SeniorTip

Richard Horatio Edgar Wallace, spisovatel

1. dubna 1875 - 10. února 1932

Nazývám žánr, ve kterém nejvíc Wallace psal, detektivkou, i když by mělo spíš jít o kriminální romány nebo i thrillery. Sama mám u Wallaceových knih od mládí pocit, že jde o detektivky, takže zůstaňme u tohoto názvu.

Ve svém díle se Wallace projevil jako obdivovatel a podporovatel ducha viktoriánské a edwardovské Anglie, ve které sám žil. To vysvětluje i různé jeho postoje, které v dnešní době posuzujeme poněkud protichůdně. Je známo, že byl velice dětinský a lehkomyslný, byl posuzován jako člověk s určitým pokřiveným pohledem na svět. Tak se stávalo, že neúmyslně někoho urazil - někdy to byly i významné - a pro něj svým způsobem i finančně zajímavé osobnosti - jako například filmový a divadelní magnát, otec známé spisovatelky Sir Gerald du Maurier (1873 - 1934).

Mnozí literární kritici a historici se přou, je-li detektivní literatura brakem či ne. V každém případě naplňuje svým způsobem společenskou objednávku po romantice a dobrodružství. Vzpomínám si, že když se promítaly v šedesátých letech minulého století německé filmy podle Wallaceových příběhů, vždy jsem sice věděla, že film „dobře“ skončí, ale také jsem vždy s příjemným mrazením v zádech sledovávala odvážného policejního inspektora na schodech starých budov nebo zámků nebo i na hřbitově, kde ho za rohem očekávalo nějaké nebezpečí. A někdy až k hranici komična bývaly zoufalé situace ve filmu, kdy se hrdina na poslední chvíli dostal ze smrtelné pasti nějakého zloducha.

Wallaceovy příběhy mají většinou jednotné schéma a zápletka bývá i naivní: policejní inspektor pátrá po zločincích, kteří spáchali nějaký zločin na větší skupině lidí, buď z důvodu honby za penězi nebo proto, že někoho nenávidí natolik, že se ho snaží zničit zvlášť rafinovaným způsobem i za použití speciálních mučení. Samozřejmě je hrdina příběhu odvážný, velice charakterní a záhadný - jak sám spisovatel napsal: „Pro mladé děvče je neobyčejně důležité, aby muž měl nějaké záhadné vlastnosti.“ Tedy se se do něj zamiluje jedna z ohrožených. Po složitém pátrání, plném nástrah, inspektor zločince dopadne a pochopitelně dojde k vyznání lásky, někdy i ke svatbě. Oproti jiným spisovatelům dobrodružného žánru nešlo o nějakého detektiva, ale hrdinou býval policista.

Z Wallaceova rozsáhlého odkazu asi sto pětasedmdesáti knih a množství povídek uvádím v největší míře ty, které byly přeloženy do češtiny. Názvy jeho děl jsou často lákavé, vzbuzující zvědavost.

V určitých momentech svého života byl Wallace nejplodnějším spisovatelem detektivek. Dokonce se uvádí, že častěji, než jeho detektivky, vycházela ve Velké Británii pouze bible. Celý jeho život byl vlastně dobrodružství - ať už skutečné nebo v jeho knihách.

I jeho vlastní narození bylo poněkud složité i dobrodružné. Snad i datum, že se narodil na apríla, bylo předzvěstí zvratů jeho povahy a také i osudu. Jeho maminka, Mary Richards, zvaná uměleckým jménem Polly, byla skotského původu a byla herečka. Když se seznámila s námořním kapitánem Johnem Richardsem, zanechala divadelní kariéry a provdala se. Prameny o ní mluví, že i když byla hezká a talentovaná, přílišného úspěchu se nedožila.

