Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Cesta èerného kufru
Lidská pamì» je neuvìøitelná. Dávno jste na nìco zapomnìli a pak se zèista jasna v oèích obrazí kousek bývalého - jak to nazvat? Je to nìjaký dávno ztracený, dávno zapomenutý kus èehokoliv a najdou je èlovìku líto, ¾e není, má pocit ztráty, jakoby mu odešel domov, ¾ivotní jistota. Zaène usilovnì vzpomínat, kam se to mohlo tak najednou beze stopy podít a vtom se vybavují vzpomínky na dìje dávno a dávno minulé, pro¾ité, s tímto døív nevýznamným pøedmìtem související, o kterých ani neví, ¾e uvízly v pamìti. A uká¾e se, ¾e dennì potøebovaná i nepotøebovaná vìc mìla svou dùle¾itost, nevnucovala se, ale slou¾ila a pro¾ívala s rodinou kus ¾ivota.
Ani nevím jak, vzpomnìla jsem si tuhle ve chvíli nespavosti na starou døevìnou bednu. Velkou dost na to, aby se na ní èlovìk schoulil na chvilku odpoèinku. No pravda! V¾dy» nìkde ještì je fotografie mé mámy, jak na ní skrèenì le¾í, usmívá se, jako ¾e neví, ¾e ji novoman¾el fotografuje. A je to ještì za starého Rakouska, nebo spíš v dobì, kdy u¾ se tady u nás tvoøila mladá republika a oni ještì byli v polském Sanoku, kam otce zavály slu¾ební povinnosti rakouského vojenského úèetního a zásobovatele trénu, a èekali na pøíle¾itost vrátit se do otcovy vlasti.
Máma na té fotce má podle tehdejší módy drdùlek, dobové domácí šatièky se zástìrkou a je moc hezká.
Koneènì se vrátili na Hanou, otec získal místo úèetního pod penzí na øeditelství drah v Olomouci - mùj bo¾e, opravdu tam pracoval na jednom jediném místì a¾ do penze - pøi mých pestrých ¾ivotních peripetiích mi to pøipadá nepøedstavitelné! A èerná bedna pøepravila jejich mladý majetek do nového bytu na Jeèmínkovì námìstí, kde se bìhem dlouhých let mìnily jen názvy námìstíèka pod nemocnicí. To podle mìnící se politické situace. Skopalovi tam bydleli pøes pùl století (a já se v ¾ivotì stìhovala tøiadvacetkrát!)
Bedna putovala do sklepa. Na brambory, které se tehdy výhodnì kupovaly na celou zimu, co¾ ostatnì pøetrvávalo a¾ do dob supermarketù, kde si je teï kupujeme v pytlících po dvoukile a platíme za nì dobøe spoèítané ceny - jak taky jinak. Obchodníci musí vydìlávat a my máme pohodlí. No, nemohu øíct, ¾e by mi bylo kdy vadilo sebìhnout do sklepa a nabrat do košíku brambory. Dìlávala jsem to ještì docela samozøejmì, kdy¾ jsme s holkama po rozvodu prvního man¾elství bydlely v Mostì na Pod¾atecké.
No vida - on ten kufr, vlastnì spíš døevìná bedna - slou¾il vlastnì po celý svùj ¾ivot buï jako sklad na nìco, co by jinak pøeká¾elo, anebo jako pìknì objemná stìhovací záchrana. Úplnì poprvé v této druhé funkci si ho pamatuji, kdy¾ se ke konci války rozneslo, ¾e Olomoucí pùjde fronta - co¾ pak opravdu šla - a kdo mìl pøíbuzné nebo dobré známé na venku, naskládal do nìèeho tu nejzákladnìjší rodinnou výbavu a odvezl. My jsme byli "ajznboòáci" -i já jsem tehdy slou¾ila na malém nádra¾íèku Olomouc - Nová Ulice, tedy jsme stìhovali zadarmo vlakem. A právì z "mé" stanice otec nákladním vlakem odesílal tu naši èernou bednu, která se takøka nedala zavøít, jak do ní vystrašená máma napakovala kde co, bez èeho si myslela, ¾e se nedá obejít. Popravdì se bez toho pak musela obejít hezky dlouho, ne¾ se v zbláznìném pováleèném èase podaøilo bednu ze Skrbenì opìt dostat domù. Díky bednì dnes pøed oèima barevnì vidím, jak ji otec s jedním "pakrem" (nádra¾ní dìlník) nakládají do široce rozevøených dveøí nákladního vagonu.
