Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsme emigrovali (III.)
Pøišlo pondìlí, tøetí den našeho pobytu v emigraci a v mìsteèku Weert. Ten den jsme, celí vyjevení, zaèínali další nový úsek ¾ivota.  
Èekala nás práce v nefalšovaném kapitalismu. Sna¾ili jsme se pøedem nìco vypátrat, abychom byli pøipraveni. Já jsem se ke své hrùze  dozvìdìla, ¾e budu v oddìlení bílá vrána, proto¾e v Holandsku vùbec nejsou ¾ádné ¾eny, litografky. Byl to obor zcela ovládaný mu¾i a já si pøedstavila, jak teï všichni èekají, co ta ¾enská z Èeskoslovenska bude umìt. No nazdar. S potìšením jsme uvítali informaci, ¾e se v oddìlení, kde budeme i my, zaèíná  pracovat  v 8.30. Nádhera. V Praze jsme toti¾  museli být v zamìstnání u¾ v šest hodin ráno. To znamenalo vstávat v pùl páté a nejpozdìji v pìt u¾ sedìt v autobuse, èi tramvaji. Jak nepøíznivì to ovlivòovalo náš ¾ivot a zejména mé veèerní studium, to si jistì dovedete pøedstavit.
Byli jsme nesmírnì zvìdaví a rozèilení. Firma Smeets offset byla v té dobì nejvìtší tiskárna v Evropì, sídlila v nových budovách, postavených v roce 1964. Ve tøech podla¾ích ohromného komplexu byla reprodukèní a pøípravná oddìlení, display s vlastními návrháøi, reklamní studia, dole pak ofsetové tiskaøské stroje, ohromné ofsetové rotaèky, expedice, bùhvíco ještì. A také pøepychová kantýna. Ta nás dost zklamala. Podávaly se tam zase jen vatové bílé chleby, naštìstí s výborným sýrem èi šunkou a k tomu káva, èaj a mléko nebo chocokomelk, èili kakao. Jednu výhodu to mìlo : bylo to zdarma. Fakt. Pozor : Nikde ¾ádné pivo. Ostatnì by bylo nikoho ani ve snu nenapadlo, aby bìhem zamìstnání pil alkohol. Vùbec byli Holanïané tehdy proti Èechùm abstinenti. Nyní všechno zameškané stateènì dohánìjí.
Napøed nás  Piet zavezl k podnikovému lékaøi, který se na nás vrhnul, proto¾e se ve své krásné ordinaci s dvìma ošetøovatelkami zjevnì nudil. Nikdo k nìmu toti¾ nechodil, ka¾dý zamìstnanec mìl svého tzv. domácího lékaøe. Také tu neexistovaly ( a dosud v Holandsku neexistují) ¾ádné neschopenky, nebylo tøeba, aby byl èlovìk „uznán“ nemocným. My jsme tedy byli proklepáni i zrentgenováni, vzali nám krev, obrátili nás málem naruby. Výsledek celé procedury lékaøe zjevnì nejen uspokojil, ale i pøekvapil. Zeptal se toti¾, jestli jsou všichni Èeši tak zdraví, jako my. Radostnì jsme mu odpovìdìli, ¾e opravdu nevíme, proto¾e je všechny neznáme.
Objevil se Piet a prohlásil, ¾e teï budeme pøedstaveni panu Harry Smeetsovi.. Vyjeli jsme elegantním výtahem do druhého patra a šli pøes velikánský show room odkud byl výhled na støešní zahradu s plochým bazénkem, vylo¾eným krásnou mozaikou. Pøes malý pøedpokoj, sídlo sekretáøky, jsme se dostali do velké kanceláøe. Tam pobýval majitel firmy, nazývaný  všemi mijnheer, tedy pan Harry. Náš první opravdový kapitalista a ještì ke všemu milionáø. Ve skrytu duše jsme èekali nìkoho takového, jako bývalo mo¾no vidìt na kresbách v Dikobrazu. Sympatický starší pán ale nemìl cylindr a doutník, ani tlusté bøicho ozdobené zlatým øetìzem. Té¾ postrádal klasický škleb vládnoucí kapitalistické tøídy. Pøekvapivì mile nás uvítal, popøál hodnì úspìchu v práci a slíbil, ¾e bude bedlivì sledovat, jak nám to jde. A ¾e mu pøíštì musíme o sobì víc povìdìt. Jeho sekretáøka, která nám pøinesla kávu na nás povzbudivì pomrkávala. Byla mi hned velmi sympatická, ale já v tu chvíli opravdu nemohla tušit, ¾e se za èas stane mou nejmilejší pøítelkyní .
