Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O lásce k umìní
"Doktor" kulisákem v Národním
 
Mistra Nedbala jsem osobnì poznal bìhem filmování pro mì neslavných „Zákopù”. A tak jsem si jednou dodal kurá¾ a po pøedstavení “Romeo a Julie” jsem ho oslovil s prosbou jestli by mnì nemohl laskavì poradit s pøípravou na pøíští zkoušky na DAMU, kde v té dobì také pøednášel. Zmìøil si mì od hlavy k patì a pak k mému ú¾asu øekl, abych si pøipravil nìjaký monolog a navštívil ho u nìj doma. Ani nevím, jestli jsem mu tenkrát patøiènì podìkoval. Jen jsem celý rudý v tváøi zadrmolil nìco jako: “Mistøe, no vy jste ale strašnì hodnej, to jsem ani ve snu neèekal,” a na vrcholu štìstí jsem se rozebìhl pøes ulici do mojí oblíbené vinárny poezie,Violy. Tam jsem to jaksepatøí zapil vermoutkem a hned jsem se usmìvavému vrchnímu Èervenkovi pochlubil, kdo mì tentokráte bude pøipravovat ke zkouškám. Starej Èervenka se usmíval “jako mìsíèek na hnoji”, proto¾e bìhem mých a¾ moc èastých návštìv útulné vinárny jsem s ním v melancholické náladì nejednou diskutoval o své doposud nesplnìné touze jít k divadlu. Dr¾el mnì palce a proto si také se mnou tenkrát nìkolikrát pøipil, ani¾ by mnì nìco úètoval.

Mistr Nedbal byl ovšem jiná tøída v porovnání s mými pøedchozími uèiteli. Pøivítal mì ve své krásné vilce na Barrandovì a bez otálení jsme se pustili do práce. Musel jsem mu pøednést monolog ze “Sluha dvou pánù”, který jsem si pro nìho pøipravil. Pan Nedbal provedl podrobný rozbor mého chatrného hereckého projevu, zeptal se mì, kdo mi dával lekce herectví, a kdy¾ jsem mu dal jméno neslavnì proslulé paní profesorky, jen se trošièku trpce pousmál, ale neutrousil ani slovíèko kritiky. Jeho pohled však øekl všechno. Kdy¾ navrhnul, abych se pokusil zapomenout na všechny hrozné manýry, které jsem se nauèil, vìdìl jsem, jak na tom doopravdy jsem. Mistr Nedbal byl vskutku šlechetný èlovìk, proto¾e i pøi svém velikém pracovním vytí¾ení mnì vìnoval svùj volný èas. Kdy¾ se se mnou nakonec louèil, tak mnì na rovinu øekl, ¾e jsme udìlali, co bylo v našich silách a ¾e si musím uvìdomit, jak silná je konkurence a jak je velice tì¾ké se na DAMU dostat. Trochu se mu nelíbil mùj zastøený hlas a navrhl, abych si dal hlasivky zkontrolovat na tenkrát proslulé Semanovì klinice v Praze. A navrhl ještì nìco, za co jsem mu byl vdìèný - abych se sna¾il alespoò na nìjaký èas dostat do Národního divadla k technickému personálu, proto¾e není nic lepšího ne¾ v divadelním prostøedí pracovat, vstøebat jeho atmosféru a poznat mnoho vynikajících hercù.

Štìstìna zase stála pøi mnì. Do Národního divadla jsem se skuteènì dostal jako kulisák a tím pro mì nastalo více ne¾ zajímavé období mého ¾ivota. Od prvního dne jsem si zamiloval vùni líèidel a divadelního prachu. Po chodbách “národní kaplièky” jsem chodil jako ve snu. Co divadelní a národní historie reprezentovalo mé nové pracovištì! Kolik slavných hercù tmelících kulturní jádro národa sedìlo v místnostech, ke kterým jsem mìl pøístup! S kolika vynikajícími herci jsem mìl dennì mo¾nost vymìnit pár slov! Všechno se zdálo neuvìøitelné a já s pýchou všem ukazoval prùkaz èlena technického souboru Národního divadla, kterým jsem se také pøi ka¾dé pøíle¾itosti ohánìl, abych dostal volòáska v jiných divadlech. Cedulka “Vyprodáno” pro mì prostì neexistovala. Obyèejnì jsem pøed zraky zklamaných lidí, na které se nedostalo, nasadil hroznì vznešený a dùle¾itý výraz a pøed nosem babièky u kasy jsem zašermoval legitimací a co nejvíce nahlas, aby všichni okolo slyšeli, jsem øekl: “Èlen Národního divadla.” To mìlo za následek, ¾e jsem vìtšinou volòáska skuteènì dostal, a pak to, ¾e krasavice, které byly svìdky mého manévru, na mì ¾ádostivì dìlaly oèi, proto¾e si urèitì myslely, ¾e jsem nìjaký nový èlen èinohry. A já se cítil jako hrdina a ty ¾ádostivé pohledy jsem jakoby nevnímal, proto¾e jsem chtìl dát ledabyle najevo, jak jsem na tyto vìci v ¾ivotì zvyklý. Starší lidé si urèitì mysleli, ¾e jsem nafoukaný floutek, ale ty já nebral v úvahu.

