Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pestrý ¾ivot Maxe Ernsta
 
Myslím, ¾e jsem  slíbila napsat o nìm podrobnìji. Nejen  jako o umìlci, to jsem u¾ popsala a ilustrovala ve stati o surrealismu a dada, ale jako o zajímavém èlovìku, o kterém se dá hodnì vyprávìt.
 
Pravdivé pøíbìhy i legendy
®ivotem ho provázeli  velmi zajímaví lidé, ale zejména ¾eny. Vysoký štíhlý mu¾, blonïák s temnì modrýma oèima, nemìl nouzi o pøítelkynì. Narodil se roku 1891 v Nìmecku, blízko Kolína nad Rýnem, v Brühlu,  v rodinì malíøe, krajináøe. Zpoèátku chtìl studovat na universitì  v Bonnu filosofii, psychologii  a historii umìní.  Ale brzy  se rozhodl,  ¾e se bude vìnovat pouze umìní. Romantický a citlivý mladík velice miloval pøírodu. Jako malý chlapec mìl papouška, zvaného Hornebom, kterého velmi miloval. Zvíøátko naneštìstí zahynulo, zrovna v den, kdy se Maxovi narodila sestøièka.  Max z toho onemocnìl a dlouho v horeèkách  a halucinacích vidìl svého papouška a mluvil s ním. Z tohoto zá¾itku vznikla pozdìji totemová figura, Loplop, pán všeho ptactva. Ernst se k ptákùm, tedy napolo lidem, napolo ptákùm vracel ve svém umìní po celý ¾ivot. Napøíklad na obraze z roku 1940, nazvaném „Únos nevìsty“, nebo také „Toaleta nevìsty“, který vidíte vpravo. Mìl velmi rád malíøe Caspara Davida Friedricha a v jeho romantickém zobrazování pøírody vidìl duchovní jednotu èlovìka s pøírodou. V roce 1912 se zaèal uèit malíøské technice v ateliéru nìmeckého expresionisty Augusta Macke.
 
Bìhem první svìtové války musel samozøejmì na frontu. Ve své autobiografii o tom píše: Prvního srpna 1914 zemøel Max Ernst, aby se znovu narodil v listopadu 1918, jako mladý mu¾, který se rozhodl stát kouzelníkem a odhalovat mýty své doby.
Poprvé se o¾enil v roce 1918, s historièkou umìní Luisou Strauss, ale toto prý velmi bouølivé sou¾ití netrvalo dlouho. Luisa, první  ¾ena v Maxovì ¾ivotì, byla bohu¾el ¾idovského pùvodu a jediné, co o ní ještì víme je to, ¾e zemøela za druhé svìtové války v koncentraèním táboøe. Ernst tedy experimentoval se všemi mo¾nými umìleckými formami, maloval, dìlal také sochy a kolá¾e, kterými se zabývali v té dobì všichni dadaisté. V Paøí¾i, v umìlecké komunì na Montparnassu potkal básníka Gilloma Appolinaira, malíøe Roberta Delaunyho a další umìlce z celého svìta.
 
A také pro mnohé umìlce osudovou ¾enu, Galu. Kdo to byla Gala? Vlastnì  se jmenovala Helena Ivanovna Diakonova a narodila se roku 1894 v Kazani. Byla z intelektuálské rodiny, velmi nadaná, ale na univerzitì v carském Rusku dívky studovat nesmìly. Pøed první svìtovou válkou onemocnìla tuberkulosou a léèila se  v Davosu,  kde potkala Paula Éluarda. Trpìl té¾ tuberkulosou a silným astma. Gala uvidìla svou pøíle¾itost. Odešla s ním do Paøí¾e a v roce 1917 se za nìj, k nepøíliš velké radosti jeho rodiny, provdala. Po roce se jim narodila dcerka, kterou Gala hned pøedala do péèe babièky, Éluardovy matky, a vlastnì se dá øíci, ¾e se o ní od té chvíle vùbec nezajímala.
Nahoøe je Gala  na fotografii s  pìtadvacetiletým Dalím, o deset let mladším. Vpravo její portrét, nazvaný Galarita,  který maloval Dalí v roce 1945. Jak vidíte, pøíliš krásná nebyla.
