Vlakem do Finhaut a Martigny
V mém plánu cest po jihozápadním Švýcarsku mi zbývá jeden volný den a já dlouho uva¾uji nad tím, kam vyrazit. Krásných míst i nejrùznìjších památek, které jsem zatím nevidìl, je tady tolik...Vyøeší to za mì mùj pøítel Bohouš Cimprich, bývalý námoøník, usazený u¾ dlouhá léta ve Švýcarsku, u kterého mám svou základnu. Z mìsta Monhey, kde se právì nacházím, to toti¾ není vùbec daleko na francouzské hranice. Proè bych se tedy nemohl podívat do známého horského støediska Chamonix a odtud na horu Mont Blanc?
Ta cesta se dá podle Bohouše docela dobøe uskuteènit bìhem jednoho dne. Nemám s sebou ¾ádné poøádné obleèení ani výzbroj do vysokých hor? To pøece vùbec nevadí. Z nedalekého mìsta Monthey mì do Francie pøeveze horský vlak a ze Chamonix na Mont Blanc vyjedu pohodlnì lanovkou. Samozøejmì ne a¾ na vrchol, ale i tak to mù¾e být velice pìkný zá¾itek. Zní to zajímavì a tak dlouho neváhám a balím si vìci.
Druhý den brzy ráno vyrá¾ím s batohem na nádra¾í v Monthey a za chvíli jsem u¾ v Martigny, kde si v nádra¾ní pokladnì kupuji zpáteèní jízdenku do Chamonix. Není vùbec drahá. Na jedné z nedalekých kolejí u¾ èeká moderní motorák o dvou nevelkých vagónech. Ten má dopravit mì a nìkolik dalších cestujících pøes švýcarské Alpy do Francie. Ještì pøed odjezdem ale pøichází prùvodèí a upozoròuje nás, ¾e cíl naší cesty je bohu¾el velice nejistý. Jejich kolegové, francouzští ¾eleznièáøi, právì stávkují, a tak je mo¾né, ¾e naše cesta mù¾e skonèit na hranicích. Pokud bychom si to rozmysleli, mù¾eme si vystoupit a na nádra¾í nám vrátí jízdné.
A¾ na jednoho to všichni odmítáme, a tak s námi vláèek za chvíli vyrá¾í vzhùru do hor. Koleje se vinou v serpentinách stále vzhùru mezi loukami, pak prùseky v lesích a nad horské paseky. Naskýtá se nám nádherný výhled na mìsto hluboko pod námi, obklopené pásy modravých hor.
Vláèek teï u¾ pomaleji ale neúnavnì stoupá poøád výš a¾ nìkam pod modrou oblohu. Projí¾díme mezi stromy a pak náhle vyjí¾díme na louky, kde se pasou a polehávají typické obtloustlé a spokojené krávy, které vypadají pøesnì jako ta kráva Milka na obalech švýcarských èokolád. Pod námi se objevují hluboká údolí, do kterých se jako nepatrná stuha zaøezává horská silnice. Projí¾díme kolem nìkolika horských osad a pak mìsteèkem a horským letoviskem Finhaut. Za ním u¾ se nám pak naskýtá krásný výhled na vrcholky francouzských Alp, které se zdají být na dohled. Tady koleje klesají, sjí¾díme do údolí k hranici a zastavujeme na švýcarské stranì. Tady nám zamìstnanci potvrzují definitivnì tu nepøíjemnou døívìjší zprávu. Ve Francii se na ¾eleznici stále ještì stávkuje, vlaky dál dnes u¾ nepojedou. Musíme se vrátit. Rozhoduji se, ¾e to nevzdám a pokusím se dostat do Chamonix po nedaleké silnici.
®ádný autobus tady nejede a cesta je naprosto mrtvá. Po marném pokusu o stopování se vracím zpìt na nádra¾í. Náš vlak tady ještì stojí. Prùvodèí pøichází s omluvou a informuje nás, ¾e tento vlak pojede zpìt do Martigny a¾ za dvì hodiny. Je tu ovšem jedna mo¾nost, jak si cestu zpestøit. Jeden z vagónù motoráku odjede teï zpátky do Finhaut, kde konèí. Pokud bych s ním odjel, budu mít pak témìø hodinu èasu na prohlídku horské vesnice, ne¾ pøijede další spoj do Martigny.
Neváhám a za chvíli vyjí¾dím zpìt do švýcarských hor. Ve Finhaut pak vyrá¾ím na prohlídku vesnice, která je v zimì urèitì ¾ádaným a obsazovaným horským støediskem. Teï v létì jsou tu jen skoro prázdné hotely, ulice horských chalup, které se stáèejí ke kostelu a nevelké škole. V jednom z domkù je kovárna, kde mistr právì buší do podkovy a o kousek dál potkávám nìkolik ovcí a koz s typickými zvonci na krku. V malém krámku si pak mohu ten zvonec i s vymalovanou horskou protì¾í koupit na památku. A ještì o kousek dál u¾ jsou louky plné právì takových kvetoucích protì¾í a s krásným výhledem na høebeny hor i do údolí pode mnou, kam právì pøijí¾dí vlak, který mì má odvézt zpìt do Martigny. Znovu vychutnávám tu cestu lesy a nad pasekami v horách a u¾ mi ani není moc líto, ¾e jsem se nedostal na Mont Blanc. Umiòuji si, ¾e si místo toho dùkladnì prohlédnu starobylé mìsto Martigny.
Je to mìsto støedovìkých domù, starých kostelù a pìkných parkù, kde mù¾ete odpoèívat ve stínu vysokých stromù a popíjet kávu nebo výteèné švýcarské èi francouzské víno s dobrým sýrem pøed restauracemi. Ve mìstì mají i jednu zajímavou památku - zbytky øímského amfiteátru, jeho¾ pùvod sahá pøed náš letopoèet do dob, kdy mìstu vládli Øímané.
Já ale vyrá¾ím ještì o kousek dál, na okraj mìsta, kde konèí malebná ulice støedovìkých domù u starobylého døevìného krytého mostu pøes øeku. Za ním u¾ zaèínají vinice, cesta se mezi nimi stáèí poøád vzhùru. Právì dozrává víno, a proto¾e mám ¾ízeò, neodolám, abych si neutrhl pár sladkých a š»avnatých kulièek hroznù, ne¾ dojdu a¾ na kopec k bránì støedovìkého hradu, který si tady u¾ ve 12. století dal postavit savojský hrabì.
Zùstaly z nìj zøíceniny, ale hrad byl v minulém století peèlivì zrekonstruován. A tak mám pøíle¾itost vstoupit a prohlédnout si hradní muzeum, které nabízí pohled na støedovìkou muèírnu, nejrùznìjší nástroje útrpného práva a také hladomornu s nainstalovanou kostrou a krysami na dnì.
Radìji vystoupám po pøíkrém schodišti a¾ na vrchol hradní vì¾e, odkud se mi z ochozu naskytne nádherný pohled na mìsto Martigny. A také na vinice, které stoupají po svazích a¾ pod høebeny kopcù. Ještì si prohlédnu hradní komnaty, ve kterých je dnes stylová vinárna s erby a brnìními nad støedovìkými krby, abych pak sestoupil cestami ve vinicích znovu do mìsta, které by urèitì stálo za delší prohlídku a pobyt - ale èas neúprosnì ubíhá.
Fotografie k èlánku: Bohumil Cimprich
Vladimír Køí¾
San Francisko, Jihlava
