Kdy¾ odejde do dùchodu? Kdy¾ mu zaènou ubývat síly? Nebo kdy¾ mu nìkdo poprvé nabídne místo k sezení v tramvaji?
Vìk doká¾eme spoèítat pøesnì. Se stáøím je to slo¾itìjší.
Velkou èást ¾ivota se uèím, nìco buduji, nìèeho dosahuji. Vzdìlání, práce, postavení, majetek, zkušenosti. Rodina, dùm, firma. A spolu s tím vším si tvoøím pøedstavu o tom, kdo jsem. Jsem ten, kdo doká¾e. Kdo rozhoduje. Kdo se postará. Kdo nìco vybudoval.
Jen¾e døíve nebo pozdìji se nìco zmìní. Dìti se osamostatní, po odchodu do dùchodu, nìkteré vìci ztratí význam. A mù¾e se objevit otázka: Kdo jsem, kdy¾ u¾ nemusím být tím, kým jsem byl celý ¾ivot?
Nìkdo ji vùbec nepocítí. Je spokojený, má své zájmy, blízké lidi, radost ze ¾ivota. A není dùvod pøedpokládat, ¾e mu nìco chybí. Jiného mù¾e zaskoèit. Ne proto, ¾e by svùj ¾ivot pro¾il špatnì, ale proto¾e byl tak dlouho zvyklý nìkým být, nìco dìlat a nìèeho dosahovat.
Spoleènost nabízí mnoho odpovìdí. Buïte aktivní. Cestujte. Vzdìlávejte se. Najdìte si koníèka. To všechno mù¾e být dobré.
Ale mù¾e to staèit?
A co kdy¾ u¾ nemusím?
Nemusím pøestat pracovat, budovat, rozhodovat ani se o nìco sna¾it. Ale co kdy¾ u¾ na tom nemusí záviset moje pøedstava o tom, kdo jsem?
Kdo tedy jsem, kdy¾ u¾ nemusím být tím, kým jsem byl celý ¾ivot?
