Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek ofie,
ztra Pemysl.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíku v Americe (17)

Jedna, dv, ti…
 
Dnešní veer nás s Joem ekalo nemilé pekvapení. Hans byl sluebn mimo a Mike, který  pi vtším náporu zde si z hotelu Landhaus mohl odskoit na výpomoc, byl dnes pln vytíen švýcarskou skupinou. Zstalo jen na nás dvou zvládnout ten  veerní nápor host. Nejvtší starost ml sám Joe. Pi vtším  kšeftu vdy trochu znervóznl a dnes neml k ruce ádného ze svých koleg, spíš naopak, pomocníka, s kterým se nedokázal domluvit. Bylo mi jasné,  e mu budu muset udlat vše, “co mu na oích uvidím”. Po šesté  hodin se rozjel koloto. Tiskárnika v kuchyni chrlila jednu objednávku za druhou. Joe podle diktátu poítae vybíral z lednicových zásuvek rzné druhy naporcovaných mas a podle druhu jídel je pokládal bu na gril, pánev, nebo tálový sporák. Na m  u nevystail s pantomimou a musel vydávat potebné pokyny: “Daný, ptkrát smaené  hranolky… Dvakrát smaený sýr… Dej tam upéct jednu porci ryby… Obra ty ízky… Dej zapéci ti brambory… Piprav oblohu na šest talí…”

Byla to nekonená sprška pro m naprosto neznámých výraz a pojmenování. Z mého “dlouhého vedení”, jak mu to jist muselo pipadat, byl úpn nešastný. Nervozita z takového kolegy, jakým jsem byl dnes pro nj já, by se musela projevit u kadého. Snail se to nést staten, nezvyšoval hlas, ani se na mne oškliv nepodíval. V mnoha pípadech, ne by mi blíe vysvtlil, co práv potebuje, bel a udlal si sám. Oba jsme mli vztek na jednu osobu – a to jsem byl já. Mn vadilo, e mu nemohu pomoci tak podle jeho poteb, a on, protoe nevdl od svých koleg, e jsem se takovéto práce nikdy nezúastnil, musel být zákonit nazloben,  e se mu tam víc pletu, ne pomáhám. Kdy jsme se piblíili do “kritického bodu”, kdy byly sporáky plné rozvaených minutek a z poítae visel nkolikadecimetrový  pás dalších objednávek, napadla m spásná  myšlenka: “Ty, Joe, b dlat to, co já, a já budu dlat to, co ty… Ty budeš dávat maso podle objednávky a já vše dokoním a vyexpeduji.” Koukal na m  nedviv, ale asi nevidl jiné ešení. Situace v kuchyni se pomalu zaala stabilizovat. Pak pišlo uvolnní, co  se u nho projevilo pi tení objednávek vzteklým nadáváním. Slova si asi píliš nevybíral. Vdy, kdy si takto ulevil, se mi zaal omlouvat: “Promi, Daný, já nechtl, omluv m.”

Setkal jsem se s takovýmto projevem emocí zde poprvé. Mn to u nj nijak nevadilo. U nás pi vzteku vše pkn vyventilujeme, zanadáváme si od plic a za chvíli o niem zase nevíme. Na nm bylo patrné, e ho to mrzí, a tak jsem se mu snail poradit:
“Joe, kdy t  nco nazlobí… dívej se na m… poítej, jedna, dv, ti, tyi,… a  do deseti, a pak odpovz nebo jdi pracovat. Rozumíš mi?”

Pochopil a pi nejbliší  píleitosti si to vyzkoušel. Pln zabráni do práce, v propocených trikách, najednou slyším od stolu: “Jedna, dv, ti,..” – kouknu na Joea, ten se usmívá a pokrauje v poítání  a do deseti. Pak vítzoslavn, jak malý kluk zajásá: “Pomáhá  to, Daný, je to super! Je to O.K.! Dkuji ti.”

Ješt mnohokráte jsme se pi spolených smnách nasmáli, kdykoliv Joe zaal poítat. Nejvtší legraci jsme mli z ostatních koleg, kteí vydšen hledli na Joea, jak se snad uí íslovky do deseti, protoe nemli vbec pontí, co bylo píinou jeho poínání. Jemu to opravdu pomáhalo. A dokonce, kdy se se mnou se slzami v oích naposledy louil, zaal hlasit: “Jedna, dv, ti…” Veer po slub, kdy  jsme zašli do baru na pivo, mi vylíil dvody svého obasného vztekání  a nervozity. Joe si vlastn nikdy nedal pivo. Vdy si pinesl konev kávy a pi ní diskutoval s ostatními o prbhu uplynulé  smny. Nechtl bych se jej njak dotknout, ale okolnostmi, pro  nepije alkohol a pro bývá obas nervák, se kterými m seznámil, u m ješt více stoupl v cen. “Daný, já byl alkoholik. Pil jsem všechno a hlavn martini ve velkém mnoství. Ped rokem jsem se rozhodl, e toho nechám. Hodn mi pomohl Hans, který  mi dal jako podmínku pro nastoupení k nmu do práce skoncovat s alkoholem. U rok jsem se jej ani nedotkl. Nahrazuji si to kávou a cigaretami. Proto jsem býval obas nervózní a rozzlobený. Te u to bude jiné, to ti slibuji. Budu vdy, jak jsi m uil, poítat do deseti.”

