Noèní mùra
Nedávno ústecké muzeum ukázalo noèního motýla Tyzu. Patøí mezi nejvìtší svého druhu s rozpìtím a¾ 33 centimetrù. Ten vystavovaný je rozmìrovì menší (23,5 a 18 cm) a muzeum ho získalo v rámci mezinárodní vìdecké spolupráce s ekvádorskou univerzitou Escuela Superior Politécnica de Chimborazo. Pøezdívá se mu velká šedá èarodìjnice podle vzhledu.
Létá potichu ve tmì, a tak pùsobí tajemnì a¾ nadpøirozenì. Je proto spojován s povìrami, duchy a magií. Vyskytuje se v deštných lesích ve Støední a ji¾ní Americe. O jeho ¾ivotì a chování se ví málo, aktivnì ¾ije v noci a skrytì, v husté vegetaci. Jeho nenápadné šedohnìdé zbarvení ho maskuje pøed nepøáteli. I kdy¾ se muzeum chlubí noèním motýlem, pro mne je to mùra i kdy¾ neobyèejnì veliká.
A noèní mùry zná mnoho z nás. Nemám namysli ty z hmyzí øíše, ale ty, co èlovìka v noci mohou potkat. Nejèastìjší zá¾itek je, ¾e nemù¾ete najít vhodný prostor pro vyprázdnìní svého mìchýøe. Kdy¾ u¾ se najde, tak buï tam nejdou otevøít dveøe, èi se tam u¾ tísní další nervosní lidé. Nebo je tam vidìt ze všech stran. Prostì, stále nìco nedovoluje WC pou¾ít. A pak se probudíte a rozhodují vteøiny, jestli dobìhnete vèas.
Tyhle problémy mají vìtšinou ¾eny, mu¾ùm staèí nìjaké køoví. I kdy¾ s køovím mù¾e být nìkdy také problém. Zejména, kdy¾ ho hledá ¾ena, potøebuje na velkou, a to velmi rychle. No znáte prùjem, ten chce ven rychle. Jedna taková dáma po marném bloudìní koneènì takové útoèištì našla. Køoví, nikde nikdo, klid. Chvíli trvalo, ne¾ si sundala bílou kombinézu a koneènì s úlevou na poslední chvíli se tam pøikrèila.
V tu chvíli se ozval aplaus a ostré svìtlo ji celou ozáøilo s tím vystrèeným zadkem. Bylo to hrozné. Ostuda, stud, ruce se tøásly, kdy¾ se sna¾ila rychle se obléknout. Do kombinézy se tak zamotala, ¾e nebylo úniku. Jen pøi tom litovala, ¾e nemá hnìdou kombinézu. V tom se probudila a litovala, ¾e nemá v posteli hnìdé povleèení.
Moje èerná mùra je trochu netradièní, a navíc se mi dost èasto opakuje. Módní pøehlídka. Stojím rozèilenì mezi krásnými vysokými manekýnkami. Moje postava s necelými 150 cm a váhou skoro stejnou, je k nepøehlédnutí. Øíkám, já sem nepatøím, jsem malá. Nevadí, chce to jen vyšší lodièky a vysoký úèes. Obouvám štafle o pár èísel vìtší, hlava mi narostla vysokou parukou. Hledám další pøíèiny, proè tam nemohu vystupovat, vše marné.
Konèí to vìtšinou tím, ¾e tøi módní návrháøky se pøou a¾ do krve, od které model pøedvedu. Navrhuji, ¾e si obleèu všechny tøi modely najednou a tím pøehlídka a moje mùra konèí. Pøed lety, kdy¾ tato mùra mne postihla, jsem navrhovala dámám, ¾e pøedvedu dìtské modely, no neuspìla jsem. Dnes u¾ to ani ve snu nemohu navrhnout a stále se obávám, ¾e u¾ hádky módních návrháøek pøerostou v bitku. Zatím se dr¾í, ale já u¾ po tìch letech doufám, ¾e mne z toho modelingu koneènì vyøadí.
