Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vìøím, ¾e i já najdu svou Tróju!
 
U pøíle¾itosti køtu románu Bøetislava Olšera ,,...a Bùh osiøel” jsme se spolu sešli, abychom si popovídali o literatuøe, ale i jen tak o ¾ivotì.
 
Proè se stali støedem zájmu vašeho psaní - a tedy i vaší nové kní¾ky - právì ®idé?
Z pøirozeného pocitu valašské spravedlnosti, která v¾dy stála na stranì slabší minority. Kdy¾ v roce 1215 rozhodl ètvrtý lateránský koncil, ¾e ®idé ukøi¾ovali Krista, a jsou proto úhlavními nepøáteli køes»anù, stali se potomci Moj¾íše oficiálnì terèem pro všechny vìøící v køí¾. Pøitom ka¾dý soudný èlovìk vìdìl, ¾e ¾idovského rabína Je¾íše popravili Øímané jako nebezpeèného buøièe v jejich tehdejší kolonii. ®idé od té doby mohli za všechny epidemie moru i cholery, za hladomory i za zemìtøesení a války, které nikdy nevedli. Dodnes se o ®idech zaène hovoøit a¾ ve chvíli, kdy se zaènou bránit své diskriminaci. Kdy¾ je Nìmci zaèali bìhem holocaustu posílat do plynu, celá Evropa mlèela a ráda shrábla jejich peníze i majetky. A¾ po vyvra¾dìní šesti milionù ®idù si vymohli návrat do své otèiny, kde ale byli okam¾itì napadeni okolními Araby, které porazili a od té doby si je dr¾í od tìla. Vùbec se jim nedivím. Na jejich místì by to udìlal stejnì úplnì ka¾dý soudný národ. Proto se ¾idovským problémù jako novináø vìnuji, abych pøipomenul, ¾e kdy¾ nìkdo vehementnì poukazuje na dùsledek, musí vzít v potaz také jeho pøíèinu...
 
Pocházíte z Valašska, chudého kraje, kde jsou samé kopce a k Bohu daleko. Váš tatínek byl povoláním vesnický uèitel, cosi jako intelektuál mezi horaly. Také jste vlastnì byli jakousi minoritou v prosté vesnici jménem Hovìzí...
Táta rozhodnì nebyl ¾ádný namyšlený rozumáø. Pøišel na Valašsko ze slováckých Šardic. V Hovìzí zaèal uèit u¾ v roce 1937 a uèil tam z malou pøestávkou a¾ do konce ¾ivota. Ta malá pøestávka byla vynucená. Musel odejít dìlat pomocného dìlníka, proto¾e nechtìl pøestat chodit do kostela a vstoupit do KSÈ. V této stranì nikdy nikdo z naší rodiny nebyl. Pár rokù pøed dùchodem se doèkal rehabilitace. Ka¾dé ráno, ne¾ odešel do školy, zatopil v kamnech, aby bylo v kuchyni teplo, maminka se pak postarala o to ostatní. Škola stála kousek od našeho domku, všichni jsme do ní chodili dírou v plotì vèetnì tatínka. Naši se spoleènì starali o skromné uèitelské hospodáøství a na okraji Hovìzí mìli velkou zahradu plnou švestek, tak¾e táta mohl ka¾dý rok v místní pálenici vypálit kolem padesáti litrù té nejlepší valašské slivovice.
 
Tatínek uèil vaše kamarády, uèil i vás, svoje dìti?
Mì uèil jen krátce, ale uèil hlavnì sestru a bratra. Vím, ¾e to byly v¾dycky velice zvláštní hodiny, proto¾e kdy¾ uèí otec jako uèitel vlastní dìti, vzbuzuje to u spolu¾ákù podezøení, ¾e se doma na to zkoušení pøipravili. Ta»ka proto zavedl takový zvláštní systém, který spoèíval v tom, ¾e kdy¾ vyvolal nìkteré ze svých dìtí, dal volnost ostatním ¾ákùm ve tøídì, aby jim kdokoli polo¾il jakoukoli otázku. Myslím, ¾e to byl systém velmi objektivní. Táta pøitom známkoval nejen nás, ale i ty, kdo otázky kladli. Podle toho, jak se kdo ptal, se pøece dalo poznat, jak je kdo na vyuèování pøipravený. Hodiny byly díky tomu nesmírnì zajímavé. A my jsme byli zbaveni pocitu, ¾e si nìkdo bude myslet, ¾a nám táta nadr¾uje.
 