V práci jsem mìl zajímavé kolegy. Kromì svalnatého komunisty strojmistra, co¾ byl oficiální titul pro šéfa kulisákù, se zbytek èlenù technického personálu skládal vìtšinou z bledých, podvy¾ivených, leè silnì kouøících intelektuálù, kteøí se “stranì” nìèím znelíbili a nemìli šanci vykonávat svoji profesi. Mezi nimi pøevládali zvláštì spisovatelé na indexu a nìkolik faráøù s plnovousy a oduševnìlými výrazy v tváøích. U tìchto mírumilovnì vyhlí¾ejících velebníèkù mì kromì jiného udivila jejich schopnost strašlivì klít, kdy¾ tøeba nestaèili ve stanoveném èase na jevištì pøinést nìjaký kus nábytku, nebo si pustili tì¾kou kulisu na palec u nohy.

S tì¾kými kulisami jsme mìli potí¾e všichni. Spoleènì jsme nemìli rádi architekta Svobodu, který navrhoval scény, kde bylo všechno tak hroznì tì¾ké, ¾e my, ubozí kulisáci, jsme se mohli strhat. Já jsem se sna¾il nosit vìci lehèí, a to a¾ do doby, kdy si mé snahy vyvarovat se nošení t쾚ích kulis všiml strojmistr, který si mì zavolal na kobereèek, kde na mì zhurta spustil: ”Soudruhu, tak jsem si všiml, ¾e furt jenom nosíš trávu, ale abys taky jednou do teplejch bafnul dubovej stùl, to ti jdou ruèièky dozadu. Tak se koukej napravit, nebo se se zamìstnáním budeš moct rozlouèit.”
To jsem se doopravdy polekal a slíbil jsem, ¾e se polepším a ¾e pøíštì budu na scénì kliïánko v drátìné košili s halapartnou a pøinesu tam dubový nábytek. Co¾ jsem také potom s radostí dìlal, proto¾e jsme za to dostali vítaný pøíplatek deseti korun, a pak jsem mohl stát jako paøez se slavnými herci na jevišti a cítit se jako hrdina. Navzdory pøísnému zákazu cokoliv na scénì kromì strnulého stání dìlat jsem se èasto zamíchal do hry. Kolébal jsem se tøeba do taktu hudby a spolu se sborem jsem si pod vousy pobrukoval nìjaké pijácké písnì a vesele si korbelem pøi»ukával s nic netušícími herci. Jeliko¾ jsem však nic nezkazil, herci si na mé spoluhraní nakonec zvykli, nikdo si nestì¾oval a tak to strojmistr pøešel mlèením. Spisovatelé a faráøi by na sebe nenavlíkli brnìní ani za boha a za národ a tak byl spokojený, ¾e našel obìtního beránka, který na jevištì lezl rád.

Výstupy na jevišti mì však nìkolikráte dostaly do pìkného maléru. Pøednì jsem se chtìl, jako adept herectví, odlišit od ostatních kulisákù tím, ¾e místo èerného pláštì jsem sveøepì nosil pláš» bílý. To mi také zakrátko vyslou¾ilo pøezdívku “doktor”. Bílým pláštìm, jsem se sice lišil od ostatních, ale nebyla to zrovna moc vhodná volba barvy, proto¾e si mì ka¾dý lehce všiml.

A to se také stalo pøi jednom z pøedstavení Hamleta. Scéna byla tenkrát ultra modernì strohá. Skládala se z nìkolika èerných panelù, které se rùznì pøekrývaly a vytváøely na scénì iluze prostoru. Pøekrývání jsme dìlali my, kulisáci, skrytí za panely, se kterými jsme museli obezøetnì jezdit po kolejnièkách a v urèitý okam¾ik, který jsme mìli peèlivì nastudovaný, jsme museli popojet na pøedem urèené místo na jevišti. Synchronizace popojetí s panely byla v tomto pøípadì nesmírnì dùle¾itá.
Radovan Lukavský v roli Hamleta mnì však jeden veèer uèaroval natolik, ¾e jsem zapomnìl popošoupnout svùj panel, a tak se stalo, ¾e jsem ke svému nemalému ú¾asu náhle sdílel jevištì s mistrem Lukavským! Já, v bílém plášti kulisáka, on, v èerném odìvu Hamleta! Krve by se ve mnì tenkrát nedoøezal... Oslnìn prudkými svìtly jsem se pomalouèku, polehouèku pozpátku došoupal za svùj panel, se kterým jsem opatrnì a pozvolna dojel na svoji znaèku na podlaze jevištì. Tento manévr se uskuteènil za vrzání koleèek, které za normálních okolností pøekryla scénická hudba. Pochybuji, ¾e bylo v hledišti diváka, který by si býval nevšimnul ducha v bílém plášti a neslyšel vrzání koleèek.