Z  doby pøed rokem 1920 pochází  kolá¾ Maxe Ernsta „La belle jardiniere“ (Krásná zahradnice), na základì které pak v roce 1921 umìlec maluje obraz se stejným názvem. ®ena na  obraze je Gala, tehdy ještì man¾elka jeho pøítele Paula Éluarda, pozdìjší múza mnoha dalších umìlcù, která ale a¾ do své smrti v roce 1982 ¾ila se Salvadorem Dalím. Velice dovednì rozmno¾ovala jeho jmìní, u¾ v exilu za druhé svìtové války v Americe prodávala jeho obrazy za milionové èástky. Oblékala se excentricky, ale pøi obchodních jednáních ve svém  obvyklém Chanel kostýmku prý pùsobila spíš jako jeho guvernantka, ne¾ múza. Pøesto bìhem svého dlouhého ¾ivota byla  milenkou a múzou mnohých, mezi nimi  i Maxe Ernsta.
Kvùli ní se prý u¾ tehdy rozešel se svojí první ¾enou Luisou. Ernstùv obraz „La belle jardiniére“ byl v roce 1934 vystaven na proslulé nacistické výstavì „Entartete Kunst“ a pak bohu¾el zmizel beze stopy, jako mnoho dalších.
V té dobì mìl Max Ernst  u¾ novou lásku. Byla jí o víc ne¾ dvacet let mladší Leonora Carrington, dívka  z bohaté anglické rodiny prùmyslníkù, narozená v roce 1917 v Clayton Green, Lancashire. Byla vychovávána chùvami, guvernantkami a domácími uèiteli a nebyla vùbec zvyklá kázni.  Pozdìji byla pro své rebelské chování vylouèena z nìkolika škol. Zoufalá rodina jí tedy poslala do Florencie, kde  navštìvovala Mrs. Penrose Academy of Art. Po návratu do Anglie byla, trochu zkrocená, pøedstavena u dvora, studovala dále na Chelsea School of Art a na Academy  Amédée Ozenfant. Své první surrealistické obrazy vystavovala u¾ v roce 1927 a setkala se s mnoha surrealistickými umìlci, také s básníkem Paulem Éluardem. Další výstavu pak mìla v Bloomsbury Gallery v roce 1933 a v roce 1936 byla pøizvána k mezinárodní exhibici v Londýnì, jako jediná anglická profesionální malíøka. Pøes noc se z ní stala celebrita. Maxe Ernsta potkala na jedné party v Londýnì v roce 1937. U¾ se vùbec nerozlouèili, odjeli spoleènì do Paøí¾e, kde se Max definitivnì rozešel se svou ¾enou Luisou. Nová nerozluèná umìlecká dvojice ¾ila v malé vesnici v Ardèche, odkud jezdili do Paøí¾e, spolupracovali té¾  s ostatními umìlci.  Vpravo autoportrét Leonory z té doby. Vše šlo dobøe do té chvíle, ne¾ zaèala druhá svìtová válka. Ernst byl dán do internaèního tábora. Odtud se mu podaøilo pozdìji uniknout, zøejmì za znaèné finanèní pomoci Peggy Guggenheim, která u¾ pøed válkou od nìj zakoupila celou øadu obrazù pro své museum v Benátkách. Leonor byla bez Maxe zoufalá, stále na nìj marnì èekala a pokoušela se s ním setkat v internaèním táboøe i jinde. Prý ho jednou asi dvì minuty mohla vidìt a tento zá¾itek jí ještì víc traumatizoval. Nakonec musela uprchnout pøed postupujícími Nìmci známou cestou emigrantù, pøes Andorru do Španìlska.
Rodièe z Anglie  pomáhali jak mohli, intervenovali, chtìli, aby se vrátila domù, co¾ Leonor pochopitelnì ani nenapadlo, stále doufala, ¾e se znovu setká s Maxem. Vyèerpaná a zoufalá se dostala  a¾ na Britskou ambasádu v Madridu, kde se psychicky zcela zhroutila.
