Hrad Templštejn
Na skalnatém ostrohu nad pravým bøehem øeky Jihlava nedaleko obce Jamolic u Moravského Krumlova se nachází zøícenina hradu. Byl zalo¾en nìkdy mezi rokem 1281-1298 øádem templáøù. Kdy¾ byl øád zrušen v roce 1312, koupil hrad Bertold Pirkner a pùvodní hrad se zaèal rozšiøovat.
Majitelù se tam vystøídala celá øada, jak to bylo v té dobì bì¾né. Majiteli byli i páni z Lipé hrad rozšiøovali a pøestavovali. Poslední Pertold z Lipé úèastník stavovského povstání (1618-1620) definitivnì o nìj pøišel. V té dobì ji¾ byl hrad uvádìn jako pustý v dùsledku po¾áru. Neví se pøesnì kdy a proè se to stalo, ale pøi výkopech našli archeologové vrstvu popela, spálené trámy i lidské kosti. Ale našli také øadu kovových pøedmìtù meèe, zemìdìlské nástroje, souèásti jezdecké výstroje. Je tedy potvrzena domnìnka, ¾e hrad byl bì¾nì vyu¾íván i v okam¾iku jeho zkázy.
Od roku 1623 patøil Lichtenštejnùm a pozdìji rodu Kinských. V roce 1945 zkonfiskován státem. A¾ do roku 2011 patøil spoleènosti Lesy ÈR, pak tato zubo¾ená státem chránìná kulturní památka od roku 1973 byla prodána do soukromých rukou.
Podle vyjádøení Národního památkového ústavu tìmto rozlehlým ruinám palácù, hradeb a dalších staveb hrozil zánik. Zdìné konstrukce se rozpadaly a celý areál byl porostlý hustou náletovou vegetací, její¾ koøeny výraznì urychlovaly zkázu architektonických detailù a stavebních pozùstatkù hradu.
Pøed areálem hradu na kopci je ruina pozdìji zalo¾ené štítové zdi. Jsou dochovány zbytky paláce, èást pláš»ového opevnìní, brána a studna. Nádvoøí jsou pokryta nìkolikametrovou vrstvou sutin. V tomto stavu ho nový majitel koupil, ale neplánuje rozsáhlejší stavební úpravy. Ve spolupráci s památkáøi chce zøíceninu s vyu¾itím pøírodních materiálù a pùvodních postupù zakonzervovat. Z poèátku pracoval vìtšinou sám a doufal, ¾e se kolem nìho vytvoøí parta stejných nadšencù. V roce 2014 byl dokonèen malý døevìný srub pro zázemí, byly nainstalovány informaèní tabule. Také bylo vybudováno døevìné schodištì s vyhlídkou na údolí øeky Jihlavy. Byly odstranìny náletové døeviny, provedla se oprava rozpadající se štítové zdi, stavba kamenného schodištì do hradního jádra.
Na opravách hradu se podílejí dobrovolníci napø. Z Hnutí Brontosaurus èi CK Kudrna. Hrad získal i rùzná ocenìní jako bronzové umístìní v soutì¾i nejlépe opravených památek kraje èi zvláštní cenu generální øeditelky NPÚ a cenu veøejnosti. Od roku 2017 na hradì probíhá záchranný archeologický výzkum. Areál zøíceniny i související parcely jsou celoroènì pøístupné, ale na vlastní nebezpeèí. Konají se i komentované prohlídky po pøedchozím objednáním. Tedy pøed takovým majitelem smekám.
Další zajímavostí je, ¾e se k tomu hradu vá¾e kupodivu dost povìstí spojené s templáøským øádem a studnou. O tajemné noci
Brnìnští dominikánští mniši jezdili s koèím po okolí sbírat peníze od vìøících na stavbu kostela. Jejich koèí neznaje cestu s nimi zabloudil. Stmívalo se a blí¾ila se bouøe. Hledali alespoò nìjaký úkryt, kde by se schovali. V okolí nic nevidìli a cesta je zavedla do temného lesa. U¾ se koèí obával, ¾e se v té pustinì zøítí nìkam do rokle, kdy¾ v dáli uvidìl záø velkých oken a obrysy velkých budov.
Za chvíli dorazil k vratùm, které se samy najednou otevøely. Na nádvoøí se objevilo plno bílých postav s èervenými køí¾i na pláštích. Hned se jich ujali. Ve velkém sále bylo pro mnichy bohatì prostøeno. Jídla a pití bylo tolik, ¾e nemìlo konce. Mniši nevìdìli, ¾e v tìchto konèinách je bohatý klášter, ale byli rádi, ¾e mají kde pøeèkat temnou noc. Nakonec jim velmistr nechal pøinést tì¾kou truhlici jako dárek.
Ráno, kdy¾ se probudili, tak ji¾ byli ve voze. Jak prospali noc si vùbec nepamatovali, nejspíše vypili mnoho vína. Spokojený byl i koèí, celou noc obehrával èeledíny v kostkách. Vyhrál kopu grošù, kterou vlo¾il do kapsy kabátu. Sáhl tam a vyndal jen suché listí. Rozzlobený, nedával pozor na cestu a opìt zabloudil. Po stopách se vracel zpìt a¾ dojel k místu, kde jejich stopy konèily a tam byl jen neporušený sníh. Jen se nad nimi tyèily hrozivé ruiny dávno pustého Templštejna. Pokøi¾ovali se a uhánìli cestou necestou pryè. Byl jasný den, a tak cestu do Brna našli. Pøevorovi dali vybrané peníze a s pokrèením ramen tì¾kou truhlici. Báli se øíci, co za¾ili v noci. Po otevøení byla truhlice plná zla»áku.
Tajemství hradní studny
Ke zøíceninì hradu chodili dìti pást domácí zvíøectvo. Zatím co se dobytek pásl, krátily si èas hraním rùzných her. Jednou si u studny opékali brambory, kdy¾ jeden chlapec vzal tomu druhému, chudšímu botu a hodil ji do studny. Byly to jeho jediné boty a vìdìl, ¾e bez nich se nemù¾e vrátit domù. Usedavì plakal a volal o pomoc.
Studna byla hluboká, temná a studená. Kamarádi sehnali rùzné provázky a spustili malého a hubeného kluka do studny. Dna nedosáhl, ale v temném bahnì šátral vìtví a¾ botu zachytil. Bota byla tì¾ká, mokrá a plná bahna. Byl rád, ¾e nebude doma bit a zaèal botu èistit. Jen¾e to nebylo bláto, ale plno zlatých mincí. O mince se s kamarády hned rozdìlil, jen tomu jednomu to bylo málo. Pøi jiné pøíle¾itosti hodil do studny svou botu køièel a vztekal se, aby mu ji ostatní pomohli vytáhnout. Jen¾e dobøe ¾ivený kluk byl tì¾ký a provazy jeho váhu nevydr¾ely. Spadl do studnì a pasáèci utíkali do vesnice pro pomoc. Pomoc pøišla, ale otec u¾ syna ani botu nenašel a nikdy více syna nevidìl. Správa panství nechala studnu zasypat.
I další povìst O temném rytíøi se vá¾e ke studni.
To na hradì Templštejn ¾ili dva bratøi, jim¾ otec odkázal hrad stejným dílem. Jednomu se nelíbilo rozdìlení majetku, chtìl všechno. Vylákal bratra na lov, kde ho zabil a tìlo hodil do øeky. Sice ho trápily zlé noèní mùry, ale jeho hami¾nost byla silnìjší, neznala mezí. Obklopen stejnì smýšlejícími kumpány se s nimi v pøestrojení vydával na loupe¾ivé nájezdy do okolí. Pou¾íval k tomu podzemní chodbu pod hradem, odkud pøestrojen, vycházel a uloupenými poklady se vracel.
Byl znám svou zlou povahou. Jeho povìst a neurvalý vzhled odrazoval ka¾dou nevìstu, o kterou se ucházel. Navíc byl domýšlivý, chtìl se i pomstít za to pøíkoøí, a tak unesl na svùj hrad dceru jednoho zemského šlechtice. Aby svolila k svatbì, ukázal ji hrad a nahromadìné poklady. Mezi nimi dívka poznala své vlastní a pochopila, ¾e se dostala do loupe¾nického hnízda a ¾e ji jde o ¾ivot. V nestøe¾eném okam¾iku se sna¾ila utéci.
Rozhodla se, ¾e radìji zemøe ne¾ zùstat s únoscem a skoèila do studnì. Pád do vody ji zachránil ¾ivot, studna byla napojena podzemní štolou do øeky. Z øeky ji zachránil mladý rytíø z nedalekého hradu a dívka jemu a svému otci vypovìdìla, co za¾ila. Zanedlouho se pøed únoscovým hradem objevil otec dívky se sousedním rytíøem v plné zbroji. Pochopil, ¾e dívka i kdy¾ se ji sna¾il najít, se neutopila a prozradila ho. Kumpáni se dali tajnou chodbou na útìk, chodbu za sebou zavalili. Nakonec tam zùstal sám, zamkl se ve vì¾i, kterou zapálil a spáchal sebevra¾du. Hrad zachvátil ohromný po¾ár, èást se zøítila a vstupy do podzemí i studnu zasypala. Unesená dívka se vdala za svého zachránce.
Temný rytíø nenalézá po smrti pokoj. Kolem pùlnoci bloudí kolem zøíceniny hradu a hledá vstup do podzemí a cestu ke svému pokladu. Vysvobodit ho mù¾e dobrá duše, která najde cestu k jeho krvavému pokladu a vyzvedne jej na denní svìtlo. Zatím tomu brání duchové jeho obìtí. A¾ duše usoudí, ¾e rytíø dost dlouho trpìl za své skutky, dovolí poklad nalézt. Do té doby bude temný rytíø dál bloudit kolem hradu.
Èarodìj Èernovýr ¾il dávno v místì, kde nyní stojí Templštejn. Byl zlý a hlavnì nesnášel lidi a tak jim stále se svými lesními duchy a skøety škodil. Lidé, co se se s ním setkali, nevyvázli nikdy bez úhony. Umìl oèarovat i jejich mysl, tak¾e lidi zapomnìli, kým jsou èi odkud pøišli. A proto se jeho lesu radìji vyhýbali. Doma mìl knihy kouzel i kouzelné zrcadlo a také dceru jménem Krásnièka.
Její matka byla dobrá lesní víla, ona byla po ní laskavá, moudrá a krásná. Starala se o malou domácnost a èasto byla sama. Potají èetla otcovi èarodìjné knihy a nauèila se i dívat do kouzelného zrcadla. Sledovala, co se dìje v lese, za otcovými zády pomáhala zbloudilcùm, léèila poranìné lidi a zvíøata, napravovala otcovi èiny. Jednou pøišla obrovská bouøe a nìkdo zabouchal na dveøe. Do místnosti vstoupil mladý rytíø, kterého dívka pøivítala. Dala mu usušit mokrý pláš» a pøipravila jídlo.
Otec šel spát, proto¾e vìdìl, ¾e jeho èárùm mladík neunikne. Krásnièce se hoch líbil a také ona jemu. Vysvìtlila mu, u koho vlastnì je a aby rychle utekl, ne¾ se otec vzbudí. Chtìl, aby ona odešla s ním a stala se jeho ¾enou. Nemù¾e to udìlat, otec by je našel a potrestal. Jedinou cestou je po¾ádat o její ruku. Otec však svolí jen, kdy¾ splní úkoly, co mu ulo¾í.
Dívka prozradila, ¾e bude po¾adovat postavit velkolepý hrad a vybudovat studnu tu však, bez cizí pomoci. Doposud se to ¾ádnému nápadníkovi nepodaøilo, proto¾e kdy¾ uvidìli tvrdost skály, láska je pøešla. Rytíø øekl, ¾e vytrvá i kdyby se mìl prokopat do jádra zemì. Krásnièka mu prozradila, ¾e nemusí a¾ do jádra zemì, ale 500 loktù hluboko. Slyšela otce, jak zaklíná duchy vod, aby prameny vody stáhly hluboko. Na vyšší hloubku u¾ nemìli duchové sílu.
Kdy¾ rytíø po¾ádal o ruku Kvasnièky, dostal tyto úkoly. Nejdøíve studnu musíš vykopat sám, s hradem ti mohou ostatní pomoci. Skála byla tvrdá a práce mu šla pomalu. Po roce u¾ pøestal poèít èas, Krasnièka za ním chodila dennì s jídlem, ošetøovala rány. Jak ubíhal èas, jejich vztah byl silnìjší. Kdy¾ se jednou ve studnì ozvalo praskání, zaèal otec zaklínat duchy, aby pramen svedli hloubìji, ti na to nemìli sílu. Rytíø naposledy uhodil do skály, ta pukla a do studny se valila voda mohutným proudem. A v krátké dobì se svou èeledí postavil mohutný hrad. Brzy byla svatba, do kraje pøišlo mnoho lidí, káceli lesy, zakládali vesnice. Staøí lesní duchové místo opustili, co¾ se otci nelíbilo a uchýlil se do nitra zbylých lesù. Dlouho potom, pak jeden z potomkù, daroval hrad rytíøùm templáøského øádu a ti hrad nazvali Templštejn.
O templáøi z Jamolic
Èasem se stal hrad nedùle¾itým pro øád templáøù, a tak tam zùstávali pouze dva starší. U¾ mohli jen dohlí¾et na chod panství, ale nic nezvládali, a tak mìli èeledína Janka. Ten rád poslouchal jejich vyprávìní o letech válèení a toulání. To se mu líbilo více ne¾ práce na panství. Obèas za to, ¾e je rád poslouchal, ho uèili bojovat a on snil o tom, ¾e se jednou vypraví do dalekých krajù za dobrodru¾stvím.
Jednou spìšný posel pøinesl zprávu, ¾e se mají pøidat k boji s Tatary. Jen¾e, oni byli nejen staøí a u¾ pohodlní, ¾e nedokázali vylézt ani na konì. Tak se rozhodli poslat Janka místo sebe. Dostal konì, zbroj i pláš» s templáøským znakem. Dostal i rady, aby se dr¾el vzadu, do nièeho se nehrnul, a hlavnì ve zdraví se vrátil. Janek vyjel k Olomouci a po cestì potkával uprchlíky pøed Tatary a také slyšel ryk z bojištì. Kùò se mu ale tím hlukem splašil a hnal se mezi bojující vojáky, ti byli pøesvìdèeni, ¾e jim templáøi pøijeli na pomoc.
Pøekvapené Tatary zahnali na útìk, ale splašený kùò se hnal dál. Projel blátivým potokem a probìhl hustým porostem mezi Tatary, kteøí bojovali se skupinou pronásledovatelù, kteøí jim padly do léèky. Tataøi vidoucí lesního ducha, jak Janek v roztrhaném, zabláceném plášti pokrytý listím a vìtvièkami vypadal, dali se na útìk. Po boji se slavilo vítìzství s dotazem, kdo je ten stateèný rytíø, který pøispìl k výsledku bitvy, a ještì pomohl skupinì pøepadených jezdcù. Na to Janek odpovìdìl, ¾e je templáø z Jamolic a vrátil na hrad. Brzy pøišel dopis od jednoho bohatého rytíøe, který dìkoval za záchranu ¾ivota a z vdìènosti jim pøipsal jednu osadu a bohatou odmìnu. Oba templáøi Jankovi podìkovali, propustili ze svých slu¾eb a vìnovali mu tu osadu.
Poslední povìst vypráví o dobì, kdy u¾ tam dávno ne¾ijí templáøi, a i poslední majitel hrad opustil. ®ije tam jen Templštejnský kastelán. Opuštìný hrad obrùstá køovím a v malé místnosti za branou, ¾ije staøec jménem Reginald. Po cestì k hradu kráèí mnich, prochází bránou a s ú¾asem zjiš»uje, ¾e mu to tam vše pøipadá nìjak známé.
Vynoøují se mu dávné vzpomínky z dob jeho dìtství, jakoby u¾ tam nìkdy byl. Prochází prostory a zadumán pomalu pøichází zpìt k bránì, kde stojí staøec. Omlouvá se mu, ¾e zapomnìl, jak èas bì¾í a ¾e se u¾ blí¾í noc. Staøec ho pozval k sobì a nabídl nocleh. Vyprávìl mnichovi své vzpomínky z mládí, kdy byl hrad plný ¾ivota a on mìl ¾enu a syna. V té dobì se chystala velká svatba hradního pána.
Sjela se tam velká urozená spoleènost. Kdy¾ se blí¾il èas obøadu, na vì¾i hodiny ohlašovaly poledne a v tom se v sále objevil duch dávno zemøelého pøedka. Jen se pøísnì rozhlédl po sále a vydal se ke svému hrobu. Zdìšení hosté zaèali v panice utíkat, vìøili, ¾e je to špatné znamení. Mladý šlechtic nevìøil na povìry, a tak pøes zlé znamení se svatba uskuteènila.
Brzy se mladému páru narodila dcera a na vše se zaèalo zapomínat. Bylo to období plné lásky a štìstí, netrvalo však dlouho. Nejprve zemøela mladá paní a po èase i dcera. Pán hradu dlouho truchlil, a¾ se rozhodl vyrazit do války. Tam brzy padl a dìdicové nechtìli ¾ít na tom neš»astném místì, hrad zùstal opuštìn. Zùstal tam jen kastelán. Mnich se ptal na jeho ¾enu a syna. Staøec pokraèoval ve svém smutném vyprávìní, proto¾e kdy¾ vypukl zmatek na hradì pøed tou svatbou, tak najednou zmizel i jeho malý synek.
Dny a týdny se ho kolem sna¾il bez pøestání hledat, ale marnì. Brzy na to zemøela jeho ¾ena usou¾ením. V tu chvíli se mnichovy jasnì vybavily vzpomínky na dávné dìtství i to, ¾e si prostory hradu pamatoval. Tak vyprávìl svùj pøíbìh. Rodièe nepoznal, jako malé dítì ho nalezl starý uhlíø opuštìného v lese. Odnesl ho do kláštera, kde vyrostl a pozdìji se stal mnichem. Oba poznali, ¾e se po koneènì po letech setkává otec se svým synem.
