Další den ráno jsme Klaipédu opouštěli. Při vzpomínce na předchozí den nesmím zapomenout, že i tady jsme jako zákusek po večeři dostali ovocný rosol - tentokrát s kostkou jakéhosi tuhého krému. A po snídani se náš autobus vydal směrem k přístavu, kde jsme se měli nalodit na trajekt, který spojuje pevninu s KURSKOU KOSOU. Kurská kosa je úzký proužek pevniny vybíhající do moře. Dlouhý je asi 70km a jeho šířka je různá. Nejužší místo měří asi 400m, nejširší pak 4km. Vznikla prý asi před 5 000 lety. Nejvíc na ní turisty lákají velké písečné duny, z nichž ty nejvyšší dosahují až 50m. Ještě v 17. a 18.století pod jemným pískem zmizelo 14 vesnic. Dnes je třeba písečné duny chránit výsadbou zvláštních větrolamů, neboť neustále vanoucí vítr písek rozvívá. O území Kurské kosy se v současnosti Litva dělí s Ruskem. Na litevské straně najdete jen 4 rybářská městečka, jež dohromady tvoří město Neringa čítající asi 2700 obyvatel. V jeho části Nida jsme se zdrželi nejdéle. Prošli jsme asi kilometr přírodním parkem, kde je vystaveno v přírodním prostředí množství dřevěných soch a totemů, pro litevskou lidovou tvořivost tak typických. Najdeme tu pohádkové postavy - zvláštní oblibě se těší čerti a ježibaby - venkovské muzikanty, tančící páry, královský trůn, zvířátka i hrdého kohouta, který se s vámi při odchodu z parku loučí. Mezi těmito dřevěnými obyvateli parku se všude hemžily desítky dětí. Začínal červen a i v Litvě nastalo období školních výletů. Samotná Nida je malebná, moc hezky upravená obec. Jednoduché dřevěné domečky jsou jako ze škatulky, pestře nabarvené (převládá barva modrá a hnědá), v mnohých z nich jsou obchůdky zaměřené na zahraniční návštěvníky.Cesta k samotným dunám byla velmi příjemná. Vítr, který ten den vál, nebyl silný a jen osvěžoval. Slunce zářilo a v přímořském vzduchu se tak krásně dýchalo! Pohled na duny sahající až k moři byl velkolepý. Vůbec jsme se tedy nedivili ,že si tento kraj zvolil k svému letnímu pobytu i spisovatel Thomas Mann. Jeho letní dům s nádherným výhledem,umístěný vysoko nad mořem a stíněný vzrostlými borovicemi je dnes památníkem známého spisovatele. A ještě na jednu zvláštnost jsem téměř zapomněla! Cestou jsme se zastavili v přírodní rezervaci - hnízdišti kormoránů. Nevěřili byste, co dokáže trus tisíců kormoránů udělat se zelenými stromy! V oblasti, kde sídlili, se stromy změnily v šedé, uschlé pahýly bez listí a pohled na ně připomínal říši Smrti. Na Kurské kose bylo nádherně, ale všechno má svůj konec. Trajekt, který nás odveze zpět na pevninu, nečeká, ale nás ještě čeká dnes zvláště dlouhý, čtyřistakilometrový přejezd do Rigy se zastávkou u bájné Křížové hory.
PALANGA
Avšak dříve, než jsme nastoupili dlouhou cestu do Rigy, čekal nás ještě sprint Palangou. PALANGA (20 000 obyvatel) jsou přímořské litevské lázně. Jejich proslulost sahá již do dřívějších dob a jejich návštěvníky nejsou jen Litevci, ale i Lotyši a čím dál tím více Němců. Nás však zajímalo jedinečné palanžské Muzeum jantaru. S vypětím posledních sil jsme stihli "poslédnij osmótr" ten den (jak také jinak) a muž chřestící klíči u hlavních vrat budovy se na nás nedíval právě nejpříjemněji. V muzeu je shromážděno víc jak 4500 exemplářů jantaru, v mnohých kouscích jsou vidět "zakletí" živočichové - od blechy přes vážku až po ještěrku. Nádherné jsou ukázky historických šperků, ale srdce každé ženy se zatelelilo touhou, když jsme přišli do poslední místnosti, upravené zároveň jako prodejna. Nádherné kolekce moderních i klasických náhrdelníků, náramků a náušnic stály nejen za pohled, ale i za stovku eur (kolem této částky se ceny tady pohybovaly), kterou tady nejedna z nás nerada zanechala. Po hodince strávené v muzeu jsme opět bez dechu pádili k autobusu, který parkoval daleko od muzea - v pěší zóně prostě parkovat nelze. Příjemné Palanze jsme věnovali poslední pohled, rozloučili se s mořem a už jsme odjížděli směrem k městu Šiauliai, v jehož blízkosti se nachází pověstná Křížová hora.