Ale Richards zemřel náhle na moři v důsledku nějaké nemoci v době, kdy čekala dceru. Aby po narození dítě uživila, musela se k divadlu vrátit. Setkala se s divadelní společností Marriott, která jí byla velmi blízká. Společnost vedla Alice Edgar za spoluúčasti svých dvou dcer a syna Richarda Horatia Edgara Marriotta, který měl před svatbou - ale Wallaceovi životopisci jeho charakter příliš nechválí. Tvrdí, že byl celkem slaboch a líný, ale byl krasavec, proto hrával milovníky. Při nějakém večírku se stalo, že měl s Polly poměr, který nezůstal bez následků. Životopisci se shodují, že o tom ani nevěděl, protože byl opilý. Když Polly zjistila své těhotenství, byla nešťastná - nechtěla totiž způsobit krizi v její milované divadelní společnosti. A tak odjela do malého chudého penzionu v Greenwichi, na Ashburnham Road č. 7, kde se 1. dubna 1875 narodil syn, pozdější spisovatel Richard Horatio Edgar Wallace. Tehdy bylo jeho matce dvaatřicet let. Žádný pramen ale neuvádí původ jeho jména, pod kterým své knihy uváděl - Wallace.

Některé prameny ale tvrdí, že otec o narození syna věděl a že ho dal zapsat do matriky pod smyšleným jménem, což je dost nepravděpodobné. Krátce po jeho narození požádala matka porodní asistentku, zdali nezná nějakou rodinu, která by se chlapce ujala. Ta jí našla svou přítelkyni Claru Freeman, manželku prodavače ryb, a manželé Freemanovi se devítidenního chlapce ujali a adoptovali ho ke svým deseti dětem. Měl tehdy jméno Richard Freeman. Manželé Freemanovi byli skvělí rodiče - zažil s nimi hezké dětství. Maminka se snažila syna podporovat, ale postupně se Marriotova společnost rozpadla, ona přešla jinam a na výchovu syna už neměla finanční prostředky. Navrhla k velké zuřivosti pana Freemana a jeho manželky, aby dali chlapce do chudobince, což oba odmítli.

Ale Richard po absolvování čtyř tříd si už od jedenácti let vydělával, například jako poslíček novin ve Fleet Street, což byla „novinářská“ ulice, kde bylo více redakcí časopisů. Také roznášel mléko, pomáhal na stavbách, prodával květiny a boty, byl kuchtíkem na moři.

V roce 1893 vstoupil do britské armády do královnina pluku Royal West Regiment (Královský západní pluk) a tam začal psát. Velice ho ovlivnily povídky o Jacku Rozparovači. Od roku 1896 sloužil v Búrské válce u sanitního oddílu Royal Army Medical Staff Corps (Královský sanitní armádní sbor), s nímž byl převelen do Jižní Afriky. V Kapském Městě se seznámil s místním spisovatelem Williamem Caldecottem (1839 - 1921) a jeho manželkou, s nimž se o své tvorbě radil. Tehdy ho také velice ovlivnil spisovatel Rudyard Kipling (1865 - 1936), se kterým se také v Jižní Africe potkal a kterého při jeho návštěvě v Jižní Africe přivítal básní.

Nejdříve Wallace skládal texty k písním a psal příspěvky do místního časopisu Cape Colony (Kapská kolonie).

Vlastní válečné řemeslo ho unavovalo, nebyl příliš fyzicky odolný, takže se přesunul do tiskového armádního sboru a stal válečným dopisovatelem, jednak pro Reuters a jednak později od roku 1900 pro Daily Mail. Kiplingovo dílo ho inspirovalo k jeho první sbírce balad „Mise, která selhala“ (The Mission that Failed), která vyšla v roce 1898, ale žádný úspěch neměla. Ve svých reportážích se snažil psát pravdivě, a tak podle určitých pramenů proti sobě popudil velitele jihoafrických operací - maršála Horatia Herberta Kirchnera (1850 - 1916). Snad dokonce maršála kritizoval za kruté vedení války. Ten mu za to odebral průkaz novináře a nadále zakázal pracovat jako válečný zpravodaj.

V roce 1901 se Edgar Wallace oženil s Ivy Maude Caldecott, dcerou svého literárního rádce, který ale

sňatku nepřál. Wallace začal v roce 1902 pracovat v tiskové agentuře Rand Daily Mail v Johannesburgu jako jeho vydavatel, kde si poměrně hodně vydělával, a pak se vrátil do Daily Mailu v Londýně. Tehdy si pořídil dům na Tressillian Crescent č. 6 v Londýně, nedaleko od místa, kde se narodil. Žil tam potom dalších třicet let až do své smrti.

