Rod Zajícù z Hazmburku V oblasti Dolnooharské Klapské tabule v regionu dnešních Libochovic bylo v¾dy rušno.
Èedièový vrch ve výšce 148 metrù byl podle archeologických nálezù obydlen ji¾ v 5 tisíciletí pøed naším letopoètem lidem kultury s vypíchanou keramikou. Podle Dalimilovy kroniky za èasù kní¾ete Vlastislava vybudoval sídlo jakýsi Léva a se svou dru¾inou ovládal okolní krajinu. Podle kronikáøe Hájka si v roce 754 bratøi Kalboj a Veslav si postavili pevné obydlí z názvem Klopaj.
Historicky dolo¾ené údaje k hradu Klapý jsou z roku 1314, kdy Hynek z Lichtenburka mìní hrad s èeským králem Janem Lucemburským a ten ho v roce 1335 prodává Zbyòku Zajíci z Valdeka. To u¾ se hrad jmenuje Hasenburg – Zajeèí hrad, tedy Hazmburk. V dobì jeho vláda je hrad je znaènì rozšíøen, pùvodní jádro hradu bylo obehnáno parkánovou hradbou, pøibyla 25 metrù vysoká válcová Èerná vì¾ z tmavého èedièe, která slou¾ila k obranì, chránila pøístupovou cestu i jako vìzení a další budovy. Pùvodní hranolová Bílá vì¾, která má základy z èedièe, støed z pískovce, vrchol z pískovcových kvádrù byla zvýšená. Rod Zajícù patøil mezi významné šlechtické rody, kteøí zastávali vysoké funkce. Zakladatel rodu, Zbynìk Zajíc patøil k nejvìrnìjším pøátelùm Karla IV a zastával úøad nejvyššího královského èíšníka.
K rodu patøil i pra¾ský arcibiskup Zbynìk Zajíc, který se funkce ujal v roce 1402. To mu bylo necelých tøicet let, nebyl vzdìláván v oblasti teologie a údajnì mu dìlalo problém èíst a psát. Umìl to více s meèem ne¾ u brkem, chtìl být rytíøem. Byl prostì vybrán jako politická figura, která mìla øídit duchovenstvo. S názory Jana Husa vnitønì souhlasil, cítil, ¾e má v mnohém pravdu. Král Václav IV. který chtìl být silnìjší ne¾ církev, poèítal s jeho vìrností s tím, ¾e ohlídá zlobící knìze. Neèekalo se, ¾e Zbynìk bude brát svou úlohu vá¾nìji. Své povinnosti plnil, jak nejlépe umìl, co¾ mu sice moc nešlo, ale velmi se sna¾il. Král to ale vnímal jako zradu.
V té dobì byli dva pape¾ové (pozdìji dokonce tøi), Zbynìk se cítil povinován k Øehoøi XII. od kterého získal tuto funkci. Král z politických dùvodù se pøiklonil k Alexandru V a oèekával, ¾e arcibiskup bude poslušen svému králi. Zbynìk opustil Prahu, odjel na roudnický hrad a aby zabránil chaosu uznal za pape¾e Alexandra V. Tím musel dát do klatby radikalizujícího Husa a jeho pøíznivce. Král mu nevìøil, pape¾ ho pova¾oval za pøíliš mìkkého a nad pra¾skou revoluèní realitu ztratil vliv. Jeho rytíøské ideály skonèily pod tíhou politických intrik. Nemìl ¾ádného pøítele ani politické zastání a Èechy u¾ pro nìho nebyly bezpeèné. Po cestì do Uher v roce 1411 zemøel.
