Ka¾dý z nás má ve svém soukromém slovníku slova oblíbená, neoblíbená, slušná, uhlazená, èastìji èi ménì èasto pou¾ívaná; dobøe známe i slova takzvanì nevhodná. I nejzdvoøilejší èlovìk ukrývá ve své tajné pøihrádce výrazy, které ve slušné spoleènosti nelze u¾ít, pøesto pou¾ita ve správné chvíli jsou (ach, jak velmi!) ulevující.
Vyskytuje se však jedno slùvko, s nim¾ si nevím rady. Je mi dost nemilé a matoucí, proto¾e poka¾dé znamená nìco jiného. Však ve Slovníku spisovného jazyka èeského zabírá toto „zvratné zájmeno osobní“ v mnoha variantách víc ne¾ jednu stránku.
To nepøíjemné slùvko – mnozí, zvláštì podøízené osoby mi to potvrdí – je jaksi obojetné. Ono sice nabízí uklidòující jistotu øešení – v tom je stálé a nemìnné – na druhé stranì však v sobì skrývá pøehršel otázek, balík problémù, úkolù a vlastnì i pokyn k jejich vykonání èi vyøešení, obvykle pro shora jmenované. Ne, nemám ho ráda, obzvláš» kdy ho vyøkne šéf nebo man¾el. Proti všem gramatickým pravidlùm je v takové chvíli právì tento výraz ve vìtì pro mne svým významem nejdùle¾itìjší.
Utkala jsem se s tímto slovem a jeho významem v praxi u¾ tolikrát, ¾e mám nìkdy pøi seznamování chu» øíci: „Tìší mne, ¾e vás poznávám. Moje jméno je SE.“