Pak jsme koneènì pøišli do oddìlení litografie, kde jsme mìli pracovat. V obrovském svìtlém sále bylo  nìkolik sklem oddìlených místností a v nich asi 40 litografù a nìjací uèedníci. Nikdo nemìl na sobì pracovní pláš», co¾ mne dost pøekvapilo. Mìli jen nedbale ohrnuté rukávy u vìtšinou bílé košile a kravatu zastrèenou mezi tøetí a ètvrtý knoflík. U¾ jsme se vidìla, jak si cmrndám chemikálie, kterými se leptají filmové výta¾ky, po šatech. Oni, jak jsem zjistila pozdìji, také cmrndali, ale nedbali. Já dbala, a pláš»  nosila. Man¾el také.
Nastalo všeobecné okukování a pøedstavování. Urèili nám místa v blízkosti toho pána, co pocházel z Èeskoslovenska, aby mohl  v pøípadì potøeby tlumoèit. Pøedstavili nás vedoucímu oddìlení panu Reverdovi, který od nás  hned dostal pøezdívku Brambora. Proè, viz doleji. Dali nám potøebné nástroje, štìtce, nìjakou práci a my zaèali.
Teï musím jen krátce vysvìtlit, co je to vlastnì  litografie. Je to reprodukèní technika, kterou se reprodukují obrazy, obrázky do knih a èasopisù, plakáty, atd. Vynalezl ji Alois Senefelder, který se narodil 1771 v Praze, ale ¾il a pracoval v Mnichovì. Kdysi to bylo opravdu umìlecké øemeslo. Plakáty zhotovoval napøíklad i Henri de Toulouse- Lautrec, viz obrázek vlevo. Kreslil je osobnì na litografické kameny pøímo v tiskárnì. Postupem èasu ale zasahovala do tohoto krásného a tì¾kého oboru stále více technika, a¾ ho docela pozøela a všechno pøebraly scannery a místo litografù jsou scanner operátoøi. My jsme tento pøerod za¾ili a jen o fous ušli tomu, ¾e bychom museli dìlat nìco zcela jiného. Já pøedevším tím, ¾e jsem mìla za sebou, kromì jiných škol i tøi roky studia historie umìní  na UK  - a tím pádem… ale o tom pozdìji.
Malý problém mìl man¾el. Ten toti¾ hrdinnì prohlásil, ¾e pro nìj není vùbec problém pracovat v litografii, aèkoliv tuto techniku znal v praxi jen z grafické školy. Umìl sice dobøe všemo¾né grafické  reprodukèní techniky, prošel nìkolika školami a závody v Praze, jen¾e v posledních letech byl technickým vedoucím v malém chemigrafickém reprodukèním ateliéru. A tam se dìlaly reprodukce, štoèky, pro knihtisk. Ale nelhal. Opravdu se rychle a bez obtí¾í zapracoval. Hned zpoèátku jsme vidìli, ¾e litografická reprodukce je tu nesmírnì usnadnìna tím, ¾e je všechna technika ve znaèném pøedstihu. Fotografické výta¾ky, které tvoøily základ pro naši práci, byly takové kvality, ¾e se opravdu nedalo moc zkazit. Èlovìk musel spíš vìdìt, co udìlat nemá, aby to neznièil. A také se nepracovalo na normy. Takovou  vìc by si tu nikdo nedovolil, odpovìdìli na mùj udivený dotaz, jak dlouho ¾e na tu práci co mi dali, mám vùbec  èasu.  Brzy jsme si všimla, ¾e nìkteøí kolegové jsou znaènì pomalí a ještì tu litografii, s prominutím, dost kazili.