Odtud  se Leonor Carrington dostala do nemocnice v Santanderu, odkud uprchla a v doprovodu ošetøovatelky  (potøebovala jí, u¾ívala na radu lékaøe silnou drogu, cardiazol) se dostala do Lisabonu. Definitivnì pryè z válkou zasa¾ené  Evropy se dostala jen díky tomu, ¾e se provdala za mexického diplomata Renata Leduca, se kterým se kdysi setkala v ateliéru u Picassa. Po pøíchodu do Mexika se brzy rozvedli a Dorothea se provdala za fotografa Chiqui Weisse, ®ida, pùvodem z Maïarska, se kterým mìla syna Paola. V Mexiku ¾ila od roku 1942 a¾ do roku 1985, tedy dlouhá léta, za která poznala nesèíslnou spoustu mexických umìlcù. Stále malovala a její jméno je dnes vyslovováno souèasnì s takovými umìlkynìmi jako Frida Kahlo a Leonor Fini.
Zaèala také velmi úspìšnì  psát. S Maxem se u¾ nikdy nesešli, pøesto¾e to bylo mo¾né. Leonor se dala vlastní umìleckou cestou.  V jednom  rozhovoru s novináøi v roce 1983 øekla:„Nemìla jsem èas být pro nìkoho múzou. Byla jsem pøíliš zamìstnána rebelováním  proti mé rodinì a  pøedevším tím, abych se nauèila být umìlkyní.“ Letos se Leonora Carrington ve zdraví do¾ila devadesáti let.
Peggy Guggenheim (narozena 1898 New York City – zemøela 1979 Padova, Itálie), která Maxe Ernsta zachránila z válkou zachvácené Evropy, byla bohatá  americká dìdièka, mecenáška a pøítelkynì  mnoha moderních umìlcù, sbìratelka moderního umìní – nìkdy ho sbírala  i s tìmi umìlci. Na obrázku vidíte Peggy s jejími psy v paláci v Benátkách,  za ní na zdi je  drátìná plastika od Maxe Ernsta. Její man¾elství s Maxem netrvalo dlouho, ale zùstali dobrými pøáteli a¾ do jeho smrti. Peggy nebyla pomstychtivá. Otec Peggy, Benjamin zahynul v roce 1912 na Titaniku. Jeho bratr,  strýèek a pozdìji poruèník Peggy, Salomon R. Guggenheim byl známý americký prùmyslový magnát,  vlastnil doly na mìdìnou rudu -  a sbìratel umìní, který nechal architektem Wrightem postavit nádherné Museum of Modern Art v New Yorku, dále postavil musea moderního umìní v Bilbau, v Berlínì a v Las Vegas . To u¾ bylo z nadace, kterou zalo¾il a která existuje dodnes.
Další Guggenheim museum je Guggneheim Foundation v Benátkách, které vybudovala Peggy, a do kterého umístila svou bohatou a cennou sbírku moderního umìní. Sedávala tam ke konci ¾ivota ve svém køesle v koutì, zestárlá a obklopená vzpomínkami a  tiše a nenápadnì  pozorovala návštìvníky.
 
 
V Americe se Max Ernst v roce 1942 seznámil s  „poslední ¾enou svého ¾ivota“, umìlkyní, grafièkou a surrealistickou malíøkou, Dorotheou Tanning. Dorothea se narodila v roce 1910 v Gallesburgu ve státì Illinois. Studovala na výtvarné škole a na malíøské akademii v Chicagu, ale ¾ivila se pøedevším reklamní grafikou. Hrála  také ve filmu, navrhovala kostýmy i výpravu. Kdy¾ se seznámila s Maxem, mìla u¾ za sebou krátké a neš»astné man¾elství se spisovatelem Homerem Shannonem. Spolu s Maxem pøesídlila do malého døevìného domku, který si postavili v Sedonì, ve státì Arizona, vzali  se a¾ v roce 1946. Max se v té dobì  vìnoval pøedevším sochaøství. Dorothea  malovala, dìlala také litografie, které byly spolu s jejími obrazy v roce 1948 vystaveny v Galerii Levy v New Yorku. Jedním z jejích nejznámìjších obrazù Dorothey Tanning je ten, který vidíte vpravo dole. Je to její autoportrét, nazvaný „Narozeniny“, který namalovala  v roce 1942,  v dobì, kdy poznala Maxe, ještì  ve svém New Yorkském ateliéru. Pootevøené dveøe znaèí mo¾nost útìku, ale hrozí i tím, ¾e se s tøeskem zavøou. Rostliny, které její postavu obrùstají, znamenají  mo¾nou metamorfózu a nebo pøedstavují pouta, která jí brání v rozletu. Ale tìchto pout se jí podaøilo po boku Maxe Ernsta  dokonale zbavit, její další umìlecká cesta je lemována úspìchem. Zejména proslula svými návrhy kostýmù  a scénických obrazù pro divadlo a balet, napøíklad v roce 1950 pro balet „The Witch“, který uvedl  Balanchine v Londýnì a jeho¾ choreografem byl proslulý baletní mistr John Cranko. V bøeznu 1953 se vrací Dorothea s Maxem definitivnì do Francie, kde si v Paøí¾i najali dvì mansardní místnosti. Odtud se v roce 1955 pøesunuli do Huismess v Touraine  a pak, 1964, do jihofrancouzského Seillans , do domu jménem Dolce vita.