Skuten se zmnil. Alespo  po dobu mého pobytu byl z nho v práci najednou usmvavý a veselý kluk – jako vymnný.

Cestou k domovu jsem si toho krásného letního veera hlasit vyzpvoval pkn do pochodu. Pekrásné ticho, kdy všichni jsou zalezlí jak krtkové, kdy nepotkáš iváka a neuslyšíš štknout psa, m k tomu pímo svádlo. “A helemese. Nový obchdek se nám zde objevil,” perušil jsem svj zpv a zaal zkoumat pízemními okny, coe tu nabízejí. Ješt vera zde byla veliká  cedule: K pronajmutí. Dnes je z bytu obchod s indiánskými suvenýry. Kdyby m nepraštil do hlavy cíp tepetající se americké  vlajky s petiskem velkého portrétu indiána, asi bych jej dnes veer pehlédl. “Jó, tahle vlajka by se mi líbila na víkendové  chat.” Mohl bych toti nejen soupeit pi vztyování se svým sousedem, který kadou sobotu vyvsí “jianskou vlajku”, ale navíc bych se mohl chlubit, e jsem si ji osobn pivezl ze severského státu USA. Tém dvakrát denn jsem zbývající dva msíce kolem ní procházel. Zmocovala se m stále vtší a vtší touha si ji odvézt s sebou. Zda se mi to podailo, se zmíním a v závru.

“Honzo, dnes odpoledne, a  pjdeš z práce, zajdi za mnou k “Roberts” a rovnou odtud pojedeme na nákup. Tentokrát do Monroe, abys poznal další msto v naší blízkosti. Potebuji udlat nákup, protoe na sobotu a nedli pijedou dti – David se svou enou.”

A já se mám zase na co tšit. Poznám Braku, která ped dvma roky dobrovoln odcestovala za svou láskou.
“A protoe bude mít narozeniny, pokusím se upéci njaký dort. Nebo to svedeš ty?… Dobe, spadl mi kámen ze srdce. Mám však ješt jednu prosbu na tebe. Miluje slepici na paprice, ale vbec nejí maso. Hlavn se tší na tu omáku, kterou jí pi sthování vychvaloval David.”
“Nic z toho není problém. asu mám dost, ale dobrou omáku bez slepice neudlám.”

To bylo Dan jasné, a tak mla u naplánovány další speciality z americké kuchyn, pochopiteln  bezmasé, které si zde Dana zamilovala. Bylo tedy nezbytné  udlat potebný nákup. Ped tetí jsme vyrazili, tentokrát opaným smrem, ne leel Medison – na jih.
“Tady vpravo, co vidíš, je státní park.”
“Mn to jako park moc nepipadá. Spíš špatn udrovaný les, v kterém sem tam nkdo táboí pod stanem.”

Hned se mi dostalo náleitého vysvtlení a cesta do Monroe píjemn utíkala. V Americe se tomu prost íká park. Zde meš stanovat nebo si sem zajet jenom na piknik a na pevn rozmístných grilech si udlat obd. Nco, jako je u nás kemp.

Nesetkal jsem se zde s jiným, a proto to nemohu zobecovat. Ale tento ml do vybavenosti a úpravy našich kempink velice daleko. Park mi spíš pipomínal jakési stanování v divoké pírod ve vymezeném prostoru. Cesta do Monroe byla typická naše okreska. Byla však úpln rovná, kopírovala pesn krajinu, která v tchto místech byla dosti lenitá, a to tak pravideln, e mi pipomínala starou valchu na praní. Výškové rozdíly mezi úboím a vrcholem dosahovaly nkdy a  ticeti metr.
“Tonda jezdí nejradji nakupovat do Monroe. Práv kvli této cest, která mu v mnohém pipomíná jeho rodišt v severozápadních echách. On si pro ni vymyslel specifický název – lochneska.”