Ale poněkud lehkomyslně vydal další povídku „Jih řeky“ (South Of The River ). Aby podpořil její prodej, nabídl čtenářům odměnu za zjištění, jak se příběh stal. Ale nikdo se nepřihlásil, což ho přivedlo do finančních nesnází, ale to byla pro něj po celý život dost běžná situace.

Po příjezdu do Londýna vydal další sbírku básní, která rovněž úspěch neměla.

V roce 1902 se narodila dcera Eleanor Clare Helier, která zemřela hned následujícího roku na meningitidu, což oba rodiče uvedlo do hlubokého zoufalství. V té době byl Wallace bez práce, ale jeho žena nevěděla, že nemá žádné peníze a že ignoroval požadavky jihoafrických bankéřů. Také se na něj obrátila o finanční výpomoc jeho matka. Samozřejmě téměř nic nedostala, on zareagoval neobvykle tvrdě, protože nechtěl o své situaci nikomu říci. Matka použila pár liber, které jí dal, na cestu do Bradfordu, kde se zhroutila a zemřela v místní nemocnici, což on nevěděl. To byla také situace, která se skoro podobně později opakovala s jeho manželkou.

Během rusko - japonské války v letech 1904 až 1905 byl poslán do španělského Viga, aby referoval o roztržce mezi Velkou Británií a Ruskem, kdy v důsledku omylu ruské lodě ostřelovaly britské rybářské čluny, o nichž se domnívaly, že se jedná o lodě japonské. Zde se po cestách kolem španělsko-portugalského pobřeží Wallace poměrně dost seznámil s otázkou zpravodajských špionážních her, což později bylo inspirací pro jeho tvorbu. V té době se mu narodil syn Brian Edgar, se kterým odjela Ivy do Jižní Afriky, protože její matka stonala a chtěla vnuka vidět.

Tehdy pravidelně pracoval pro Daily Mail (Denní pošta).

První román „The Four Just Men“ (Čtyři spravedliví), který napsal během svých novinářských cest, vydal Wallace vlastním nákladem v roce 1905. Byl to příběh o skupině bohatých a inteligentních lidí, ale nelítostných, kteří chtěli vzít spravedlnost do svých rukou. Ze začátku kniha sice měla úspěch, ale kvůli špatné reklamě byla opět pro autora ekonomickým problémem. Tehdy začal Wallace hrát v hernách poker. V letech 1906 až 1907 měl Edgar značné neshody se svým zaměstnavatelem z Daily Mailu. Bylo to i z důvodu, že proběhlo několik soudních jednání, směřujících proti urážkám v Dailly Mailu, z nichž za některé měl Wallace odpovědnost.

V roce 1907 odjel do Konga a psal o tom, jak byli domorodci utlačováni úředníky belgického krále Leopolda II. (1835 - 1909). Na druhé straně - někteří z jeho kritiků mu vyčítají, že v pozdějších příbězích o inspektoru Sandersovi se někdy, pravděpodobně pod vlivem tehdejšího všeobecného mínění, projevuje až jako rasista.

Po návratu z Konga byl Wallace z Daily Mailu propuštěn.

Po propuštění hledal místo u vydavatelky Isabel Thorne, která vydávala malý časopis. Paní Thorne chtěla od něj ze začátku romantické příběhy, a on příliš zkušeností na tomto poli neměl, tak jeho pokus odmítla. Tehdy začal zpracovávat své zkušenosti z Afriky, z čehož vznikla úspěšná série příběhů inspektora Sanderse, čímž začal od roku 1911 i jeho finanční úspěch. Román „Sanders on the River“ (u nás překládáno pouze jako Sanders) byl následován do dvacátých let podobnými romány se stejnými hrdiny, které mu založily literární slávu.

Další dcera Patricia se narodila v roce 1908. V té době netušil, že mu matka zemřela a snažil se jí najít. Mezitím Wallace napsal do roku 1910 „Dědicové miliónů“ (v originále Angel Esquire), „Rada spravedlnosti“ (The Council of Justice), „Evin ostrov“ (Eve´s Island), „Vévoda z předměstí“ (The Duke in the Suburbs) a „Spolek devíti“ (v originále The Nine Bears).