KŘÍŽOVÁ HORA
Vyprovázelo nás krásné počasí, ale čím víc jsme se blížili k cíli, tím víc se obloha chmuřila, až nakonec asi 20km před cílem se spustil déšť. A tak když jsme kousek od silnice spatřili malý pahrbek s velkou sochou Krista, celičký posázený tisíci a tisíci křížů - od těch drahocenných, zdobených jantarem, umělecky vyřezávaných či vytesaných z bílého kamene, až po ty nejjednodušší a nejmenší, věděli jsme, že nás čeká prohlídka pod deštníky. Toto poutní místo má svou tradici snad již od 14.století a poutníci sem přivážejí nové kříže (a pokud je nemají s sebou, mohou si křížek zakoupit u pohotového prodavače ve stánku) dodnes. Za sovětské vlády bylo toto místo několikrát zlikvidováno buldozery, ale bylo vytvořeno vždy znovu. Na významu mu dodala i návštěva papeže Jana Pavla II.v roce1993. Dodnes najdeme vedle Křížové hory přístřeší, pod nímž papež sloužil bohoslužbu. Přivázali jsme rychle svoje křížky a už nás autobus unášel dál na sever - k Rize.Cesta to byla mnohdy strastiplná, protože silnice dálničního typu se tady buduje za plného provozu, a tak naše hýžďové svaly na mnoha desítkách kilometrů poznaly, co je to jízda po rozkopané silnici. I to byl důvod, proč jsme osvětlené věže Rigy nespatřili před 21.hodinou, jak bylo plánováno, ale až po 23.hodině. A aby ani toho nebylo dost, hotel, v němž jsme měli spát, byl umně ukryt až hezkých pár kilometrů od centra, dokonce za tabulí, jež označovala, že tady Riga končí. Povečeřeli jsme tedy o půlnoci, a jestli vás zajímá, čím byl ovocný rosol ozdoben tentokrát, vězte, že to byla pusinka šlehačky.
Text a foto:Míla Nová
Popisky k foto:
1. K čemu tato kovová "skříň" sloužila, jsme nezjistili, ale vypadala moc hezky
2. Z pohádkové stezky
3. Jedna z mála historických staveb
4. Muzeum jantaru v Palanze
5. Křížová hora
.jpg)
jsme asi kilometr přírodním parkem, kde je vystaveno v přírodním prostředí množství dřevěných soch a totemů, pro litevskou lidovou tvořivost tak typických. Najdeme tu pohádkové postavy - zvláštní oblibě se těší čerti a ježibaby - venkovské muzikanty, tančící páry, královský trůn, zvířátka i hrdého kohouta, který se s vámi při odchodu z parku loučí. Mezi těmito dřevěnými obyvateli parku se všude hemžily desítky dětí. Začínal červen a i v Litvě nastalo období školních výletů. Samotná Nida je malebná, moc hezky upravená obec. Jednoduché dřevěné domečky jsou jako ze škatulky, pestře nabarvené (převládá barva modrá a hnědá), v mnohých z nich jsou obchůdky zaměřené na zahraniční návštěvníky.Cesta k samotným dunám byla velmi příjemná. Vítr, který ten den vál, nebyl silný a jen osvěžoval. Slunce zářilo a v přímořském vzduchu se tak krásně dýchalo! Pohled na duny sahající až k moři byl velkolepý. Vůbec jsme se tedy nedivili ,že si tento kraj zvolil k svému letnímu pobytu i spisovatel Thomas Mann. Jeho letní dům s nádherným výhledem,umístěný
