Čerstvý šedesátník Miro má velké srdce a mimořádné znalosti
V úslužném předklonu a s rutinním pohybem nabízí časopis kolemjdoucím, z nichž většina se tváří, jako by byl vzduch. V kulise městského mumraje všichni někam chvátají. Jen velmi sporadicky se u něho někdo zastaví.a vytáhne peněženku, čímž mu zjevně způsobí radost. Na rozloučenou mu bezdomovec Miro Kajnok popřeje moc pěkný den a hodně štěstí.
Pozval jsem ho na pivo a on – po určitém váhání – přijal. Novináři prý nemají mezi bezdomovci dobrou pověst.
Do Ostravy přijel Miro ze Slovenska za prací.
„Jsem vodař a topenář. Přijel jsem na předem dohodnutý džob, ale když jsem se hlásil v kanceláři, řekli mi, že to padlo,“ vzpomíná.
„Tím jsem byl pro ně vyřízený. Bylo čtrnáct dnů před vánocemi a než jsem se v Ostravě zorientoval, tři dny jsem nejedl a pořádně nespal. Pak jsem se dostal na Charitu a začal prodávat Nový Prostor. Protože bylo před vánocemi, vydělal jsem si dost, někdy mi lidé dali i stovku za časopis. Okamžitě jsem nakoupil plno jídla a s kamarády se podělil. Teprve později jsem pochopil, že nezištné kamarádství je mezi bezdomovci velmi řídkým jevem a dodnes mám problémy se tomu přizpůsobit.“
Jinými slovy, Miro má velké srdce a zjistil, že v této skupině lidí se půjčky obvykle nevracejí.
Při prodeji časopisu si bezdomovci nekonkurují, většinou stávají na předem dohodnutých štacích. Samozřejmě jsou ale místa lukrativnější a místa méně lukrativní.
Jak si s tím umí poradit Miro?
„Jsem ranní ptáče, takže například dnes jsem už prodával na Hlavním nádraží. Jenže moc se mi nedařilo, prodal jsem tam dva kousky a v centru další dva. Ono je to různé, jeden den se podaří prodat i dvacet a někdy třeba nic. Ale já se nebojím ani jiné práce. Předevčírem jsem pomáhal barborou bourat zdi. Je sice fakt, že tím těžkým kladivem to jde líp než kangem, ovšem na druhou stranu, každou ránu jsem cítil v páteři.“
Páteř má Miro od roku 1984 operovanou. Jak říká, „dal jsem tehdy pět litrů primářovi a fakt mě spravil bohovsky.“ Ale o nemocech se baví nerad. Mnohem raději probírá skupiny a jednotlivé hudební směry. „Představ si, že jsem takový blb, že miluju ACDC, Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple – to je přece parádní muzika. Mám hrozně rád i kapelu, kterou hned tak někdo nezná, Ten Years after. Nebo takový Eric Clapton, Jimi Hendrix, Carlos Santana, ale i Bon Jovi, to jsou opravdoví borci.“
Do čerstvého šedesátníka bych něco takového opravdu neřekl. Jenže on nezůstává jen u hudby. Briskně přejde na literaturu a sype ze sebe jména, na která si vzpomínám ze svých středoškolských studií:
Norman Mailer, Ernest Hemingway, Salinger a hlavně Remarque - „o něm se nedá mluvit, ten se musí přečíst a pochopit,“ míní Miro s nadšením. A nakonec se dostaneme i na teorii evoluce.
„Že člověk pochází z opice? Vždyť to je ptákovina jak voda v koši,“ rozhorluje se.
„Spojovací článek vědcům dodnes chybí. To už bych spíš věřil tomu, že člověk pochází ze švestky. Ze švestky je slivovice, ze slivovice opice a když vystřízlivíš, jsi člověk...“
Je určitě dobře, že i v těžkých životních situacích si lidé umí najít čas na trochu humoru.
V úslužném předklonu a s rutinním pohybem nabízí časopis kolemjdoucím, z nichž většina se tváří, jako by byl vzduch. V kulise městského mumraje všichni někam chvátají. Jen velmi sporadicky se u něho někdo zastaví.a vytáhne peněženku, čímž mu zjevně způsobí radost. Na rozloučenou mu bezdomovec Miro Kajnok popřeje moc pěkný den a hodně štěstí.