V té době Wallace usilovně pracoval, hlavně z důvodů, aby splatil své dluhy. V roce 1910 přispíval do časopisu Standard. V letech 1910 až 1912 psal své příběhy do časopisů The Week-End Racing Supplement (Víkedová dostihová příloha) a Evening News (Večerní noviny).

V roce 1913 psal pro The Story Journal (Časopis příběhů) a pro Town Topics (Městské náměty) psal v letech 1913 až 1916. Z příkladů jeho tvorby - napsal v roce 1913 „Čtvrtý mor“ (The Four Plague), „Šejdíř Pinlow“ (v originále The Grey Timothy), a další příběh o komisaři Sandersovi „Pod žhavým sluncem“ (v originále Bones).

Během první světové války byl Wallace zvláštním vyšetřovatelem válečné kanceláře.

V roce 1915 napsal první scénář pro němý film „Ošetřovatelka a mučedník“ (Nurse und Martyr), který u nás pravděpodobně znám nebyl; téhož roku bylo uvedeno ještě osm němých filmů na jeho náměty. Také v tomto roce vyšel román „Muž, který koupil Londýn“ (The Man Who Bought London).

V roce 1916 napsal svůj nejslavnější špionážní příběh „Kód 2“ (Code No.2), který vyšel v Stand Magazinu. Roku 1916 vydal například „Splacený dluh“ (v originále A Dept Discharged).

Další syn Michael Blair se narodil v roce 1916. Bylo to v době, kdy se pomocí svých úspěchů dokonce Wallace své ženě jaksi „dvořil“. To ale brzy upadlo - Wallace se do některých záležitostí vrhal po hlavě. Pravděpodobně se krátce na to Wallaceovi zalíbila jeho plachá sekretářka Ethel Violet King, kterou si našel před rokem. Některé prameny tvrdí, že byla mladší o třiadvacet let, jiné pouze o patnáct, což je nepravděpodobné.

V roce 1917 vznikly další detektivky, například „Katuška a deset“ (v originále Kate Plus 10), „Vyděrač“ (v originále The Secret House), „Spravedliví muži z Cordovy (The Just Men of Cordova) a „Zelený rez“ (The Green Rust).

Roku 1918 skončilo rozvodem jeho první manželství. Jeho manželka Ivy byla velmi velkorysá, protože poznala, že se mu Violet líbí a tak přes to, že se pak do smrti trápila, s rozvodem souhlasila. - Tehdy také poznal svou nevlastní neteř Grace Donovan, která ho seznámila s existencí jeho nevlastních sourozenců i s osudem jeho matky. Snad se dokonce setkal i se svým vlastním otcem, ale není to jisté.
Wallace stále pilně pracoval. Vyšly mu mimo jiné detektivky „Down under Donovan“ (přeloženo jako Krádež v expresu) a „Muž, který všechno věděl“ (v originále The Man Who Knew).

V dalším roce mu vyšel „Křížový spodek“ (v originále Jack O´Judgment) a téhož roku prohlásil jeden z britských vydavatelů, že čtvrtina ze všech v Británii vydaných knih, pochází z Wallaceova pera.

V roce 1921 se Edgar Wallace oženil s Violet, která byla jen o málo starší než jeho dcera. Violet byla velmi inteligentní a Wallace vedle ní jaksi „dospěl“. Začal si být vědom svých pochybení vůči svým blízkým - vůči matce i Ivy.

V roce 1921 napsal „ Kniha všemohoucnosti“ (The Book of All-Power) a „Vyzáblý dědic“ (v originále Bones in London), což byl zase příběh o jihoafrickém komisaři Sandersovi. Dále napsal „Znovu tři spravedliví“ (Again the Tree Just Men), ale vydáno u nás bylo pod názvy „V hadím objetí“ nebo „Detektivní ústav tří spravedlivých“. Přesto, že Sanders představoval jakousi sérii, dával spíš Wallace přednost jednotlivým, nezávislým příběhům.