Oba spoleènì pracují a jejich spoleèný úspìch, který  dokládají mnohé výstavy, pokraèoval a¾ do 1. dubna 1976, kdy  Max Ernst zemøel stár  85  let. Dorothea ¾ije dodnes.
O Dorothee Taning natoèil re¾isér Peter Schamoni v roce 1978 film, zvaný Insomnia  a v Museé Centre Georges Pompidou, otevøeném slavnostnì v roce 1977 v Paøí¾i byla umístìna její prostorová instalace nazvaná „Hôtel du Pavot , Chambre 202“.
V roce 1980 se Dorothea vrací definitivnì do New Yorku, kde o šest let pozdìji vychází její autobiografie „Birthday“, pøelo¾ená do mnoha jazykù. Byla to opravdu poslední velká láska Maxe Ernsta, se kterou ¾il déle ne¾ tøicet let.
Max Ernst se do Nìmecka u¾ nikdy nevrátil a také Nìmecko na nìj trochu zapomnìlo.  Trvalo dlouho, a¾ do roku 2005, ne¾ bylo v jeho rodném mìstì Brühlu zøízeno jeho muzeum. Slavnostnì ho tehdy otevøel sám  prezident Horst Köhler.  V muzeu je vidìt prùøez celým dílem Maxe Ernsta, ale srdce sbírek tvoøí tak zvané 3D paintings, dílka, která Max v prùbìhu spoleèných let  vytvoøil pro Dorotheu k narozeninám, èi jen tak – z lásky.
Max Ernst, buøiè, kouzelník a snílek, milovaný mnoha ¾enami je v té lehké a svìtlé budovì zastoupen obrazy, grafikou i plastikami. Ale mnoho z jeho díla je k vidìní v muzeích po celém svìtì. Jeden z obrazù vám chci pøedstavit nakonec. Je v historii umìní zcela ojedinìlý, pøedstavuje toti¾ Pannu Marii, jak vyplácí malého Je¾íška. Laskavé pozornosti ètenáøe doporuèuji pøedevším svatozáø, která mu spadla z hlavièky a válí se vpravo dole v rohu na zemi.
V okénku vlevo tomu pøihlí¾ejí tøi pánové, dadaisté a surrealisté, Paul Éluard, André Breton a sám tvùrce obrazu - Max Ernst.
 
Vìra Pokorná
Další èlánky autorky
Pozdrav z Drakenburghu
O chudých a bohatých penzistech
Jak jsme emigrovali - I.
Neobyèejný ¾ivot
Pink ribbon
Nordic walking
Namáhavá cesta ke svìtovosti
Svìt chce být klamán
Swentiboldova stanice
O Hronovì, Jiráskovi a jiných
Dobrý èlovìk u¾ ne¾ije
Olympiády ve starém Øecku
Studenti v Nizozemí
Cesta ke slušnosti
O Evropské Unii trochu jinak
O jedné zajímavé variaci bydlení seniorù v Holandsku
Co vím o EU
Sigmund Freud
Nositelka Nobelovy ceny
Berta von Suttner a Alfred Nobel
Maastricht – TEFAF
Den mrtvých
Halloween
Ještì nìco o vìjíøích
American hero a ¾eny
Co je to vlastnì ANWB
O chudých a bohatých pensistech v Nizozemí
Hurá, dovolená
O èase, komunikaci a pøátelství
Anamorfóza
René Magritte
Dada a cesta k surrealismu
Povídání o závisti