Tak zvaný nátisk mé první práce, nosil øeditel celé reprodukce a pøípravných oddìlení, pan Linnartz, po oddìleních a ukazoval všem, ¾e „tohle dìlala ta dáma z Prahy“. Byl to skvìlý èlovìk, první z tìch, kteøí mi opravdu pomohli získat otøesené sebevìdomí. Lehce mi otrnulo. Byli jsme pøijati na zkoušku, ale u¾ po mìsíci jsme byli  zamìstnáni natrvalo, a také nám  obìma zvýšili plat. Bylo to moc potøeba, mìli jsme dluhù jako kvítí. Jen¾e to pøedbíhám událostem.
Kolegové nejen okukovali, co a jak dìláme, zejména já, exotická ¾ena. Také se k nám postupnì chodili ptát na rùzné podrobnosti o  ¾ivotì v Èeskoslovensku. Moc toho o naší zemi nevìdìli. Nìkdy jsme mìli dojem, ¾e jim nìkdo zakázal podívat se na mapu. Mysleli si toti¾ vìtšinou, ¾e Èeskoslovensko le¾í na Balkánì a dalo se jim to jen tì¾ko vymluvit. Ptali se na nejpodivuhodnìjší vìci. Všichni kupodivu vypadali jako vìdátoøi, pohlí¾eli na nás pøes zlaté obrouèky svých brýlí  a my jsme museli postupnì odhalovat jejich mimikry. Bylo to jako všude. Nìkteøí lidé byli chytøí, nìkteøí zase ménì. Aby neodhalili, ¾e mluvíme o nich, kdy¾ jsme se bavili èesky, dali jsme ka¾dému pøezdívku. Podle toho, koho nám pøipomínali a nebo podle jejich charakteristických vlastností. Jednoho kolegu, malièkého lysého èlovíèka, jsme ošklivì nazvali  slepièí prdelka. Já vím, ¾e to není hezké, ale kdy¾ on poøád chodil všechno øíkat vedoucímu. Naštìstí na nás nemìl co.
Ještì jednou jsme pøespali u našeho dobrodince, personálního šéfa Pieta a jeho pohostinné rodiny, ale u¾ jsme si moc pøáli být sami. V bytì nám mezitím polo¾ili koberce a povìsili  záclony, mìli jsme tam postýlky s dekami a polštáøi , stoleèek a ¾idle, a dokonce i starší plynový sporák, který jsme si mezitím koupili, a tak jsme øekli, ¾e u¾ tam je všechno, co nutnì potøebujeme k ¾ivotu a s díky se rozlouèili. Bylo toho ale ještì moc, co chybìlo. Nádobí, utìrky, prostì  tisíce drobných i vìtších vìcí, které tvoøí zaøízení domácnosti. To všechno zùstalo v Praze. Tady jsme zaèínali znovu, od nuly. Naštìstí nám nìjací dobøí skøítkové pøichystali malé pøekvapení. Kdy¾ jsme ten den vyšli do našeho ètvrtého patra, uvidìli jsme pøede  dveømi bytu jakousi rostlinu v kvìtináèi, dva talíøe a dva pøíbory, hrnky na kávu a trochu vìtší hrnec na vaøení. Balíèek  trvanlivých potravin, tìstoviny a podobné. A cedulièku se slovy:  „Vítejte v Holandsku“. Hned nám bylo lépe -  a k první samostatné veèeøi jsme  mìli nudle s keèupem. K snídani darované sušenky a èaj.
Druhý den, sotva jsme pøišli odpoledne z práce domù, co¾ nám trvalo jen 20 minut pìšky, nìkdo dole silnì zvonil na náš zvonek. Vyhlédli jsme z balkonu a uvidìli Pieta s nìjakým kusem nábytku a dvìma pány. Prý nám nesou kýmsi darovaný televisor. Pánové byli novináøi a chtìli s námi udìlat rozhovor pro limburské provinèní noviny. Vysupìli nahoru i s tím televisorem, byla to docela hezká, ale tì¾ká almárka z leštìného døeva, na no¾ièkách. Nahoøe anténka, jako dvì uši. Ukazovalo to pìkné èernobílé obrázky, dost dlouho, asi tøi roky. Vidìli jsme na nìm ještì pøistání amerických astronautù na Mìsíci.
A tak se stalo, ¾e první rozhovor s námi, který vyšel v holandských novinách, mìl titulek: Man¾elský pár uprchlíkù z Èeskoslovenska má u¾ i televisor.
Vìra Pokorná