O Jidáši Iškariotském se tradiènì hovoøí jako o zrádci, „synu zatracení“, a symbolu nejvyššího pokrytectví, který prodal za tøicet støíbrných v pøedveèer Poslední veèeøe Je¾íše. Svou zradu v Getsemanské zahradì zpeèetil navíc polibkem na po¾ehnané rty. A to jako absolvent nejvyšší mo¾né teologické školy, který se pohyboval dva èi tøi roky v nejvybranìjší duchovní spoleènosti dvanácti. Zapomínáme však, ¾e se sám tento fakt stává pro nás i po dvou tisíci letech velkou záhadou a tajemstvím. Tím spíše, jak se traduje, ¾e tento „finanèní øeditel“ apoštolské spoleènosti zradil svého uèitele za pouhých tøicet støíbrných šekelù, co¾ byl podle moj¾íšovského zákoníku trest za neúmyslné zranìní otroka. V této souvislosti (zapomeneme-li na zloèiny odehrávající se v pøímém pøenosu pøed našima oèima) není vyššího pøedstavitele zla a nièemností nad Jidáše Iškariotského.
A tak je docela snadno pochopitelné, ¾e jsme si z Jidáše vytvoøili odpadní koš pro svá vlastní a opakovaná selhání, zrady a vlastní výèitky svìdomí. Jestli¾e Jidáš pobral tøicet støíbròákù, my jsme té¾ mnohdy v ¾ivotì zrazovali své bli¾ní (nemluvì u¾ o popírání Boha), tøeba i bez jakékoli odmìny. Jak lákavá je tedy mo¾nost, odlo¾it své vlastní velké i menší nièemnosti do nabízeného odpadního koše Jidáše Iškariotského. Kamenujeme tedy jednoho z dvanácti, a ochotnì a s klidem v duši odkládáme své duchovní odpadky do tohoto koše. Zapomínáme ovšem, jak riskantní je odkládání vlastních neèistot do jediné skládky a házení kamením po duši èlovìka, který se pohyboval v bezprostøední blízkosti samotného Je¾íše. Proto dnes hledá i sama katolická církev vyøešení jednostrannì pokøiveného vztahu k jednomu z tìch, kdo¾ tvoøili Kristovo spoleèenství.
Jidášovo tajemství je o to hlubší, pøipomeneme-li si slova evangelisty Lukáše o tom, ¾e „vstoupil satan do Jidáše, zvaného Iškariotský, který byl v poètu dvanácti“, k èemu¾ dávný ruský spisovatel Mere¾kovskij dodává, ¾e sám “ïábel“ je nám nejtí¾e viditelný a ke všemu ještì nejménì poznatelný. „On to byl mo¾ná, jen¾ kdysi vešel do Jidáše a pokryl ho svou èapkou, je¾ ho èiní neviditelným.“ O to hrùznìjší bylo následné Jidášovo prozøení – v zoufalství nad vlastním èinem se vydal pøed veleradu a odhodil svých tøicet støíbròákù se slovy „zhøešil jsem, zradil jsem nevinnou krev.“ „Co je nám do toho? To je tvá vìc,“ odpovìdìli mu. Hrùza otøesené duše byla dovršena. Pøitom se Jidáš svým gestem vystavil mo¾nému stíhání, a nescházelo mnoho a byl by si nejspíše nesl na Golgotu ètvrtý køí¾ tìch, kdo¾ mìli být toho dne hanebnì popraveni. Mo¾ná, ¾e si tento osudový údìl dokonce pøál – jako jedinou mo¾nou cestu k odèinìní vlastní zrady. V zoufalství, proto¾e zapomnìl na Je¾íšovu velkorysost, si navlékl na krk oprátku a povìsil se na osiku, která se od té doby, jak se traduje, dodnes chvìje hrùzou a hanbou.
Pøitom Je¾íš od samotného poèátku vìdìl, kdo ho cestou po Galileji provází. Sdìlil uèedníkùm, ¾e si všech dvanáct vybral sám, i kdy¾ se znaèným èasovým pøedstihem prozradil, ¾e „jeden z vás je ïábel“. Z èeho¾ plyne, ¾e Kristus od poèátku mìl všechno zlo, je¾ ho provázelo, pod vlastní kontrolou a pøi Poslední veèeøi vydal dokonce Jidášovi pokyn, aby to, co chce uèinit, uèinil rychle.
A rada pro nás? Nezoufat si, neodhazovat vlastní smetí, ale „recyklovat“ ho, jak by øekli dnešní technologové. Zopakovat si s vìtším odstupem svá ¾ivotní provinìní, nahlédnout do jen tušeného vlastního údìlu na této zemi, pochopit své ¾ivotní zadání na této cestì. Tedy rekonstruovat vlastní duši. Nebo» nikdy není pozdì…
