Kdo za to mù¾e?
Jestli nejste povìrèiví, závidím vám. Já také nejsem, aspoò si to poøád opakuji v tichém doufání, ¾e stokrát opakovaná le¾ se stává pravdou.
Leè, vyrostla jsem v pevné výchovné obruèi mé maminky, která s povìrami tvoøila siamský propletenec. Byla jsem doslova našlapána vìtami typu:
„Nevracej se! Budeš mít smùlu!“, a tak, i kdy¾ jsem vìdìla, ¾e jsem nechala doma mìsíèní tramvajovou jízdenku, nevracela jsem se. Samozøejmì mne lapl v hromadné dopravì revizor.
„Trièko naruby! To budeš mít celý den naruby!“, a taky ¾e byl. Jak jinak! V podvìdomí pracovalo varování – dneska sis ráno oblékla triko naruby, to bude smùla…
„Nepøišívej si nic na sobì!“, zoufale úpìla matka, kdy¾ jsem v nedostatku èasu rychle kmitla jehlou nad upadnutým knoflíkem na kabátì, který jsem si ani nesundala. „Pøišiješ si rozum“! To jsem pøesnì nevìdìla jaká pohroma by mne mìla pøesnì potkat, ale teï sundávám všechno, kdy¾ upadne poutko, háèek, knoflíèek, i kdyby mnì mìl uletìt jediný a poslední spoj do Buenos Aires, kde mám vyzvednout svìtovou výhru kolem jedné miliardy (Dolarù !).
®e jsem zùstávala jako pøibitá stát v momentì, kdy se pøede mnou mihla nebohá koèièka tmavé barvy, bylo samozøejmé. Musela jsem poèkat, a¾ mne nìkdo „pøedejde“, a pak teprve pokraèovat v chùzi. I kdy¾ to bylo uprostøed rušné ulice, nehnula jsem se z místa, dokud nìjaký pošetilec nezkøí¾il dráhu koèky a dráhu mou. Urèitì se mu pak chudákovi zle vedlo! Zato mnì jen párkrát málem nepøejelo auto.
Všechna tato drobná povyra¾ení však byl jen hvizd v šumavských hvozdech proti strašáku - „bledìmodré barvì“.
Nevím, kde se tato kletba vzala, ale pùsobila prý výhradnì a jen v naší rodinì, a jen v naší rodinì se výhradnì a nesmlouvavì dodr¾ovala zásada, ¾e bledìmodrá barva pøináší smùlu.
Proto¾e mám modré oèi, dost mnì to jako puber»aèku štvalo, proto¾e svetøík od kamarádky, ten krásné modrý, mnì tak šel k oèím…
Nebylo radno se však pøíèiti pravidlùm naší máti.
Nikdy jsem tedy nemìla bledìmodré prádlo, ruèník, kapesník, mašlièku, ani sponeèku. A kdy¾ se náhodou v naší rodinì cokoliv nepøíjemného pøihodilo, v¾dy se po tu kratším, tu delším zkoumání objevila høíšná vìc, a to – ¾e nìkdo z rodiny MÌL NÌCO S BLEDÌMODROU BARVOU.
Víte, proè jsem se rozvedla?
Proto¾e jsem si prosadila ve svých 22 letech bledìmodrou koupelnu, pøedpokládaje, ¾e v nové rodinì se kletba bledìmodré barvy vytratila. Co jiného ne¾ rozvod mne mohlo za trest potkat?
Kdy¾ mnì ujel autobus na dùle¾ité setkání, vinou za to byla má tu¾ka, která byla v bledìmodrém plastikovém obalu. A ten obal i s tu¾kou jsem mìla, jak jinak - v tašce.
I v první práci jsem mìla èekat jen to nejhorší, ba pøímo katastrofu, vra¾dìní neviòátek, apokalypsu! Nafasovala jsem kalkulaèku bledìmodré barvy!!!
Co já se naprosila kolegynì, aby mnì dala ona svou, èernou, oprýskanou, starou, ale èernou(!), a já jí za ni dala novou Optimu, ovšem bledìmodrou.
V práci se mnì vedlo.
Proè?
Nebyl tam bledìmodrý šéf, ani nábytek, ani stìny. Ani papíry!
Vèera jsem byla u maminky. Jako v¾dy jsem peèlivì vybírala v šatníku, aby nic nepøipomínalo ani vzdálenì svìtlou modø. Dávno ji¾ vybírám pro maminku èokolády ne podle chuti, ale podle barvy obalu, a kdy¾ je obloha vymetená, a je krásnì modrá, svìtlá – nejradìji bych mamince nasadila pytlík na hlavu anebo zezadu pøipevnila ocelovou destièku na krk, aby se nemohla rozhlídnout po obzoru.
Vèera jsem mamince dala nádhernou bonboniéru, kterou jsem dostala od kamarádky z Austrálie. Bombastický obal! Èervený, se zlatými a zelenými kvìty (šílený kýè, ale nebyla tam modrá!). Maminka mìla radost. Ale jen do chvíle, kdy bonboniéru rozbalila.
V obrovské krabici sedìlo devìt bonbonù.
A všechny, úplnì všechny, byly v bledìmodrém svítivém obalu!
Od té minuty trnu, co se v naší rodinì hrozného pøihodí.
A ¾e nìjaký malér bude, to vím pøesnì!
Proè?
V¾dy» ty bonbony byly bledìmodré!
Dagmar Jarošová
