Pøíbìhy zemské atmosféry – aneb za vše mù¾e klima nebo poèasí (28)
Špièka svìta
V roce 1841 britský generální inspektor v Indii, sir G. Everest, ani¾ vìdìl, ¾e je nejvyšší, pojmenoval tu horu Peak XV a tìch místních názvù je pak nìkolik. Nejznámìjší je tibetský – Èu-mu-lang-ma (Vesmírná matka bohynì) a nepálský Sagarmatha (Bohynì oblohy). V roce 1852 indický zemìmìøiè Radhanath Sikdar urèil Peak XV jako nejvyšší horu svìta a hlavní zemìmìøiè Andrew Vaugh ji pojmenovat po siru Everestovi.
Nemusíme ani zdùrazòovat, ¾e pøi dobývání nejvyšší hory svìta hraje to, co se odehrává v atmosféøe, zcela zásadní roli. V¾dy» z klimatického hlediska je doba, vhodná na pokoøení vrcholu, omezená na pouhých nìkolik mìsícù. A co se týèe poèasí – je to v tìchto nejvyšších horách jednoznaènì loterie a zále¾í tedy na štìstí.
Dobývání špièky svìta ènící do nadmoøské výšky 8848 m zaèalo v roce 1921. Tehdy první expedice pod vedením George Malloryho skonèila v severním sedle ve výšce 7060 m, odkud se vrátila. Jako první tak pokoøil Mount Everest Novozélanïan Edmund Hillary spoleènì se Šerpou Tenzingem Norkejem a¾ koncem kvìtna roku 1953.
První ¾enou, která stanula na nejvyšší hoøe svìta, byla Japonka Junko Tabeirová v roce 1975. V roce 1978 vystoupili Reinhold Messner a Peter Habeler na vrchol hory poprvé bez kyslíkových pøístrojù. V øíjnu 1984 vystoupili na vrchol první slovenští horolezci – Zoltán Demján a Jozef Psotka, prvním Èechem byl L. Sulovský v kvìtnu 1991. V roce 1998 se podaøilo vystoupit na vrchol prvnímu tìlesnì posti¾enému horolezci, témìø padesátiletému americkému profesorovi Tomovi Whittkerovi, který nemá pravou nohu! První Èeškou na vrcholu byla Klára Poláèková v roce 2007 a v tém¾e roce tam vystoupil i bývalý pra¾ský primátor Pavel Bém.
Naše milá zemská atmosféra zde ale pøipravila podmínky doslova šílené, a to zejména v tzv. „zónì smrti“, v nadmoøské výšce nad 8000 m. Horolezci jsou ohro¾ováni nejen lavinami, prùrvami, padajícím kamením a ledem, ale i silnými vichry o rychlosti a¾ 200 km/h, snìhovými, bouøemi, nízkými teplotami i pod -50°C., a pouze tøetinovým tlakem vzduchu, a tedy i kyslíku. Horolezci absorbují na jeden nádech mnohem více kyslíku a tím dochází k houstnutí krve. Tìsnì pod vrcholkem se na jediný krok musejí mnohokrát nadechnout a pøi výstupu tak spálí dennì desetkrát tolik kalorii, ne¾ kolik tìlo spálí v bì¾ném dni. Navíc tu panuje tak silné sluneèní záøení, ¾e horolezci si mohou v ústech spálit pøi dýchání patro! A to nejhorší nakonec. V této oblastí není mo¾ná aklimatizace a je prakticky vylouèena i pomoc, nebo» vzduch je tak øídký, ¾e není mo¾né pou¾ít helikoptéru! A není tedy ani divu, ¾e mnoho odvá¾ných, kteøí ale podcenili vysokohorská nebezpeèí, „odpoèívají“ na vìènosti pod himálajským ledem…