Já bych ji, po absolvování  tohoto úseku, spíše nazval “cestou pekvapení”. Nikdy jsi nemohl pedpokládat, kdy se ocitneš na vrcholu stoupání, co se v dalším, pímo se propadajícím úseku ped tebou objeví. Z vrcholu jsi vidl “na dno propasti” a pt šest dalších vrcholk ped sebou, ale co se za nimi skrývalo, bylo i tob utajeno. Dana však byla idika, která sázela na jistotu a pln respektovala pravidla. A já jsem ml monost vychutnat si jízdu na americké  lochnesce a pi další návštv Medisonu, tentokráte za volantem s Tondou. Do msteka jsme dorazili za necelých dvacet minut. Bylo o nco vtší ne New Glarus (asi pt tisíc obyvatel), ale hlavn postaveno v trochu jiném slohu.

“Brácho, sleduj! Te  vjídíme na námstí. To je v Americe rarita. Dívej se, jak je stavné do tverce a uprosted velký kostel s paríkem. Nepipomíná  ti to trochu naše msteka? Budeš se asi ptát pro? Protoe zakladateli Monroe byli pisthovalci z Norska a ti vtiskli tomuto mstu prvopoátení  ráz. Dál u se rozšiovalo v americkém duchu.”

Námstím jsme projeli dvakrát dokola. Bu proto, abych si vše vychutnal, nebo spíš proto, aby si sestra mohla nostalgicky zavzpomínat na domov.
“Víš, jezdíváme sem obas za nákupy, ale vdy jenom na okraj do nákupního centra a pak zase honem dom. Ráda jsem sem s tebou dnes zajela.”

S nákupem jsme se pak k domovu vraceli jinou cestou. Chtla mi ješt ukázat kino v pírod. Známe je doma z rzných amerických film. Mn se naskytla monost se projít po hledišti, navštívit bufet a projekní kabinu. Byl to velký parkovací prostor, asi pro jedno sto osobních aut. Kadé  stanovišt bylo vybaveno stojanem, do kterého se zapojovala sluchátka a bylo vzdálené od sousedního natolik, aby se diváci vzájemn  nerušili. Jednotlivá stání rozmístná v kruhových výseích, vytváela ady. Ve stedu tchto pomyslných kruh bylo umístno panoramatické plátno a uprosted hledišt budova s bufetem a projekní kabinou. I kdy do pl desáté, kdy mlo zaít promítání, zbývaly ješt ti hodiny, stála zde u ti auta, v kadém jedna mladá dvojice a byl u té oteven bufet.

“Brácho, co tomu íkáš? Ml bys chu si sem zajet na njaký film?… Asi ne, vi? Je to hlavn  pro omladinu, která se zde me vyádit. Jeden as to vypadalo, e tato kina pestanou prosperovat. Te zase tomu ti mladí picházejí na chu a jsou dny, kdy je i vyprodáno.”

Po píjezdu jsme všechny tašky s nákupem vynosili pes gará do kuchyn a mezitím, co si Dana vše tídila, já se pesunul do pokojíku a pokraoval v rozepsaném dopise dom. Domluvili jsme se, e kdy Tonda nebude doma, nebudeme vyváet nic teplého. Odbyli jsme se obvykle njakou peenou buchtou i koláem a já s velkou oblibou nkolikrát v týdnu konzumoval vynikající opeené uzenky. Já, coby rodilý  Praák, který proil své mládí v centru velkomsta, jsem miloval opeené  klobásy ji od útlého vku. Vlastn babika m  v tom tajn podporovala. Vdy kdy uvaila k obdu oku nebo hrách, pišla tajn za mnou, aby o tom mé sestiky nevdly, vtiskla mi do ruky ti koruny se slovy:”Jdi si na Václavák na buta, já vím, e ti tohle jídlo moc nejede.” Jaké pekvapení však pro m bylo, kdy zde v Americe m Dana oslovila podobn, to si vbec nikdo nedovede pedstavit. Stalo se tak asi druhý nebo tetí  den po mém píjezdu: “Pinesla jsem ti dobré klobásy, kdybych uvaila nco, co ti moc nepojede, meš se dorazit. Jist jimi nepohrdneš.” Bu to byla náhoda, nebo se o tom ped více ne tyiceti lety njak dozvdla. A protoe se dál nešíila, i já si dál zachovávám toto tajemství, které  bylo mezi mnou a naší babikou. 
 
“A na zítra jsem ti naplánovala, brate, další výlet. Objevila jsem v turistických prospektech “eskou vesnici” Hillsboroo, leící sto mil severn  od nás. Zajedeme si tam na obd, co íkáš?” Ta otázka, coe tomu íkám, byla úpln zbytená. Ráno jsem u nemohl dospat. V sedm hodin byla uvaená káva, která svou vní probrala ze spánku sestiku. V devt jsme vyrazili.
“Dano, íkala jsi, e vtšina tch názv vesniek a mst, které se mi zdají být “neanglické”, pevzali Ameriané od indiánských kmen, které zde na severu sídlily.

