Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Odvaha jít oklikou
Pavel Piekar
 
Asi málokterý výtvarník o sobì mù¾e prohlásit, ¾e bìhem 26 let se ka¾dý den vìnoval umìní. Pavel Pekar to tvrdí.Tvoøí „pøi zamìstnání“ a jeho svébytné místo – mezi autory jako je M.Cihláø, V.Kokolia, B.Rozboøil nebo J.Vièar. Tento vyznavaè poctivého díla se narodil v Ostravì (1960), dìtská a jinošská léta pro¾il v Táboøe, kde osm let navštìvoval LŠU a taky závodnì veslaøil. Ve ètrnácti se pokoušel dostat na SŠUP, v osmnácti a devatenácti na AVU. Ve dvaceti si øekl, ¾e navzdory všemu bude jeho ¾ivotní náplní umìní. V roce 1993 dokonèil stavební fakultu ÈVUT v Praze a sedm let fungoval jako stavební in¾enýr. Dnes pracuje v Národní galerii v Praze.
 
NR: Pøesto¾e tvorbou ¾iješ, nestala se Tvým zamìstnáním…
PP: Vydìlávám si jinou prací, abych si zachoval „umìleckou svobodu“. Nejsem tak finanènì závislý na zakázkách nebo na prodeji grafik.
 
NR: Nikdy ses nepokusil ¾ivit se umìním?
PP: Zpoèátku jsem se ani nesna¾il o spojení se svìtem výtvarníkù, ale po revoluci jsem se rozhodl, ¾e to zkusím. Odešel jsem z Prùmstavu a vstoupil do Unie výtvarných umìlcù. Sna¾il jsem se získat stipendia, zaèal jsem prodávat nìjaké grafiky. Povedlo se mi vydìlat nìjaké peníze, ale bylo jich málo (mám rodinu,dìti). pak pøišla nabídka na místo správce depozitáøe v NG. Dva roky jsem pøijímal, vydával a evidoval obrazy. Skvìlé bylo, ¾e jsem mìl pøístup ke starému umìní a mohl jsem si, kdy¾ byl èas, taky kopírovat. nakonec jsem povýšil na správce Šternberského paláce a teï i Valdštejnské jízdárny. To mi vyhovuje – jsem stavaø a výtvarník – mám dost technických znalostí pro provoz objektu, a snad i nìjaký vkus. O umìlcích se èasto øíká, ¾e jsou nepraktiètí, ale moje zamìstnání je naprosto praktické a to mi dodává sebevìdomí.
 
NR: Pomáhal Ti nìkdo, kromì LŠU, orientovat se na umìní?
PP: Jezdil jsem k malíøi Bohuslavu Kutilovi, který bydlel ve vsi blízko Tábora. pomáhal mi s pøípravou na pøijímací zkoušky. Kdy¾ mi pùjèil monografii Pavla Kleea, právì jsem øešil dilema, jestli dìlat stavaøinu poøádnì, nebo toho nechat. A taky jsem tehdy hodnì vesloval. Ta monografie ale zapùsobila, jakoby mi nìkdo otevøel oèi. øekl jsem si:“A teï se budeš vìnovat jen malování.“ Od té doby ka¾dý den kreslím, ryju nebo tisknu. Ne¾ pan Kutil zemøel, seznámil mne s man¾eli Janem a Jenny Hladíkovými, kteøí se stali na dalších pìt let mými novými uèiteli a zároveò pøáteli, skoro rodièi. Nestudoval jsem sice umìleckou školu, zato jsem mìl veliké štìstí na lidi, kteøí mne dokázali pochopit a pomáhali mi.
 
NR: Jak ses dostal k linorytu?
PP: Nejdøív se maloval abstraktní vìci, ale postupnì jsem zjiš»oval, ¾e to není ono. A kdy¾ mi pan Kutil pùjèil monografii Rembranta, nechal jsem abstrakce a asi tøi roky jsem jenom kreslil. Pak jsem zkusil linoryt, nejdøíve èernobílý, potom barevný – a ten u¾ dìlám 12 let. Ambice malovat je sice ve mnì poøád, ale vím, ¾e nejsem dobrý malíø. Linoryt mi umo¾nil vyjádøit se malíøsky grafickou technikou. Navíc je jen u nás nìkolik lidí, kteøí odkrývají  mo¾nosti linorytu. Je to velice variabilní, ale nedocenìná technika.
 
