Kastrace.
To slovo mi v¾dy nahánìlo hrùzu a vyvolávalo nepøíjemné asociace.
Harém.
Eunuch.
Zmrzaèený, ménìcenný èlovìk.
Jen¾e - my, lidé, jsme s pøíchodem zvíøátek do svých obydlí pøijali jakási pravidla. Chce¹ bydlet a ¾ít s námi? Potlaèíme tvé pøirozené pudy, omezíme tvé pøírodní instinkty. Kdy¾ jsme to museli udìlat my, lidé, "civilizace" nám omezila projevovat se pudovì, uplatníme toté¾ své domácí mazlíèky.
Já vím.
Pøemno¾ení koèek, nechtìná "tìhotenství", kdy se páøí ¹lechtici s plebsem - tak to ne!
Také jsem mnohokrát nav¹tívila útulek a vidìla opu¹tìné a nechtìné psy i koèky. Velmi smutný pohled a kdyby mne nedr¾eli násilím, mìla bych doma poboèku útulku.
Tak¾e pøirozenì s pøibytím zvíøete v bytì vyvstala i tato kontroverzní otázka.
Kdy¾ jsem mìla pejska, pro¾ili jsme kastraci celkem bez problémù.
I kdy¾ to byl malý a domácí typ (pudl), od puberty se projevoval tak aktivnì a sexuálnì neudr¾itelnì, ¾e jsem z ka¾dé náv¹tìvy mìla hrùzu. ®e se spoleèensky znemo¾ním.
Náv¹tìva, dala-li si tøeba neprozøetelnì nohu pøes nohu (vìt¹inou dámy), okam¾itì se nastartoval hororový scénáø: pejsek skoèil na tuto nechtìnou nabídku s takovou vervou, ¾e náv¹tìva jeèela, já se èervenala, pejsek si dìlal dobøe.
Nechápal, ¾e toto chování mezi lidmi je pøísnì tajné, tabu, ¾e to jsou intimní projevy, které vzbuzují rozpaky i u osvícených a otrlých jedincù.
Kdy¾ jeho chování bylo natolik neúnosné, ¾e musel být zavírán pøi zazvonìní ka¾dého zvonku, musela jsem pokrýt køesla dekami a bylo témìø rozhodnuto.
Proslulá tøe¹nièka na dortu èi poslední kapka ve sklenici vody ale chybìla.
Neustále jsem zastávala názor, ¾e pøíroda je pøíroda a lidi jsou krutí, kdy¾ doká¾í zasahovat do pøirozených pudù jiných tvorù.
Nevidìla jsem je¹tì ani koèku ani psa, kteøí by vedli své páníèky na "èlovìèinu"( synonymum k veterinì, pozn. autora), aby jim zamezili v tomto obtì¾ujícím chování. A navíc, lidé nemají ani øíji, ani své dny, mají roky. A nìkdy sakra dlouhé roky!
Na¹e zvíøátka nám to ale tolerují, chápou a vìt¹inou nìkde zalezou a v klidu poèkají. Tedy, vìt¹inou!
MÁ zvíøátka byla v¾dy v tìchto lidských choulostivých situacích beze zbytku zvìdavá, vlezlá a hravá.
Jako v¾dy, kdy¾ se má nìco pøihodit, pøihodí se to v nejménì vhodný den i hodinu.
Sobota veèer. Zima. Tma.
V dìtském pokoji si hrál syn s pejskem. Najednou bylo divné ticho - pøedtucha a hups!
"Mamííííí!!!", zaøval zoufale synek.
"Pocééém!".
Bì¾ela jsem a tu¹ila, ¾e nìco se stalo. Nìco.
Jen¾e pøi pohledu na zem se mi udìlalo nevolno.
Mùj syn stál s hrùzou v oèích, s vytøe¹tìným zrakem a bezradným výrazem.
Ná¹ pes stál také s hrùzou v oèích, s je¹tì více vytøe¹tìným zrakem a zoufale bezradným výrazem!
Popis:
Malý, èerný a chlupatý pudlík. Zvíøe roztomilé.
Stál uprostøed pokoje, v¹echny ètyøi nohy od sebe a jeho "mu¾ství" sahalo a¾ na zem. Letmá asociace - v dìtství na venkovì jsem jednou vidìla konì v podobné pozici. Pár týdnù jsem nemohla spát.
Kùò je kùò, pes je pes.
Bylo "to" veliké, hóóódnì veliké, nepøirozenì veliké a neesteticky zbarvené.
Nìkdo z nás musel nìco udìlat.
Jeliko¾ od syna jsem nic èekat nemohla a pudlík se také k nièemu nemìl, pøevzala jsem velení.
