Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Oficiál Tøíska
Co nadìlám, u¾ se mi moji lidé smìjí, ¾e se opakuji jako ten pan oficiál ve filmu. Pravda ale je, ¾e ke mnì teï chodí dvì vnuèky, ka¾dá jindy a já fakt obèas nevím, které u¾ jsem nìco povídala a které ještì ne. A jakmile èlovìk jednou zaène vzpomínat, tak se mu ty okam¾iky ze ¾ivota cpou do hlavy samy. A staèí i malé poš»ouchnutí.
Mùj dùchodcovský pøepych je v tom, ¾e si pøedplácím celou øadu "lesklých" èasopisù a bez ohledu na jejich politický názor i nìkolik deníkù, ty v¾dy v ten den, kdy mají zajímavý magazín - no a kdy¾ u¾ to mám doma, tak si pøerùzné názory taky pøeètu a je to docela zajímavé si srovnávat na tuté¾ vìc doèista jiný pohled.
Tuhle v Magazínu Práva byl rozhovor s Petrem Jandou - mívala jsem Olympik ráda a proto¾e syn také, tak mi to doma z magièe bzuèelo do uší celé dny. Já sama si spíš dopøávám jemnou klasiku a folk, ale Olympik je prima.
No a ten Janda taky vzpomínal na dobu, kdy umìlci museli dìlat takové "pøijímaèky" pøed komisemi soudruhù, aby vùbec smìli vystupovat. A dávno zapomenutá vzpomínka mi blikla hlavou - no pravda, já jsem také ani tak nechtìla být hereèka, ale míøila jsem na re¾ii.
Tak abych upøesnila - divadlo bylo moje "doma" od malièka. Strýc v Olomouci byl v divadle tajemník a mìl kdykoliv k dispozici øeditelskou ló¾i v pøízemí a tak jsem absolvovala všechna dìtská pøedstavení - a ¾e jich v Olomouci bylo - nestydìla jsem se i Kašpárkovi odøíkat pro celé hledištì o pøestávce nìjakou tu básnièku - proè taky, v¾dy» to byl pan Bro¾, co bydlel u nás za rohem - a pozdìji, tak od sekundy jsem chodila na všechna odpolední pøedstavení. No tak, abych vás pobavila - byla jsem tam poprvé po uši zamilovaná do pana kapelníka Vozky. Kapelníkoval operetì a v tom pøítmí mu to tam - tak trochu italskému typu - náramnì slušelo. V¾dycky jsem ho pøi pøíchodu vítala hluèným potleskem a samozøejmì si mne v té ló¾i hned zkraje všiml a musel ze mne mít poøádnou legraci.
A tak jsem znala jakoby odjak¾iva všechny své budoucí kolegy, v opeøe si vá¾ila pøátelské pøíznì kapelníka Iši Krejèího, obdivovala Beno Blachuta, pana Hakena a pozdìji u¾ jako èlenka divadla sedávala na schody za dveøe zkušeben a oddanì poslouchala i to jejich "mimimi" na rozcvièení, takové to byly hlasy! Ale i oblíbeného Pepíka Beka, tehdy z mého nadšení pro operetu ještì opere»áka s partnerkou Netou Deborskou, pány Srcha, Benátského, Raušera, Tomana a krásnou paní Kleinovou, zajímavou Julii Charvátovou, paní Pekárkovou, povìrèivou paní Minaøíkovou. To "Chramostejlice" - dnešní známá Vlasta Chramostová - nastoupila jako mladinká a¾ v dobì, kdy u¾ jsem se tam ocitla i já, spolu s totalitnì v televizi proslavenou Libuškou Pospíšilovou, tehdy ještì bez brýlí, které zdobily obrazovku pøi vysílání pøíhod divákù, ale i bohu¾el tragicky zemøelou Evou Karelovou a mou milou Rù¾enku Opravilovou, na kterou jsem si nedávno povzpomínala pøi ètení èlánku o její rodinì a první èeské Miss. (A ona "babi" i ve stáru byla poøád krásná a aktivní.)
Kdy¾ jsem se s nimi pak v divadle potkávala jako kandrdas, brali mne celkem pøátelsky, akorát Pepa Bek se vy¾íval v tom, jak mne ironicky trápil jako nezkušeného blbeèka - co¾ jsem samozøejmì byla. No a setkala jsem se samozøejmì taky s kapelníkem Vozkou a spoleènì jsme se zasmáli té hloupouèké holèinì z øeditelské ló¾e. Ale hezký mu¾ský to byl, to se musí nechat. Jen to kouzlo pøítmí a vlády nad muzikanty u¾ mne tak nedusilo.
Ale to jsem doèista utekla se vzpomínáním od tématu. Já jsem skuteènì chtìla být re¾isér a na tom svém tehdy ještì partnerovi, pozdìji man¾elovi Grabingerovi, jsem si vydobyla mo¾nost dojí¾dìt z Mostu do Prahy na dálkové studium. Jen¾e ouha! Telentovky jsem absolvovala bez problému, ale došlo na pohovor s komisí. Takový ten politický. A tam jsem padla na hubu - doslova! Jak nìkdo mù¾e chtít zasahovat do kulturního ¾ivota socialistické zemì kdy¾ neví, kde je pohøben Lenin??? No odhadovala jsem, ¾e v Moskvì - nebo ¾e by v Petrohradu? Ty pohoršené tváøe mne mátly a otázky ještì víc. A jasnì, ¾e na høbitovì, kde by byl jinde!
A Grabinger mìl po starosti - u pøijímaèek jsem neuspìla a byla pìknì doma v Mostì a vaøila mu¾íèkovi teplé obìdy. Vlastnì se divím, ¾e pøi mém vztahu k vaøení o to stál. A jako hereèka jsem moc velkou díru do svìta neudìlala, opravdu nejsem velký talent, ale odjak¾iva mne spíš pøitahoval ten tajuplný svìt a mo¾nost být "nìkdo jiný". A kdy¾ tohle nepovedené man¾elství skonèilo, pøestala jsem být divadlu potøebná, nebo lépe, "Ferrymu" jsem se tam u¾ nehodila a potloukala jsem se nìjaký èas všelijak, a¾ jsem š»astnou náhodou jako kulturní referentka na zotavovnách ROH natrefila na øeditele Severoèeského nakladatelství, který v mých "listech do šuplíku" rozeznal talent a pomohl mi koneènì smysluplnì zakotvit u novinaøiny. Díky Jirko!
Naïa Vencovská