Jaká je vaše první dìtská vzpomínka?
Byly mi asi ètyøi roky. Bydleli jsme uprostøed Hovìzí a naše zahrada se švestkami le¾ela kousek stranou. Naši snili, ¾e si jednou na té zahradì postaví malý domek. Toho roku byla velká zima, napadlo strašnì moc snìhu a na naší zahradì byly hluboké závìje. Byl jsem tehdy ještì moc malý špunt, kluk sotva vylíhnutý. Kdy¾ jsme šli s tátou po zahradì, stalo se, ¾e jsem zapadl do závìje a vzpomínám si, jak se nade mnou zavøel sníh. Zmizel jsem prostì v bílé tmì. Myslel jsem si, ¾e je se mnou ámen, snad jsem se i zaèal dusit, ale najednou, kdy¾ u¾ jsem sotva popadal dech, se ta bílá tma nade mnou rozhrnula a objevila se silná tátova ruka, která mì vytáhla ven. Pøesnì si vzpomínám na ten pocit bezpeèí, který mì tehdy zalil. U¾ nav¾dy jsem si zapamatoval, ¾e kdykoli mi bude nejhùø, objeví se tátova silná ruka, vytáhne mì z nebezpeèí a uká¾e mi tu správnou cestu dál...
 
Který pøedmìt vás ve škole nejvíc bavil? Pøedstavuji si, ¾e jste musel být dítì velmi zvídavé...?
Kdy¾ mi bylo asi sedm osm rokù, chtìl jsem být lékaøem. To mi zrovna zemøel bráška na leukémii a já chtìl vymyslet lék proti této strašné chorobì. Bral jsem to velmi vá¾nì a nakreslil si celý anatomický atlas. Kosti, svaly, krevní obìh... Moc jsem si dával na tìch kresbách zále¾et. Pak jsem zase mìl období, kdy jsem sbíral kytky a dìlal si herbáø. Lisoval a pøipevòoval si rostlinky velmi peèlivì do linkovaného sešitu a s velkým zaujetím jsem ozdobným písmem psal jejich názvy. Všechny jsem je umìl té¾ latinsky. Viola odoráta. Fialka vonná... Nakonec jsem chtìl být archeologem. To jsem objevil v tatínkovì knihovnì kromì Domácího lékaøe s první úplnì nahou ¾enou v mém ¾ivotì také Homérovu Ilias a Odysseu. Pak jsem dostal od táty kní¾ku Objevení Tróje. Fascinoval mì pøíbìh Heinricha Schliemanna.
 
Mìl jste u¾ tehdy touhu tohle všechno nìjak literárnì zaznamenat? Sen o tom, ¾e jednou budete dávat slova na papír a vyprávìt lidské pøíbìhy?
Jako valašský ogar jsem byl velmi skromný a ani mì nenapadlo, ¾e bych nìkdy nìco podobného dokázal. Ale vím, ¾e mì táta v rámci mého vzdìlávání vedl k tomu, abych si psal pravidelnì deník. Dìlal to vlastnì od chvíle, kdy jsem se nauèil psát, a to bylo ještì v dobì, kdy jsem nechodil do školy. O ka¾dých Vánocích jsem od táty dostal nový sešit, do kterého jsem si zapisoval všechno, co se stalo v mé blízkosti. A tak jsem psal všechno mo¾né. Krátké poznámky, básnièky i komixové seriálky. Díky tomuto víceménì pravidelnému cvièení jsem docela slušnì zvládal školní slohová cvièení. Dokázal jsem je doslova sypat z rukávu, rád jsem si vymýšlel originální zpùsoby. Tak¾e psaní mì bavilo, ale upøímnì musím øíct, ¾e mì ani ve snu nenapadlo, ¾e bych se tím jednou mohl ¾ivit. Objevit Atlantidu, to jsem chtìl a pøipadalo mi to snadnìjší, ne¾ vymyslet a napsat knihu. Na to jsem si tenkrát netroufal, to ne. Tak drzý jsem nebyl.
 
Tvrdíte, ¾e nejste spisovatel. Za co se tedy pova¾ujete?
Jsem novináøem a fotoreportérem tìlem i duší, a kdybych o sobì u¾ teï prohlásil, ¾e jsem spisovatel, urazil bych umìní Tolstoje, Hemingwaye, Karla Èapka i Josefa Škvoreckého. s ním¾ jsem mìl tu èest vypít v Torontu pøi oslavì jeho tøiasedmdesátých narozenin láhev whisky. Té nejlepší kanadské, vlastnì musím pøiznat, ¾e jsme na ni byli tøi. Pil s námi i spisovatelùv švagr Lumír Salivar. Ten pil ale jen symbolicky, jeliko¾ pak musel svého švagra odvézt autem domù. Josef Škvorecký toti¾ stejnì jako já nikdy nemìl øidièské oprávnìní ani automobil. Pro svùj souèasný ¾ivot mám zatím v plánu se nauèit èesky. A¾ se pøíštì narodím znovu a nic z toho nezapomenu, potom budu zøejmì velkým spisovatelem, jeliko¾ podruhé se mù¾e èlovìk narodit jen do svìta iluzí. Ale znáte to klišé - nikdy neøíkej nikdy...
 