Kde je psí pohotovost?
Pochopitelnì, na druhé stranì mìsta.
Auto nemám.
Známého veterináøe také ne.
Musela jsem absolvovat hovor se zcela neznámým zvíøecím doktorem. Dìkovala jsem bohu, ¾e je¹tì není v bì¾ném provozu videotelefon. Tedy - na jednu stranu. ®e nevidìl jak rudnu, stydím se. Koktání sly¹el.
Na druhou stranu - kdyby byl videotelefon, nemusela bych trapnì popisovat situaci.
Zoufale jsem hledala adekvátní výrazy.
"Máme pejska, trpaslièího pudla, je mu rok a nìco - a stalo se mu, sta - sta- stalo se mu.", Va¹ek z Prodané nevìsty kolem mne krou¾il jako pøízrak a smál se.
"Tak co se stalo? Úraz? Otrava?", naléhal veterináø.
Sakra, jak mu øíci, ¾e mi v pokoji stojí malý pejsek s velkým pøirozením?
A nemù¾e se hýbat a já nevím, co s ním?
Vzhledem k mé absolutní neschopnosti se vyjádøit lékaø zaèal pálit tì¾¹í kalibry. Byl asi zku¹ený, urèitì byl zku¹ený. Za necelých dvacet minut ze mne vytáhl co se stalo.
"Okam¾itì ho pøivezte, hrozí vyhøeznutí, bude to asi na operaci!", diagnostikoval situaci na dálku lékaø.
Ono se to lehce øekne.
Pøi pohledu na psa, který stále stál a zíral jako ¹aman pøi rituálním tanci, oèi v sloup, jazyk ven - jsem pøemítala, jak ho proboha pøevezu v hromadné mìstské dopravì pøes celé mìsto? Jak ukryji tu jeho "nepøíjemnost"?
Kdy¾ je zle i blbec zapne mozek.
Vytáhla jsem plachtu z výbavy, prostøela na zem.
"No nic", chlácholila jsem ji¾ tak vydì¹ené zvíøe i syna.
"Zavá¾eme ho jako ra
nec buchet a
poneseme oba - ka¾dý na jedné stranì."
Mùj syn se zatváøil je¹tì vydì¹enìji.
Pøi pøedstavì, ¾e v této potupné pozici potká takto naveèer nìjakou kamarádku, zbledl je¹tì víc.
Jako tvrdý velitel, který rozhodne a pak trvá na vyplnìní pøíkazu, jsem se ¹la se sveøepým odhodláním obléknout. Sotva jsem zapadla do své lo¾nice, taky se mi rozklepala kolena.
No to bude úkaz! To bude show! Kdyby tak byly sanitky i pro psy! Záchranná slu¾ba! ®e bych zavolala hasièe? Ti nedávno pøijeli k úplné prkotinì, k malému po¾áru velkého domu a ¾e jich bylo! Co je po¾ár sídli¹tì proti takovému ne¹tìstí!
Volat taxíka? Urèitì by pøijel nìjaký nerudný a zvíøata nemilující tvor, který by odmítl toto nadìlení vpustit do svého vozu.
Nasadila jsem opìt výraz absolutního zvládnutí situace (musela jsem je oba pøece psychicky podr¾et) a s témìø veselým výrazem ¹la "balit". Psa do plachty.
Snad tì¾ká a tí¾ivá atmosféra, snad intuice, pøíroda, ka¾dopádnì obrovská úleva!
Bylo na¹tìstí zimní období, tak¾e ne¾ jsem navrstvila obleèení, ubìhlo pár dlouhých a jak se vzápìtí ukázalo vysvobozujících minut.
Jak "TO" pøi¹lo, tak "TO" ode¹lo.
Pes se smál, a zaèal kolem mne pobíhat.
Syn si vyèerpanì sedl na zem, a hledìl na mne oèima ranìného zvíøete.
Tak tohle u¾ za¾ít nechci.
Bylo rozhodnuto.
Asi jsem pøi výbìru ¹tìnìte vybrala nìjakého sexuálního pøeborníka, snad mìl nìjakou genetickou poruchu nebo byl prostì normální dospívající samec. Nevím.
Ale bìhem následující noci jsem se pøi zva¾ování - má dáti (výhody), dal (nevýhody) pøiklonila k øe¹ení drastickému, pro psa!
Kùò je kùò, pes je pes a koèka je koèka.
Co u psa probìhlo jako nepøíjemná, denervující, ale pøece jenom k pøe¾ití mo¾ná situace u koèky probìhlo mnohem mnohem dramatiètìji!
Dagmar Jaro¹ová