Proè jsem se pak majitelem bedny stala já - na mou duši, tady mám
mezeru v pamìti - nejspíš taky se se mnou stìhovalo mé všecko, kdy¾ jsem se stala matkou dvou dcer a bylo jasné, ¾e jsem se opravdu osamostatnila a u¾ se trvale domù nevrátím. Ono to ve skuteènosti bylo jasné u¾ od mého prvního odchodu z domova k divadlu v Uherském Hradišti, ale rodièe u¾ jsou takoví, ¾e tu pupeèní šòùru s dítìtem odstøihnou, a¾ u¾ není zbytí. Pokud vùbec.
Rozhodnì jsme ji, bednu, mìli u¾ - no v Novém Boru v Arnultovicích! A slou¾ila výjimeènì jako prádelník. Pak jí nìjak nebylo potøeba, tak nìkde nenápadnì a nevtíravì èekala, a¾ zase nastanou dny její slávy. Úplnì nejvá¾enìjší byla, kdy¾ jsme se s Františkem rozvedli a on nás divadelním autobusem s holkama stìhoval na Pod¾eteckou, krátce v ní bylo vše nepostradatelné a pak putovala opìt ke své slu¾bì bramborového krechtu. To u¾ jsme s tím košíkem pro brambory jezdily výtahem.
A opìt stìhování! Tentokrát s druhým mu¾em Janem a u¾ se ètyømi dìtmi do Plznì. A bedna povýšila. Zùstala v bytì, kde byla dost velká pøedsíò, jako pøíruèní sklad všeho potøebného-nepotøebného. A zakryla se pevnou tmavou látkou s vetkávaným èerveno¾lutým vzorem, z ní¾ pak holky mìly sukýnky a já dodnes nìkde mám obrovskou nákupní tašku. Ale kde? ®e bych pro zmìnu pátrala v pamìti po "cestách tašky"? A ¾e jsme se poté mnohokrát stìhovali netøeba pøipomínat. Vlastnì ne! Odstìhovala nás z Plznì do Prahy na Jezerku (opìt sklep), pak do Pøíbrami, tentokrát sklad náøadí a døeva pro tatínka v ú¾asnì vymyšlené a vyrobené šatnì v pøedsíni), potom do Bechynì (kdepak tam vlastnì bydlela?), nakonec opìt do Prahy do Navrátilovy ulice. Tam mìla èestné místo v tatínkovì dílnì, kterou "znièil" Hynkùv krásný pokoj. Byl to šílený nápad, ale on v té dílnièce byl rád, no a Hynïa si zvykl. Doufejme. Kus pokoje byl oddìlen skøíní, závìsem a opìt starou kredencí a byla z toho truhláøská dílnièka. A èerná bedna opìt skladem odøezkù, døeva, náøadí. Vznikly tam vlastnì veškeré naše police, které mám dodnes. A byl to zase Janíkùv kus ¾ivota. On se vlastnì truhláøem stal díky svému prvnímu man¾elství, kdy obì - máma s dcerou - byly nesnesitelné man¾elky a Janùv tchán, skuteèný truhláø, se pøed vìèným hromobitím zachraòoval ve své truhláøské dílnì, kam se stejnì zkoušený man¾el jeho dcery nauèil prchat také. A proto¾e prchali vlastnì dennì, vyuèil tchán za tìch nìkolik trpkých let milého ze»áka truhlaøinì.
Naposledy jsem starou èernou bednu vidìla, kdy¾ jsme po tatínkovì smrti a provdání Majdy ve velkém bytì s Hynkem osamìli a po dohodì jsme se rozestìhovali ka¾dý do svého malého bytu. Jednak jsem nemìla na placení nadmìrnosti - tenkrát nebylo pøípustné vlastnit pro dva lidi tøípokojový, nadto prostorný byt - a taky tam najednou na nás všechno padalo. Døív byt bzuèel ¾ivotem a teï najednou tam bylo ticho a opuštìno. Nejvíc jsme si to uvìdomili, kdy¾ jsme poprvé zùstali sami dva u štìdroveèerního stolu. Pojedli jsme, dali si dárky a rozešli se radìji ka¾dý "k sobì", tam ta samota tak netrèela z ka¾dého kouta.
No a tak jsme holt naposledy jako rodina sbalili švestky a od té doby mi bedna zmizela z oèí. Nejspíš dodnes dobøe slou¾í Hynkovi. K èemupak asi?
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: