Nejsem u¾ nejmladší, v mém vìku se citové vztahy u¾ lehce nenavazují, pøesto dnes hrdì øíkám: Mám pøítele!
Kdy¾ jsme se poprvé setkali, nebyl rád. Jeho rodina nìkam odjela a osud tomu chtìl, ¾e byl nucen strávit tento èas v mé blízkosti.
Mnì se tento štíhlý, urostlý, mladý krasavec s plavnou chùzí zalíbil na první pohled a pøiznávám, ¾e jsem o jeho pøízeò usilovala. On pøijímal mé dvoøení zprvu neteènì, ale uka¾te mi tvora rodu mu¾ského, který odolá náporu dobrého jídla a nì¾né péèe o své pohodlí…?
Rodina se mu vrátila, on odešel. V mém srdci však uvízl drápkem, semínko vztahu bylo zaseto. Chybìl mi.
Pak jsme se jednoho dne potkali. Vyšla jsem mu radostnì vstøíc, chtìla jsem navázat na náš, by» jenom letmý a krátký vztah – o kterém jsem byla pøesvìdèena, ¾e trvá – narazila jsem však na hradbu lhostejnosti a na studený, pøezíravý pohled jeho krásných oèí.
„Proè? Proè je ke mnì tak chladný? Proè se tváøí, ¾e mne vidí poprvé? Proè nerozeznám v jeho oèích ani náznak vzpomínky?“ V mém zklamaném srdci ale nepøestává doutnat jiskøièka nadìje. Snad si vzpomene, a¾ opìt odjedou…
To, co jsem pøedpokládala, se brzy stalo. Opìt byl u mne.
Nebyla jsem tehdy doma sama, pøebývala u mne moje pìkná, èernovlasá, zelenooká, mladá snacha. Okam¾itá vzájemná sympatie tìch dvou byla nepøehlédnutelná, mùj vztah k mému miláèkovi je však nesobecký a tolerantní, bylo nám všem spolu dobøe.
Hluboké noèní ticho náhle rozøízl rozèilený hlas mladé ¾eny. „Já vím ¾e se rád mazlíš, ale do postele tì nepustím!“ Bum, prásk a mladý krasavec se ocitl za dveømi. Slyšela jsem, jak se ozývá úpìnlivì, vemlouvavì i rozezlenì, pak i hlasitì a neodbytnì, dveøe však zùstaly zavøené. Pøišoural se, zahanbený a schlíplý, k mému lù¾ku. Domluvila jsem mu, tišila ho i hladila…
Krásný èas jeho pobytu u nás uplynul jako voda a mnì zùstaly opìt jenom vzpomínky. Všední dny mi obèas zèeøí vzpomínka na høejivou hebkost jeho krásného tìla, vláènì se poddávajícího teplu mých dlaní…
Jak rád si z nich bere jídlo, které mu s láskou pøipravuji! Ta nedoèkavost, ta chu», a - nestydím se to popravdì øíct – ta ¾ravost, s ní¾ se na jídlo vrhá, zatímco já ho s potìšením a nìhou v srdci pozoruji…
Je však opìt doma. Má svou rodinu, to respektuji.
Kdy¾ èas od èasu pøicházím k nim, pøivítá nás, to ano, ale vzápìtí se otoèí a odchází. V jeho upøených oèích nikdy nedoká¾u rozpoznat, jaký cit ke mnì chová.
Jednou, kdy¾ jsme sedìli u spoleèného stolu, u¾ jsem to nevydr¾ela a pokusila jsem se ho lehce pohladit. Uhnul. „Proboha, proè, copak neví, ¾e ho mám ráda? Copak mu neslou¾ím? Nevzpomíná si u¾ na naše hry a mazlení?“
Vzápìtí se peskuji: „Uklidni se, on je tady DOMA! Doma, se svou rodinou, to pøece víš! A nemù¾eš to nikdy zmìnit, nekomplikuj mu ¾ivot!“
Èernovlasý elegán èas od èasu pøichází, oddává se mi, pak je znovu odvá¾en a tváøí se, ¾e mne nezná. Zvykla jsem si a vím, ¾e jsem pouze pøítelkynì pro dny jeho osamìní.
Naše poslední setkání mne však pøesvìdèilo o nìèem jiném.
Dìlal nìco na zahradì, kdy¾ jsem chvatnì vcházela do domu, kde ¾ije. Skoèil jako blesk a mihnul se dveømi, aby mne mohl pøivítat na schodech. Byla jsem pøekvapena, potìšilo mne to.
Kdy¾ však si pak, zatímco jsem jednala se svou dcerou, lehl k mým nohám a pøevalil se na záda, prohnul se jako luk, pøièem¾ vytáhl a zatáhl drápky, v krásných ¾lutých oèích naléhavou prosbu: „poškrábat na bøíšku prosíííím!“ pochopila jsem. Tady, ve svém domovì, dnes veøejnì pøiznal, ¾e mne má taky rád.