vysoko nad mořem a stíněný vzrostlými borovicemi je dnes památníkem známého spisovatele. A ještě na jednu zvláštnost jsem téměř zapomněla! Cestou jsme se zastavili v přírodní rezervaci - hnízdišti kormoránů. Nevěřili byste, co dokáže trus tisíců kormoránů udělat se zelenými stromy! V oblasti, kde sídlili, se stromy změnily v šedé, uschlé pahýly bez listí a pohled na ně připomínal říši Smrti. Na Kurské kose bylo nádherně, ale všechno má svůj konec. Trajekt, který nás odveze zpět na pevninu, nečeká, ale nás ještě čeká dnes zvláště dlouhý, čtyřistakilometrový přejezd do Rigy se zastávkou u bájné Křížové hory. .jpg)
sahá již do dřívějších dob a jejich návštěvníky nejsou jen Litevci, ale i Lotyši a čím dál tím více Němců. Nás však zajímalo jedinečné palanžské Muzeum jantaru. S vypětím posledních sil jsme stihli "poslédnij osmótr" ten den (jak také jinak) a muž chřestící klíči u hlavních vrat budovy se na nás nedíval právě nejpříjemněji. V muzeu je shromážděno víc jak 4500 exemplářů jantaru, v mnohých kouscích jsou vidět "zakletí" živočichové - od blechy přes vážku až po ještěrku. Nádherné jsou ukázky historických šperků, ale srdce každé ženy se zatelelilo touhou, když jsme přišli do poslední místnosti, upravené zároveň jako prodejna. Nádherné kolekce moderních i klasických náhrdelníků, náramků a náušnic stály nejen za pohled, ale i za stovku eur (kolem této částky se ceny tady pohybovaly), kterou tady nejedna z nás nerada zanechala. Po hodince strávené v muzeu jsme opět bez dechu pádili k autobusu, který parkoval daleko od muzea - v pěší zóně prostě parkovat nelze. Příjemné Palanze jsme věnovali poslední pohled, rozloučili se s mořem a už jsme odjížděli směrem k městu Šiauliai, v jehož blízkosti se nachází pověstná Křížová hora..jpg)
chmuřila, až nakonec asi 20km před cílem se spustil déšť. A tak když jsme kousek od silnice spatřili malý pahrbek s velkou sochou Krista, celičký posázený tisíci a tisíci křížů - od těch drahocenných, zdobených jantarem, umělecky vyřezávaných či vytesaných z bílého kamene, až po ty nejjednodušší a nejmenší, věděli jsme, že nás čeká prohlídka pod deštníky. Toto poutní místo má svou tradici snad již od 14.století a poutníci sem přivážejí nové kříže (a pokud je nemají s sebou, mohou si křížek zakoupit u pohotového prodavače ve stánku) dodnes. Za sovětské vlády bylo toto místo několikrát zlikvidováno buldozery, ale bylo vytvořeno vždy znovu. Na významu mu dodala i návštěva papeže Jana Pavla II.v roce1993. Dodnes najdeme vedle Křížové hory přístřeší, pod nímž papež sloužil bohoslužbu. Přivázali jsme rychle svoje křížky a už nás autobus unášel dál na sever - k Rize.Cesta to byla mnohdy strastiplná, protože silnice dálničního typu se tady buduje za plného provozu, a tak naše hýžďové svaly na mnoha desítkách kilometrů poznaly, co je to jízda po rozkopané silnici. I to byl důvod, proč jsme osvětlené věže Rigy nespatřili před 21.hodinou, jak bylo plánováno, ale až po 23.hodině. A aby ani toho nebylo dost, hotel, v němž jsme měli spát, byl umně ukryt až hezkých pár kilometrů od centra, dokonce za tabulí, jež označovala, že tady Riga končí. Povečeřeli jsme tedy o půlnoci, a jestli vás zajímá, čím byl ovocný rosol ozdoben tentokrát, vězte, že to byla pusinka šlehačky.