NR: Tvé práce jsou hodnì realistické…
PP: Je to moje intuitivní cesta a souèasnì pokus o negaci dnešního umìní, které podle mne ztrácí pøirozenost a kontakt s bì¾ným divákem. Realistické umìní je mezi umìlci a kunsthistoriky pova¾ováno za pøe¾ité. Já sám jsem vyzkoušel nìjak navázat na 20. století, ale pøišlo mi, ¾e moderní umìlci se vyjadøovali a vyjadøují osobitými deformacemi, tak¾e výsledkem mù¾e být jen napodobenina jejich díla, nikoliv moje vlastní cesta.
 
NR: Proè si myslíš, ¾e dnešní umìní se ubírá nesprávným smìrem?
PP: Domnívám se, ¾e tvorba posledních tøiceti let nepostihuje úplnì naši dobu. Gotické, barokní umìní vyjadøovalo svou souèasnost komplexnìji – i proto, ¾e se vázalo k realitì. Myslím, ¾e pøirozená zkušenost se pojí se svìtem reálným, ne abstraktním. Málokdo má abstraktní tøeba sny – sny jsou pro¾itky prostoru a nìèeho v nìm. Já chápu obraz jako transpozici trojrozmìrného prostoru do plochy tak, aby prostorový pocit dálky a hloubky zùstal zachován. To postrádám u souèasných umìlcù. Vìtšina dnešního umìní mi pøipadá jako dvojrozmìrná dekorace. Prostor pøestal pova¾ován za dùle¾itý, proto¾e chybí dostateèné kreslíøské znalosti, které by ho dovedly vyjádøit. Já sám jsem celá léta kreslil, abych se to nauèil.
 
NR: Jaký máš názor na èeskou umìleckou scénu souèasnosti?
PP: Ke své generaci a souèasnému umìní jsem velmi kritický. Zdá se mi, ¾e dnešní trendy jsou z 90% prázdné. Tøeba to, co propagují kritici Ševèík a Jiroutová, mi pøipadá strašnì agresivní a navíc mi to nic neøíká. Já chci, aby z mého díla byl i patrný soucit  s divákem. Mezi teoretiky vidím velice málo osobností, které se nebojí vstoupit na tenký led vlastního názoru a skuteènì hledají a sna¾í se prosadit nìco nového. Naše výtvarná scéna je rozdìlena do skupin, které místo aby vytváøely tvùrèí prostøedí, sna¾í se vzájemnì zlikvidovat. Opravdovým kunsthistorikem byl pro mì Max Dvoøák, který mìl jistou vizi, dar jazyka a dostatek vzdìlání a proto mohl o umìní dobøe psát. Dnes kritici nemají odvahu prosadit nìkoho neznámého nebo poøádnì zkritizovat nìkoho uznávaného. Dávají si pozor, aby nešlápli vedle – trošku se kritizuje, trošku chválí, ale dohromady se nic neøekne. Nejvíc mi vadí, ¾e nedovedou formulovat dùvod, kvùli kterému by èlovìk na výstavu šel. Vìtšinou to jsou jen informace o tom, ¾e výtvarník je ovlivnìný tím a tím, ¾e mìl ty a ty výstavy , je tak a tak dùle¾itý a jeho vìci nìjak vypadají – a není pøesnì øeèeno jak. Taky postrádám takové, kteøí chtìjí prezentovat opravdu výtvarníka a nikoliv sebe.
NR: A co si myslíš o umìleckém školství?
PP: Jistou dobu jsem mìl komplexy, ¾e bez školy nikdy nemù¾u být dost dobrý, ale dneska jsem tomu dokonce rád. Samozøejmì – škola mù¾e mladému èlovìku hodnì pomoci, ale taky nemusí. Dùle¾ité je hlavnì její prostøedí. Nicménì i studium mù¾e èlovìka vzdálit od jeho vlastní cesty – je v kolektivu a pøizpùsobuje se jeho estetice. Na výstavách absolventù je èasto poznat, ze kterého ateliéru jsou, všechno se stírá do šedi jedné tøídy. Pedagog je dùle¾itý, ale to podstatné je v tom mladém èlovìku. Tøeba na Kní¾kovì AVU je dost lidí, pro které je intelektuální zdùvodnìní toho, co udìlali, dùle¾itìjší ne¾ vìc sama. Podle mì má umìní mluvit samo za sebe, bez nutnosti komentáøe. Umìní performance rozhodnì odmítám.
 