Nemohli bychom cestou zavítat do njaké rezervace nebo na njakou atrakci, kde bych se s nimi mohl setkat?”
“No, v rezervaci se zastavit meme, tch je zde dost. Ale jestli uvidíš njakého indiána v jeho typickém úboru, ti slíbit nemohu. Ješt mám pro tebe jedno pekvapení.
Kousek za vesnicí Hillsboroo je hezká atrakce. Jezdí  zde a na hodinovém okruhu vozí turisty starý  historický vlak, který díve spojoval východ se západem – a my se tam pjdeme svézt.”

Pipadal jsem si, e sestra se mnou zaíná objevovat Ameriku. Nebylo to tak doslova, ale díky mé pítomnosti a zvdavosti se spolu se mnou tšila stále na nové a nové pozoruhodnosti tohoto státu. Propadla té touze cestovat stejn jako já a u pi absolvování jednoho výletu plánovala další.

Te poslouchej, co ti povím o indiánech. e ijí v rezervacích, víš z domova. Ale asi nevíš, e tyto pozemky, kdysi dávno pidlené státem nebo dnes u jimi odkupované, slouí celé americké veejnosti. Nejsou, jak by sis moná pedstavoval, njakým leením, kde za njaké  vstupné by turistm pedvádli své staré zvyky, boje s pisthovalci, pepadání vlak a potrestání viník obratným skalpováním. Na tchto územích stojí obrovská kasina, na která se nevztahují  americké zákony zakazující ve vtšin stát hazardní  hry. Sem, z blízkého i vzdáleného okolí se pak sjídjí všichni ti, co by chtli bezpracn a rychle zbohatnout. A k této rezervaci, jak jsem te na reklamní tabuli etla, se asi za patnáct minut piblííme.”

Byla to rozsáhlá budova kruhovitého tvaru, pipomínající svou velikostí vtší sportovní  areál. Prostorem, kde jsme odstavili naše auto, neustálým pendlováním peváely malé mikrobusy návštvníky mezi parkovištm a hernou. Ta nejvzdálenjší parkovací místa (více jak sto metr) by mohla mnoho hrá od návštvy kasina odradit. Navsil jsem na sebe fotoaparát, videokameru a v duchu jsem si ji  pedstavoval, jak si uvnit nareíruji zábry o svém “hráském umní” s obrovskou hromadou eton ped sebou.
“Ne! S kamerou a fotoaparátem dovnit nesmíte!” S písnými a asi s pekvapenými pohledy nás od dveí vyprovázeli dva policisté. Protoe ani Dana, ani já  jsme v ivot takovéto “doup” nikdy nenavštívili, byli jsme tímto vykázáním jaksi zaskoeni. A Dana tomu jako obvykle “dala korunu”: “Aby se nám neopupínkovali. Mají strach, e jim tam odhalíme njaké podvody.”

Oba jsme se však nakonec shodli na tom, e tento zákaz je naprosto logický.
“Prachy nemáme a na kukaku tam nechci,” odmítl jsem další nabídku sestry.
“Nue dobrá. Indiána jsi nevidl. Zkusíme se zastavit ješt v njakém obchod a poptáme se po nich. Nkde tu pece musí ít, kdy zde vlastní takové  kasino.”
“Chceš vidt indiána? zareagovala jedna z nakupujících en v krámku s potravinami na dotaz mé sestry, “tady se podívej, to je mj indián – manel,” a pochlubila se fotografií sndého mue v prvotídním obleku. Pak v další rozmluv Dan vysvtlila, e je jí líto, kdy jsem pijel a z takové dálky, abych se setkal s indiány, ale nadje je velmi malá. Ve svých charakteristických úborech vystupují pouze jednou ron na rzných festivalech ve vtších mstech. Moná  e nkde existují njaké skanzeny, ale ani ona, ani její mu, by  indián, o nich nic nevdli.

Asi dvacet mil za kasinem se lenitjší terén promnil v rovinatou úrodnou krajinu. Tou jsme nyní smovali dále k severu, do eské vesniky.
“Podívej, Honzo, na ty hory v dáli na obzoru. A tady vlevo, ten kopec, který vypadá  jako buinka. Nemáš, brácho, pocit, e projídíme polabskou níinou, vlevo máme horu íp a ped sebou Krkonoše?”

Tak, te tomu srovnávání  s eskou republikou zaíná propadat i ona, pomyslel jsem si v duchu a po nahlédnutí do mapy jsem ji vrátil rychle do reality: “Ped námi jsou Blue Mountains.“ „Modré hory,” tiše zašeptala, jako by byla zklamaná, e jsem jí perušil její snní.

Pokraování píšt...
Jan Kurka
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 04.04.2021  20:22
 Datum
Jmno
Tma
 04.04.  20:22 polarka
 02.04.  18:28 Evussa