Kolik znáš jazykù, tolikrát jsi èlovìkem. Tak se to øíká. Je zajímavé, ¾e jakmile vyrazím za naše hranice a to kterýmkoli smìrem, pøestávám valné vìtšinì lidí rozumìt.
Pozor ! Podceòoval bych se.
Od jisté doby jsem i já dvakráte èlovìkem. Rozumím zcela obstojnì obèanùm slovenského národa, pod podmínkou, ¾e nehovoøí místním náøeèím. Ale i s nimi mluvím èesky. Nerad komolím øeè cizích národù. Mìl bych pocit, ¾e je tím urá¾ím. Toto platí i o lidech mluvících nìmecky, polsky, chorvatsky nebo rusky. Tìmto však rozumím minimálnì. Pøitom bych skoro mìl. Ruštinu do mne vtloukali šest let a nìmèinu tøi roky. Kdy¾ se èlovìk nezdokonaluje a nepou¾ívá jazyk pøes 35 let, valná èást se z hlavy vykouøí. Nyní, kdy¾ se do cizích zemí dostanu, moc toho lituji. Nepou¾ívám ani ¾ádné z vydávaných konverzací nebo rafinovaných elektronických pøekladatelù. Ano, èlovìk si sice najde nìjakou vìtu holou, zeptá se, ale tomu co na nìj vychrlí oslovený cizinec, nerozumí ani zbla. Tak¾e je na tom stejnì jako pøed dotazem.
V cizinì tedy mluvím zásadnì èesky. Zdravím, kladu otázky a pøi tom se pøíjemnì usmívám. To aby oslovený ihned pochopil, ¾e mu nenadávám a ¾e jsem mírumilovnì naladìn. K údivu mých spolucestovatelù jsem napøíklad ve Španìlsku sehnal krabicové víno i kdy¾ nebylo na pultu.
Vìtšina jednání se neobejde bez mých hereckých a malíøských schopností. Pravdou je, ¾e se moc nedovím. Ale napøíklad ve Španìlsku jsem si pomocí kreslení køídou po výèepním pultu popovídal o stavu èeského a španìlského fotbalu. Nejradìji pou¾ívám mezinárodní posunky jako kývání hlavou, ukazováním smìru, kmitáním prstù pro vyjádøení chùze, mnutím palce, ukazováèku a prostøedníèku k dotazu na cenu, mávání upa¾enýma rukama, ¾e u¾ musím letìt a „Jágrovým“ salutováním, ¾e se louèím. Rád pou¾ívám pantomimu. Napøíklad pøedvedením èinnosti pøed èùráním, prolo¾enou náznakem pátrání jako Vinetou na váleèné stezce, po¾aduji informaci o umístìní WC a podobnì. Pomyslným pitím z pùllitru vyjadøuji ¾ízeò èi dotaz na restauraèní zaøízení. Bolek Polívka by mìl ze mne radost.
Ke zjištìní místa, kde se nacházím, pou¾iji mapku èi plánek. Uká¾i na místo pøed špièkami mých nohou a potom zakrou¾ím ukazováèkem nìkde po mapì s pokrèením ramen a zoufalým výrazem. Vìtšinou bývám pochopen. Nechápe-li tázaný, dotaz i nìkolikrát opakuji nebo vyhledám nìkoho ménì natvrdlého. Tázaný èasto vychrlí spoustu informací, kterým bohu¾el nerozumím. Donutím ho, aby píchnul radìji prst do mapy. Potom je ji¾ hraèka pro mne, jako dr¾itele odznaku „Turista ÈSR, III. tøídy“, zorientovat podle sluníèka, mechù a lišejníkù mapku a vyrazit správným smìrem. Jen jednou jsem platil láhev Fernetu za pozdní pøíchod. Chce to jen oboustrannou snahu a èlovìk se doví co potøebuje. Je to taková hra. Zdá se mi, ¾e vìtšina cizincù ji se mnou rádi hrají. Oba pak máme radost, ¾e jsme si tak pìknì popovídali.
Tímto zpùsobem jsem plynnì hovoøil a dovídal se potøebné napøíklad v Norsku, Dánsku, Holandsku, ale øeè byla i se Španìli èi Turky. V Portugalsku jsem si dlouze povídal s místním bezdomovcem. Pøes to, ¾e jsme si vùbec nerozumìli, pøi louèení mi mával a vhrkly mu i slzy do oèí. Mo¾ná, ¾e to bylo jen kvùli tøem Petrám (cigarety), které jsem mu vìnoval.
Kolik znáš jazykù, tolikrát jsi èlovìkem. Tak se to øíká. Je zajímavé, ¾e jakmile vyrazím za naše hranice a to kterýmkoli smìrem, pøestávám valné vìtšinì lidí rozumìt.