NR: Ovlivòuje tvùj ¾ivot tvorbu – a naopak?
PP: Aèkoliv vìøím, ¾e umìní a ¾ivot se ovlivòují, nechci to pøeceòovat. Umìlci pracují s citem a jsou proto ve svém ¾ivotì zranitelnìjší. Proto se v tìchto kruzích tolik lidí zmítá v citových bouøích – èasto se zamilovávají, èasto se rozcházejí. Myslím si, ¾e to je jedno z velkých nebezpeèí umìní. Umìlec nejen nemá vyvinuté „antivirové“ obranné mechanismy, to bì¾né otupení ka¾dodenním ¾ivotem, ale naopak, citlivost se ještì pìstuje. Pro mì je umìní pøirozené jako kterákoliv jiná duševní nebo fyzická potøeba. Za¾il jsem pár momentù – nìco jako kontakt s energií, se kterou se èlovìk setkává v okam¾icích velkého klidu a vnitøní koncentrace. Nejsilnìji to cítím v pøírodì, kdy vnímám rytmus, jiný ne¾ ve mìstì, mezi lidmi. Takový zá¾itek je tím, co mi dává sílu a dùvod k práci. Touha dotknout se nìjaké meze provází spoustu umìlcù. Dìlají všechno, aby dosáhli koncentrace pocitù štìstí a velké rovnováhy. Kdy¾ se jim to koneènì povede, vìdí, ¾e za chvíli ten pocit zmizí. Sna¾í se ho proto udr¾et, nìjak vyjádøit – aby v jejich díle zùstal alespoò odlesk, který tøeba nìkomu vybaví vzpomínku na nìco podobného. Zkusím to vyjádøit alegoricky. Je banální ráno. Mu¾ nastoupí do autobusu. Najednou spatøí ¾enu, o které si myslí, ¾e ji urèitì u¾ nìkde vidìl. Velice ho pøitahuje. Nakonec se odhodlá a zeptá se, jestli se neznají. Ona odpoví: Jsem Tvoje touha. Autobus zastaví a ¾ena vystoupí.
 
NR: Dennodennì tiše na nìèem pracuješ a nevidíš zpìtnou reakci.Neschází Ti?
PP: Mám kolem sebe lidi, kteøí mou práci sledují. Také vystavuji, tak¾e nìjaká reakce je. Pøivítal bych, kdybych si umìním vydìlal tolik, ¾e bych nemusel dìlat nic jiného, ale 70-80% výtvarníkù toho nikdy nedosáhne. Být jako van Gogh nebo Váchal celý ¾ivot odkázán na nìkoho jiného bych nechtìl. Uznání souèasníkù je sice pøíjemné a dùle¾ité pro mì osobnì, ale ne pro moje umìní. Je pouze tøeba, aby v dobì, kdy vzniká, vešlo do širšího podvìdomí, ale jeho kvalitu zhodnotí mo¾ná a¾ následující generace.
 
NR: Je to trochu paradox – jsi umìlec, který pracuje v galerii v neumìlecké funkci…
PP: Moje cesta vede v¾dycky tak trochu oklikou. Oklikou jsem se dostal i do Národní galerie. Jsem zvìdav, jestli jednou ode mne nìco koupí – to pak bude pro mì takový veselý moment.
 
Nadia Rovderová
 
Pozn. Redakce:
ArtPro - Galerie èeské plastiky v Praze
srdeènì zve na výstavu
 
PAVEL PIEKAR: LINORYTY
 
Výstava je ke shlédnutí v zadním sálu galerie do 10. 9. 2006


Komentáøe
Poslední komentáø: 14.08.2006  08:15
 Datum
Jméno
Téma
 14.08.  08:15 Jirka