Jan Zajíc se stává „èeským kancléøem“ za odmìnu od uherského krále Matyáše Korvínem na jeho¾ stranì stál proti èeskému králi Jiøímu z Podìbrad (1469). Po neúspìšném povstání utíká do ®itavy. Jeho dìdicové pøesidlují na pohodlnìjší renesanèní zámek do Budynì nad Ohøí. O dìdictví hradu se hádali bratøi Vilém a Oldøich. Vilém se hradu násilnì zmocnil a pou¾íval jako opìrný bod pro své loupe¾ivé výpravy. Vilém získal majetek od Zikmunda a ®i¾kovo vojsko se sna¾ilo hrad neúspìšnì dobýt v letech 1424, 1429, 1431. Od roku 1558 se hrad uvádí jako pustý.
A jaké povìsti doprovází tento hrad?
Ta první vypráví o postavì dívky v bílém šatì, která vzdychala ¾alem. Po ka¾dém jejím vzdechu ji z prsou spadla krùpìj krve. Kam kapka dopadla, tam vyrostl rudý kvítek. Ta dívka byla Lucie, dcera Mikuláše Zajíce, velice pyšného pána hradu. Na rytíøském turnaji místo aby Lucie dala pøednost rytíøùm ve zlaté zbroji se zamìøila na nejprostìji odìného rytíøe, který ale vyhrával všechny souboje. Tomu chtìla dát svou ruku, jen¾e byl chudý, a tak otec mu øekl ¾e kdy¾ pøivede ze svìta zlého a spoutaného draka povolí jejich zasnoubení. Mládenec odešel. Lucie jen chøadla a odmítala všechny ¾enichy. Mikuláš právì stavìl zámek v Budyni a tam chtìl pøestìhovat svou smutnou dceru. Ne¾ k tomu došlo, dívka se utrápila.
Hrad zùstal opuštìn, jen s vrátným a Lucií v hrobce ve sklenìné rakvi. Po letech se mladík s drakem vrátil, ale zpráva, ¾e dívka zemøela, zasáhla jeho srdce, kdy¾ ji tam uvidìl le¾et. Bìhem jeho náøku kanuly z Lucèiných òader krùpìje krve. Kdy¾ vrátný do hrobky nahlédl, spatøil na zemi mrtvého mladíka. Dal ho do rakve vedla Lucky. Drak je strá¾il, ne¾ral, tesknil a poté zdechl. Na hradním nádvoøí od té doby ka¾dý rok rudé kvítky pøipomínají smutný pøíbìh.
Pochopitelnì, ¾e na ka¾dém hradì se vypráví o pokladech. Ta první povìst vypráví o ¾enì, která se vracela z Klapého do Tøebenic. Na mùstku dostala neèekanì velkou ránu do tváøe. Byla sama bála se, a tak rychle utíkala domù. Blízko høbitova zahlédla velký oheò, který hlídali dva èerní psi. Opatrnì je obešla a ráno vyprávìla, co se jí pøihodilo. Lidé jí pak øíkaly, ¾e kdyby psùm hodila kousek chleba, tak získá velký majetek, proto¾e to, co vidìla, nebyl oheò ale poklad.
Povídá se také o Ruském pokladu. Údajnì se nachází, kam k veèeru padá stín Èerné vì¾e. Také poklad le¾í v místì, kam odpoledne po šesté hodinì dopadá stín stromu hrušky. Další verze je, ¾e je poklad zakopán, odkud je vidìt hrad a zároveò støecha hájecké myslivny.
V bouølivém roce 1813 krajinou táhla ruská vojska. Vyšší ruský dùstojník ukryl plukovní pokladnu na místì mezi vrchem Jiøetínem a Hazmburkem. V místech, odkud není vidìt nic jiného ne¾ dvùr v Hájku. Na pokladnu byl polo¾en mrtvý kozák, který ji dobøe støe¾í, aby poklad nemohl vykopat nikdo nepovolaný. Údajnì nìkdo z jeho pozùstalých po¾ádal kní¾ete Františka z Dietrichsteinu o prozkoumání místa. Ten té ¾ádosti vyhovìl, ale jestli se nìco našlo, o tom u¾ povìst mlèí.
