Bajka o jednom venkovském dvorku a
výjimeèném kuøeti
Byl jednou jeden venkovský dvorek a na nìm se to hem¾ilo domácími zvíøátky i drùbe¾í, tak jak to na správném venkovském dvoreèku má být. Dvì velké kravky se zde samozøejmì hem¾ily jen velmi sporadicky, pouze v pøípadì, ¾e byly vyhánìny na pastvu, tak¾e o nìjakém hem¾ení vlastnì hanba mluvit. Také dva èuníci vyu¾ívali èerstvého vzduchu na dvorku jen obèas, vìtšinou jen ve chvílích, kdy se jim kydal jejich chlívek.
Èerný chundelatý psík-hlídaè pøed svou boudou nakonec také spíše hlídal v le¾e a dvì domácí koèky mìly na starosti jinaèí vìci, ne¾ se jen tak mírnix-dýrnix bezcílnì hem¾it. No a králíci se mno¾ili ve svých králièích kotcích jako králíci a dvorek vlastnì vùbec nepotøebovali. To bradatá bílá koza, na jejím¾ mléku si pochutnávali zejména ti dva èuníci, u¾ pou¾ívala dvorských procházek pøece jen mnohem èastìji. Abychom tedy byli pøesnìjší, na dvorku se vlastnì neustále hem¾ily pouze slepice s kohoutem a nìkolik kachnièek a hus. Prostì – jak se zpívá ve známé lidové písnièce - na tom našem dvoøe všechno to krákoøe i ten kohout.
Jak se pìje v další hezké lidové písni, byl to frajer malovaný jak rù¾a a jak se patøí, slepièky si ho nemohly vynachválit, nebo» svou stálou pøízeò spravedlivì rozdìloval ve svém hejnu docela spravedlivì.
A tak v¾dy na jaøe ani po Velikonocích se nikdo nemusel bát, ¾e by jeho rod kuru hrabavého vyhynul. No – a ani pár kaèerù s houserem se nenechalo zahanbit. Jednoho vlahého jara se tedy pomalu ale jistì proklubával z rùznì velikých vajec jeden ptaèí potomek za druhým. Kolik jich vlastnì bylo, to se pøi tom zvýšeném hem¾ení docela jen tì¾ko dalo spoèítat!
Onoho jara však bylo jasné, ¾e se mezi kuøátky vylíhl výjimeèný jedinec – kam by se na nìj hrabalo kuøe Kalimero!
Sotva se toto kuøátko prodralo ze své skoøápky, hned se mìlo velmi èile k svìtu. Poskakovalo po dvorku, hrabalo a zobalo tady, tam i onde, ¾ádné semínko a ¾ádný drobeèek si pøed jeho hbitým zobáèkem nebyl jistý a hned si trouflo i na menší ¾í¾aly! Táta kohout nad tím sice pøivíral obì oèi, ale mámy slepice mìly co dìlat, aby další kuøátka nepøišla zkrátka a alespoò trošku na nì zbylo, kdy¾ jim selka nìco rozhodila pøed kurníkem. Náš milý ptaèí borec – k velké nelibosti dalšího osazenstva kurníku - vstával velmi brzy a prošmejdil celý dvorek, ne¾ bys øekl švec! A výsledkem tìchto jeho ka¾dodenních ranních šmejdìní bylo, ¾e neuvìøitelnì pøibýval na váze a rostl všem pøímo pøed oèima.
Jednou takhle brzy ještì pøed svítáním se naše témìø u¾ velekuøe vyvalilo z kurníku, zoblo jednou, zoblo dvakrát a dozobalo. Kdy¾ pak ráno hospodynì vyšla na dvorek, našla ho kousek od kurníku s no¾kami nahoøe. A takto neblaze ten poøádný kuøecí macek skonèil svùj krátký ¾ivot – døíve ne¾ mohl splnit svou ¾ivotní povinnost v potravinovém øetìzci! A pokud nìkoho zajímají osudy ostatních zvíøátek a drùbe¾e na tom naše dvoøe, tak vìzte, ¾e nejdéle ¾il èerný chundelatý psík, který pìknì v le¾e pøed svou boudou pøe¾il mnoho dalších drùbe¾ích generací!
A jaké z toho plyne ponauèení? Ranní ptáèe sice dál doskáèe, ale také mnohem víc se¾ere a mnohem døíve pojde!
Byl jednou jeden venkovský dvorek a na nìm se to hem¾ilo domácími zvíøátky i drùbe¾í, tak jak to na správném venkovském dvoreèku má být. Dvì velké kravky se zde samozøejmì hem¾ily jen velmi sporadicky, pouze v pøípadì, ¾e byly vyhánìny na pastvu, tak¾e o nìjakém hem¾ení vlastnì hanba mluvit. Také dva èuníci vyu¾ívali èerstvého vzduchu na dvorku jen obèas, vìtšinou jen ve chvílích, kdy se jim kydal jejich chlívek.