Vaše cesta k literatuøe nebyla snadná. Mù¾ete ji popsat?
Jsem pacifista, a abych nemusel na vojnu, podepsal jsem desetiletý závazek do dolù. To u¾ jsem mìl vlastní rodinu. Mé zaèátky na šachtì byly velice kruté, proto¾e jsem nebyl zvyklý manuálnì pracovat. Byla to šílená døina. Musel jsem vstávat ráno kolem tøetí a pak se kodrcat tramvajemi, trolejbusy a autobusy a¾ tøeba na Karvinsko, abych byl o pùl šesté u¾ ve špinavé šatnì Dolu 9. kvìten nebo Dolu ÈSA a pøevlékl se do mourem a olejem nasáklých fáraèek. Byly tak tuhé, ¾e kdy¾ jsem je postavil na zem, tak stály. Vìdìl jsem, ¾e to dlouho nevydr¾ím - já ogar z Valašska, kde je vzduch èistý, jako køiš»ál a nebe plné hvìzd. Po dvou letech utrpení jsem si øekl, ¾e tam nemohu ztvrdnout do konce ¾ivota. Zaèal jsem proto dìlat to, co jsem se nauèil ještì pøed školní docházkou - psát. Pøispíval jsem do rùzných závodních hornických èasopisù. Vùbec se za to nestydím, byla to ta nejlepší škola...
 
Jaké máte vzdìlání?
®ádné. Moje líné mozkové závity byly schopné a ochotné vstøebat pouze uèivo, které mi zaruèilo absolvování maturitní zkoušky. Nikdy mì nebavilo uèit se nic neøíkající fakta, data a v ¾ivotì nepou¾itelné pouèky. Pozdìji, kdy¾ u¾ jsem se vypracoval z pozice novináøského eléva, jsem si udìlal èas a vypravil se do svìta, místo šprtání historie faraonských dynastií jsem se vydal a¾ k egyptským pyramidám, pak jsem plul po Nilu z Luxoru a¾ do Asuánu. Nevím kolik pøesnì má Nil kilometrù, ale zato jsem za¾il, jaké jsou na této ú¾asné øece západy a východy slunce, jak se na ní usíná a bájeènì sní. A to je moje vzdìlávání. Místo studování politického klimatu vietnamsko-americké války jsem se vydal do Indoèíny, objevil Thajsko a hlavnì tøikrát projel Vietnam od Mekongu a¾ po Draèí zátoku u èínských hranic, abych poznal, jaké zlo spáchala nejhorší chemická válka v moderních dìjinách lidstva a zabíjejí civilistù dioxinem obsa¾eným v americkém jedu zvaném Agent Orange. Ten byl z letadel US Army vypouštìn v milionech litrù na hlavy Vietnamcù. A tak jsem ,,prostudoval” pøes šedesát zemí...
 
Co vás v ¾ivotì tìší?
Procestoval jsem skoro celý svìt a mìl jsem mo¾nost poznat jeho krásu i slo¾itost. Jsou konèiny, v nich¾ lidé ¾ijí v nezmìrné bídì. Pøesto si myslím, ¾e svìt je v podstatì krásný. A stále víc si uvìdomuji, ¾e to nejdùle¾itìjší, co v ¾ivotì mám, se nachází tak blízko, kam jen dosáhnu dlaní. Mo¾ná to zní banálnì, ale rodina je alfou i omegou mého putování svìtem. Mù¾eš proharcovat celý svìt, mù¾eš mít úspìch, jaký chceš, mù¾eš dojít a¾ na samý obzor, stejnì se vrátíš do toho jediného neuralgického bodu svého ¾ivota, kterým je rodina. Letíš v letadle a øíkáš si: Proboha, jenom a» to letadlo ještì nespadne. Ještì ne, a» se zase mù¾u vrátit domù, a» uvidím své kluky a obejmu svoji ¾enu a alespoò ještì jednou se projdu po svém rodném Hovìzí, a¾ ke kostelíèku, kde odpoèívají moji nejbli¾ší, poklonit se památce svých rodièù.
 
Máte nìjaké krédo?
Chci ¾ít, nechat ¾ít a pøitom si u¾ít! Èím jsem starší, tím víc beru ¾ivot vá¾nì. Jako asi ka¾dý, kdo si uvìdomuje, ¾e ¾ivot je smrtelná choroba a nadìje ¾e umírá pøedposlední, kdy¾ poslední umírá èlovìk. Pøitom stále vìøím, ¾e to lepší mì teprve ještì èeká. ®e najdu Tróju svého ¾ivota, jako ten krásný blázen Schliemann, jemu¾ nikdo nevìøil, ¾e tohle bájné mìsto skuteènì existuje. ®e si jej Homér nevymyslel...
Milan Švihálek


Komentáøe
Poslední komentáø: 21.11.2006  12:17
 Datum
Jméno
Téma
 21.11.  12:17 silav
 19.11.  23:08 Vìra NL
 19.11.  09:00 janina
 19.11.  08:37 JanaS spisovatel
 19.11.  07:47 hera