Za mùj pøestupek jsem vyfasoval tì¾kou pokutu od strojmistra s výhrù¾kou, ¾e bude-li se nìco podobného opakovat, vyrazí mì na hodinu. Mùj idol Radovan Lukavský zøejmì vycítil moji lásku k divadlu a prohøešek pøešel s úsmìvem a radou, abych pøíštì nesedìl vedle panelu, ale spíše za ním.

Další prùšvih na sebe nenechal dlouho èekat. Došlo k nìmu bìhem televizního pøenosu baletu, kde jsme mìli za úkol, skryti za vìtrníky, toèit jimi co mo¾no do rytmu hudby. Strojmistr nám kladl na srdce, ¾e jde o vskutku delikátní úkol, proto¾e kdy¾ nìkdo roztoèí vìtrník pøíliš rychle, mù¾e se snadno stát, ¾e vyskoèí øemen z drá¾ky pohonného kola a vìtrník se okam¾itì zastaví. Tenkrát nás tam tìch vìtrníkù úèinkovalo pìt. V den pøenosu jsem pøemluvil rodinu a pøíbuzenstvo balet pozorovat, proto¾e v nìm budu, toèíce druhým vìtrníkem zleva, vytváøet hlavní roli. Co se však strašného nestalo! Rozrušen tím, ¾e pøedstavení pøenáší televize a já mám jenom krùèek ke slávì, roztoèil jsem svùj vìtrník tak zbìsile, ¾e strojmistrem pøedvídaná katastrofa se stala skutkem. Øemen skuteènì vypadl a mùj slavný vìtrník se na fleku zastavil, zatímco vìtrníky mých kolegù se vesele toèily do hudby, jak to mìlo být.

Po pøedstavení jsem se zkroušenì doplou¾il ke strojmistrovi. Zlý kulisák mì seøval jako malýho kluka a napaøil mi takovou pokutu, ¾e jsem ji pìknì dlouho splácel. A dal mi ultimátum. Ještì jednou a jdu. Co jdu, letím! Svatosvatì jsem mu slíbil, ¾e u¾ budu sekat dobrotu, do práce chodit vèas a støízlivý, ¾e budu kdykoliv ochotnì v sebet쾚ím brnìní tahat na scénu dubové stoly a nemíchat se hercùm do øemesla. Navíc jsem se zapøísáhnul, ¾e v propadlišti u rumpálu neusnu, bude na mì spolehnutí, a ¾e pana Tøísku coby Romea bez újmy na zdraví dopravím zpátky na jevištì.

Rodina však prý byla nadšením bez sebe. Ostøílená operní zpìvaèka teta Fé si první všimla stojícího vìtrníku. Zaèala zuøivì tleskat a fistulkou pištìt: ”Podívejte, támhle je náš Ivenuška, vytváøí hlavní roli. Ti ostatní òoumové mìli pøece také zastavit, jak si toho vy¾aduje muzika, jen¾e oni to zaspali a všechno pokazili.”
Tatínkovi se dojetím roztøásla brada, nì¾nì pohladil maminku a pravil: ”Já vìdìl, ¾e ten náš kluk pitomá nebude budi¾knièemu a nìkam to v ¾ivotì dotáhne.” Maminka jenom polykala slzy a štkala a pøíbuzní jeden po druhém chodili k našim a od srdce jim gratulovali...

Pøišel èas se s Národním divadlem rozlouèit a podrobit se dalším zkouškám na DAMU. Tentokráte jsem si byl jist, ¾e jsem mnohem lépe pøipraven. Hrozba vojny, neuspìju-li, však nade mnou visela jako Damoklùv meè...

V té dobì mnì bylo asi devatenáct let. 
Z pøipravované knihy "Svìtácké støípky smyslného seniora" 
Ivan Kolaøík, OAM
Pozn. redakce: Autor je dopisovatelem www.pozitivni-noviny.cz
 
Další èlánky autora:
Neúspìšný hráè
Úvaha o bolesti
Nebezpeèná práce
Úvaha o taxikáøích
Policejní dar - 1
Policejní dar - 2
O lásce k umìní - 1
O lásce k umìní - 2
O lásce k umìní - 3