projedu jen tak kousek. Za mnou se valí skupina jezdcù a pìknì do kopce kolem mì frèí jako v protismìru. To mì snad pronásledují? No jo, Jirka (vedoucí zájezdu) øíkal ¾e v jedné vsi je obèerstvení s jakýmsi Kadovánkem. Nejsem abstinent, ale na poprvé jsem se a¾ do oné vsi nedostal. Po absolvování stoupání, se otevøel nádherný pohled do kraje a pøede mnou byla jakási propast. Silnice se propadala dolù do vsi. Pøedstava, ¾e se potom musím zase vrátit na onen vrchol, jsem se málem stal nepøítelem jakýchkoliv likérù podávaných v dolíkách, Kadovánek nevyjímaje. Po cestì zpìt, jsem zjistil, ¾e za cukrárnou je docela hezká zahrádka a v ní se toèí pivo. Sice je to zpátky také do kopce, ale né tolik. Dá se tedy øíci, ¾e první den byl plodný. Dojeli jsme na místo, projel jsem se a našel jsem zdroj slušného piva. Jo a nemusel jsem vybalovat. Po veèeøi se skupinky domlouvají na zítøejší den. Na poprvé a pøi pohledu do mapy rozhoduji o cestì do Nového Mìsta. Pro jistotu tou nejkratší cestou. Ponìkud jsem pøehlédl stoupání. Nebylo tak prudké, ale zato dlouhé. Kdy¾ jsem vidìl ve škarpì veliké lesní jahody, byl dùvod k pauze. (Veèer jsme tvrdili, ¾e jsme uklízeli škarpy, ¾e tam byly tam takové èervené bobule, které hyzdily zeleò).

Je zajímavé, ¾e v Novém mìstì se sešlo pomalu celé osazenstvo autobusu. Ka¾dá parta pøijela jiným smìre a návrat také plánovali rozdílnì. Nechali jsme se pøesvìdèit, ¾e nejsme takové tøasoøitky a pøi pohledu do mapy Vìra zjistila, ¾e je poblí¾ místo jejího pionýrského tábora, jsme se chytli další rodinky a jeli aspoò èást cesty spoleènì. Tábor tam byl. Sice u¾ vypadal jinak ne¾ pøed padesáti lety, ale potom byla cesta lesama a to bylo v tom horku docela fajn. K jahodám se ještì pøidaly borùvky a tak spokojenost byla bezmezná. Zato druhý den. Vezmu to zkrátka. Obloha zamraèená, cesta podél potoku a tudí¾ témìø po rovinì, odboèka na romantickou zøíceninu uprostøed skal (bez kol) a Jimramov. Zatahuje se. První pøeprška a zároveò obìd. Vyjdeme z hospùdky a jedem na Borovnici. Nejedem. Leje. Vrátíme se stejnou cestou. Tam u¾ víme co nás v tom slejváku èeká. Tak to byla pouhá teorie. Po pár kilometrech Vìøe praská zadní kolo. Duše nadranc a ještì trhlina v plášti. Oprava se skoro povedla. Teda jen na pár kilometrù. Pak u¾ to bylo jedno promoèený a prokøehlí jsme tlaèili kola domù. Ale náladu nám to nezkazilo. Veèer se nabídl správce tábora, ¾e nám z mìsta pøiveze nové obutí. A zase se mù¾e jezdit.

Proto¾e se nejedná o cestopis, vynechám podrobnosti dalších cest. A tak se podíváme na vlastní tábor. První den jsme byli v obrovském táboøe sami. Jirka ji¾ v autobuse s nelibostí konstatoval, ¾e se v celé partì nenachází jediná kytara. Prý se to stalo poprvé, co tyto akce poøádá. Spíše se vyskytuje více kytaristù ne¾ nástrojù. Smùla. Správce øíkal, ¾e by kytaru mìl ale je nìjaká divná. Nejde naladit. Mechanika je vadná, struny rezaté, ale jinak vypadala dobøe. Vypadala. Podle jedné struny, která mìla str¾ený šnek se daly naladit ostatní struny. Pomocí kombinaèek, se daly naladit i ostatní. Kromì bas. Éèka. Po zahrání jedné písnièky se procedura ladìní opakovala. A tak by se deset písnièek mohlo hrát tøeba celý týden. Pokud by si nìkdo pamatoval, co se u¾ pøehrálo. Naštìstí u¾ druhý den pøijela skupinka dìtièek na letní tábor. Devadesát roztomilých dìcek. Øvaly jako by jich bylo devìt set. Jejich první prací bylo, utrhnout kliku na záchodì. Dívèím. Veèer kolem desáté, zaèaly pomalu utichat ty nejmladší. Kolem jedenácté upadly do spánku asi jen vedoucí. Ostatní se sna¾ily povznést ducha tábora do doby, ne¾ jsem spoøádanì usnul. Jaký byl repertoár dále jsem si ji¾ nevychutnal. Uznáte, zajisté, ¾e se v takovém pøípadì nedají hrát tklivé písnì našich trampských praotcù a mo¾ná ani souèasných blugrasistù. Na této skuteènosti docela vydìlával místní zmrzlinový a cukráøský podnik. Né ¾e bychom chodili na vìtrníky a nebo rakvièky. Zato pivo v zahrádce teklo proudem. Teï mì napadá, nemìl šéf cukrárny smlouvu s vedením tábora?

Najednou je pátek, vracíme se z projí¾ïky a zase se ozve duše u Vìøiného kola. Z kopeèka a rychle se to dá stihnout. Pak se jen nakládají kola zase do pøívìsu, balí se rance a je konec. Docela mì mrzí, ¾e se jede domù. Najednou nevadí deštivé dny, randál na táboøišti, a je najednou smutno. To mám ale na rozdíl od mnohých tu výhodu, ¾e v pondìlí nemusím do práce.Vystupujeme jako první. Mohutné ahoj a je konec. Tak zase za rok, kdy¾ to pùjde.

Text a foto:Mirek Herout, tulák
 
 
Další èlánky autora: