V ØÍŠI BÁJEÈIN
Na trase z Rychnova nad Knì¾nou do Slatiny nad Zdobicí le¾í Javornice v Orlických horách. Proè o ní píši? Mají tu Památník Vojtìcha Sedláèka a Marie Sedláèkové-Serbouskové (známého malíøe a bravurní krajkáøky). Mají tu ale také slavného rodáka.
Na jaøe roku 1982 jsem dojela na konec Javornice k poslední chalupì. Domluvena, ¾e v ní vyberu díla pro výstavu. Pøed chalupou jsem zapochybovala – stavení pùsobilo opuštìnì. Odemèenými dveømi jsem však pøes síòku vstoupila do veliké místnosti. V jejím šeru jsem pomalu rozeznávala kachlová kamna, zarovnána katalogy, stohy a rolemi papírù, skicáøi, deníky, holými rámy i zarámovanými plátny. Na nich kroniky. Na peci døevìné figurky. Kolem stìn komíny knih a èasopisù. Z kanafasu se na mì dívaly velmi ¾ivé oèi v opáleném oblièeji.
JOSEF KOREJZ – BLATINSKÝ pøišel na svìt na tomté¾ lù¾ku (dle svých slov)
„…3. KJETNA 1909 za náramnýho poujetøí v chaloupce na Rovinì, kerá je souèástí samoty Blatiny ve vobci Javornici, v moc hezkým koutì mezi lesama a s krásnou vyhlídkou na naše Orlický hory“. Odtud jeho umìlecký pseudonym.
28. KVÌTNA 1989 se na pohøeb JOSEFA KOREJZE – BLATINSKÉHO v rychnovském kostele nad zámkem sjeli lidé ze všech krajù zemì i z okolních státù. A bájeèného – opravdu národního umìlce – nepohøbíval nikdo jiný, ne¾li bájeèný kardinál Tomášek.
* * *
Matkou vychován k hluboké víøe. Ji¾ na obecné škole bavil Josef spolu¾áky kresbami figurek a zvíøat. Talent uplatòoval i na rychnovském gymnasiu v karikaturních kresbách profesorù, spolu¾ákù a historických postav. Od dìtství tou¾il stát se malíøem, ale matka vydìlávala taktak na ¾ivobytí a mìla pouze chalupu s kouskem pole. Hned po maturitì nastoupil proto Josef vojenskou slu¾bu na Slovensku. Po ní krátce vyuèoval nábo¾enství v Uhøínìvsi. Roku 1934 zachytil Korejz ve svém vùbec prvním obraze Langrùv mlýn na Poøíèí u Prorub. Po odjezdu do Prahy chodil do malíøských kursù a pilnì navštìvoval galerie, muzea a výstavy. Na øádné studium malby peníze nemìl, a proto se po tøech letech vrátil do rodné Javornice natrvalo. Ale o malíøství snil dál, by» v období druhé svìtové války musel pracovat v zemìdìlství a sestøe navíc pomáhat v hospodáøství. Velmi obdivoval pøírodu a výtvory lidských rukou. Ka¾dou volnou chvíli vášnivì kreslil a maloval vše kolem sebe. Zaèal se zajímat o lidovou kulturu a zájem postupnì prohluboval, a¾ se v jeho tvorbì stal tématem ústøedním.
„Náš kraj pod Orlickými horami je velice malebný. Kroje tu u¾ vymizely. Maloval jsem nìkolik nevìst, které mìly šaty po prababièkách, se zlatým èepcem. Jinak jsem kreslil hlavnì stavení, chaloupky, i šindelové, i doškové, na Rychnovsku a na Dobrušku v horách, i pošívání došky v Houdkovicích na stodole. Zachycoval jsem rùzné koledy, tluèení kohouta, kácení máje i ortelování kozla. To bylo v Lípì nad Orlicí. Zachycoval jsem do¾ínkové slavnosti, masopusty, kreslil náøadí, nábytek, malované jarmary a truhly, kolovraty. Pøitom jsem zapisoval vyprávìní starších lidí.“
Josef Korejz dospìl v malíøe s hlubokým pochopením lidských hodnot, které prostý èlovìk vytváøí prací a myšlením, svými pro¾itky a zkušenostmi. Zachycoval zpùsob ¾ivota lidí v minulosti, vypovídal jeho o vývoji a promìnách. Od poèátkù kresby a malby proto dùslednì datoval a podepisoval se ji¾ jako Blatinský.
O serióznosti svìdèí fakt, ¾e si kresby, skici, malby a záznamy èísloval (pouze kreseb bylo nìkolik tisíc) a vedl si o nich podrobný pøehled. Odkrývat pro jiné pramen poznání lidové tvorby rodné zemì ho nutil ke stálé èinnosti. Jeho akvarely a tempery nabývaly na lehkosti. Urèitá díla prodával sousedùm a zájemcùm, a tak získával finance na cesty, na kreslíøské a malíøské potøeby. Na knihy, jimi¾ prohluboval své znalosti v dìjinách umìní a v milovaném dìjepise. Se skicáøem a výtvarným náèiním v batohu se vydával pìšky, na kole èi stopem na cesty. A tak jsme mohli potkat mu¾e s pomnìnkovýma oèima: v zimì s plnovousem, v pletené èapce a dlouhém kabátci a s omotanou šálou, v létì s opálenou tváøí pod širokým kloboukem a v kalhotách s jedinou šlí. Mu¾e, který budil úsmìv, s ním¾ však staèilo promluvit èi ho pozorovat pøi tvorbì, abychom pøešli v tichý údiv i obdiv. Mu¾e, který byl aktivním pøispìvatelem Èeskoslovenské spoleènosti národopisné a který se zúèastòoval folklórních slavností ve Strá¾nici ji¾ od roku 1946.
„Byli tam tenkrát z celých Èech a Moravy. Ten krásný prùvod, tance a zpìvy mì chytly za srdce. Býval jsem u ujce Rumiska, ten chodil v kroji s beranicí a miloval slivovici. Taky jsem býval u matky Hambalky. To byla taková patronka kumštýøù. Úprka a Mandel taky byli u ní. I v dalších letech jsem tam jezdil, ale i jinam… Východná, Zvolen, na Detvu, kde jsou krásné døevìné cintorínské køí¾e.“
Pøátelé a pøíznivci pochopili význam Korejzova hlubokého vztahu k rodnému kraji a zdejšímu zvykosloví. Jeho obdivu pro národopisné slavnosti a obyèeje, lásky k lidovým stavbám a citu pro obydlenou a obdìlávanou krajinu, pro lidové bydlení a kulturu. Jeho kultivované zachycování pravých národopisných hodnot. Tì¾ko odhadnout, kdy a jak se srdce, tak oddané rodnému kraji, spojilo s Moravou? Jak vznikla nezdolná vášeò, pøeklenuvší vzdálenost a charakter mezi nenápadnou podhorskou krajinou Orlických hor a mohutnou, a¾ okázalou barevnou rozlehlostí Moravy – Valašska, Lašska, Slezska i Hané? Jak vznikaly nádherné vodopády stovek dìl, je¾ tryskaly z jediného pramene? Josef Korejz jezdil pravidelnì na národopisné slavnosti Moravy. Kromì Strá¾nice na slavnosti napøíklad na Svatý kopeèek, do Èeského ráje a do „svého“ Podorlicka. Všude zachycoval portréty úèastníkù, celé scény, prùvody, pøedvádìní tancù a zapisoval texty písní i doprovodných øíkání. Kreslil a maloval kroje a masky. Zaznamenával moudra èlenù souborù. I na výjezdech do Ji¾ních Èech, na Slovensko, do Polska, Rakouska, Maïarska, Budyšína, Lu¾ice.
„Maloval jsem na Kopanicích u Myjavy, v Brezové pod Bradlom, v Jablonci, potom v Tatrách, ve ®diaru, v Èièmanoch, Èiernom Balogu. Nejvíce krojù bylo v Horehroní. Tam jsem zachycoval fašanky, oblievaèky, rùzné slavnosti. Také jsem se zúèastnil slavnosti na Detve a ve Východnej. Také jsem maloval ve východním Slovensku Šariši, v Kamenici nad Cirochou a jinde.“
„Javornice pøišla taky na to, ¾e by se mohla psát vobecní kronika, a tu kroniku v pìknejch deskách s voskovanejma rohama, tu koupili u¾ roku 1895… Dy¾ jsem dopsal pruni díl, tak mnì vejboøi koupili ve Vamberku novou kroniku v moc pìknej ko¾enej vazbì a s ruènì vyrobeným papírem, kerej se neska vyrábí u¾ jen v Losinách. A tak sem sepisoval ty kroniky, pìknì rok za rokem, co se dìlo, a taky sem se pustil do kreslení šech tìch stavení vod èísla jedna a¾ do toho posledního tøi sta vosumnáct. Taky sem poøídil seznamy vobyvatel Javornice.“ O kroniky se umìlec zajímal od padesátých let. První svazek javornické tehdy ji¾ psal, druhý od roku 1963. Kromì krásných kreseb obydlí (mnohých dnes zmìnìných èi neexistujících) je doprovodil portréty javornických obèanù. Stal se tím známý natolik, ¾e ho jiní kronikáøi ¾ádali o ilustrace. Byl vyhlášeným spoleèníkem pro svatby, køty, pohøby a jiné události. Na místì dokázal slo¾it báseò èi veršované pøání-vinš k ¾ivotnímu jubileu, které pøednesl a pøedal osobnì, odìn ve svém kroji. Souèasníci netušili, ¾e Korejz se dotýká i jiných druhù umìní: fotografování a také sepisování osobních vzpomínek, které vyšly kni¾nì pod názvem Vejchysty do øíše bájeèin (Kruh, 1989).
Oborem, v nìm¾ vynikl a dosáhl úspìchu i bez odborné prùpravy a znalostí, bylo øezbáøství. Zhotovil jednoduché figury, ka¾dou v jiném kroji. Vyøezal Èeský Betlém, Køí¾ovou cestu, skupiny figur z lidových zvykù a slavností – ortelování kozla, masopust, pùlení kohouta, prùvod s Krakonošem i vìtší reliéfy. Vìtšina z nich je v depozitáøích presti¾ních muzeí a ve sbírkách znalcù a umìlcù jsou velmi cenìny.
„Døevìné figurky zpodobují – kromì Betléma – asi 50 masopustních maškar z ji¾ních Èech, Èeskomoravské vysoèiny, od nás – z Vrchù. Všechny jsem vyøezal z naší lípy na Blatinách. To byla lípa asi 300 let stará. Kdy¾ praskla a musela se skácet, bylo mnì jí líto a tak jsem ji uchoval v tìch figurkách.“
Kdo umìlce osobnì nepoznal, neuvìøí, ¾e v sobì soustøedil vitalitu, optimismus a elán na tøi ¾ivoty. ®e mìl citlivou duši, kterou velmi hluboce vnímal krásu tvarù a barev pøírody a dokonalost lidového umìní. Ty mu dovolovaly neúnavnì tvoøit a mít za sebou trvalé hodnoty. Jeho slovy: „Ne¾ít nadarmo“.
V javornické chalupì, která i pøes svou nedokonalost poskytovala umìlci zázemí, jsme díla vybrali a v Orlické galerii pøipravili výstavu. Josef Korejz pøišel na zahájení samozøejmì v kroji a s vinšem – nìkterým vytanulo slovo: „podivín“, jiní by ho… Já hrdá, ¾e mohu vernisá¾ jeho výstavy uvádìt. Kdy¾ jsem na námitku tehdejšího øeditele NG, ¾e „…se tu jedná o díla místního autora, ne ¾ádného národního umìlce, a proto by staèilo je vystavit v muzeu, ne v galerii“, slyšela odpovìï: „Pane øediteli, dìkuju vám – já jsem pøece národní umìlec, dyk dìlám šecko pro národ“, musela jsem dát Korejzovi za pravdu. Tím spíš, kdy¾ na výstavu pøijí¾dìly autobusy s lidovými taneèními a pìveckými soubory, zájezdy z vesnic, mìsteèek a mìst z celé zemì a ze zahranièí a vozili pro „svého Josífka“ koše a krabice ze zabíjaèek èi s výslu¾kami.
28. KVÌTNA 1989 se na pohøeb JOSEFA KOREJZE – BLATINSKÉHO v rychnovském kostele nad zámkem sjeli lidé ze všech krajù zemì i z okolních státù. A bájeèného – opravdu národního umìlce – nepohøbíval nikdo jiný, ne¾li bájeèný kardinál Tomášek.
Olga Szymanská
***
Josef Korejz-Blatinský zemøel v Javornici, mši slou¾il páter Jakubec.
Citace a pøímá øeè: Vejchysty do øíše bájeèin (1989)