Roku 1922 vyšlo „Padesát pět“ (v originále Flying Fifty Five), „Anděl hrůzy“ (The Angel of Terror), „Údolí duchů“ (The Valey of Ghosts) a „Pán černých králů“ (v originále Sandi the Kingmaker) - opět příběh o Sandersovi. - Hrála se i jeho hra „Špendlíky a jehly“ (Pin and Needles).

V zimě roku 1923 se mu narodila nejmladší dcera Penelope (1923 - 1997). Následoval jeho nejslavnější román „Zelený lučištník“ (The Green Archer), napsaný podle gotických románů, který mu zajistil zájem čtenářů. Jako i v jiných příbězích si Wallace příliš nebral k srdci nutnost, aby státní policejní důstojník dodržoval zákony. V rámci honu za zločincem a pro jeho potrestání připustil i úlohu mstitele se všemi možnostmi ničit zločince, včetně vraždy. „Zelený lučištník“ pak vyšel několikrát a byl i několikrát zfilmován. Na dalším obrázku je obálka příběhu z pozdějšího vydání.

Někdy se jeho kladní hrdinové pohybovali na hranici mezi jednáním morálním a nepříliš morálním. Někdy to bylo i z důvodu, aby zvýšil prodejnost svých knih.

V roce 1923 vyšly ještě „Záhada pod zemí“ (v originále The Clue of the New Pin) a „Ztracený milion“ (The Missing milion).

Další rok byl Wallace opět pracovitý. Napsal „Mrtvé oči Londýna“ (The Dark Eyes Of London), „Pokoj č. 13“ (Room 13), „Signály přes údolí (v originále Three Oak Mystery), „Tajemný Dan“ (v originále Double Dan“), „Tvář v noci“ (The Face in the Night), „Lovec hlav“ (The Hairy Arm).

Podle některých pramenů byl předpoklad, že pro své romány má nějaký tým spolupracovníků, ale on sám napsal vždy první stránku a pak diktoval buď sekretářce, případně manželce nebo do diktafonu. Psal ale jaksi „spatra“ bez předešlých poznámek. Byl mistrem dialogů, které pak bývaly celé přebírány do scénářů filmů s jeho náměty. Je známo, že při spisování popíjel velmi sladký čaj, přes to, že měl cukrovku, o níž asi nevěděl, a nepřetržitě kouřil. - Obojí považoval za dostatečnou inspiraci pro svou tvorbu. Ale cukrovka také vedla k velkým výkyvům jeho nálad i pravděpodobně k nepředvídatelnému chování. Tak se i stávalo, že i jeho trpělivá žena Violet bývala raději mimo domov - pracovně v divadelních a filmových studiích.

Stejně úrodný jeho příběhy byl i další rok. Napsal „The Blue Hand“ (Modrá ruka), A King by Night“ (přeloženo jako Vládce temnot), “Dcery noci“ (The Daughters of the Night), „Záhadná hraběnka (v originálu The Strange Countess), „Zloděj mramoru“ (v originále Mind of Mr. J.G.Reeder) a „Žabí bratrstvo“ (The Fellowship of the Frog).

V „Žabím bratrstvu“ se policie snaží pochytat nepolapitelný gang zločinců, kteří používali masek žabáků a aby zůstali utajeni, vzájemně se, s výjimkou vrchního velení, neznají.

Také napsal román The Gaunt Stranger“ (Hubený cizinec), který příštího roku přepracoval pod názvem „The Ringer“ (Maska) a ještě jednou v roce 1929 přepracoval na divadelní hru. K tomuto tématu se pak vrátil i jiném románu. Příběh je považován za Wallaceův nejlepší thriller o zabijákovi, který má jméno Ringer = Maska a který sužuje Londýn. A policie dělá stále stejné chyby, takže ho nemůže dopadnout. Proti němu postupuje policejní detektivní inspektor Alan Wembury a ten je opět zamilován a milován, ale bratr jeho vyvolené je zapleten do kriminálních kruhů, což pochopitelně pátrání ztěžuje. - Wallaceovo přepracování románu na drama bylo vlastně určitým mezníkem jeho dramatické tvorby. Po úspěchu představení si uvědomil své možnosti dramatika.

Ivy i přes rozvod zůstávala Wallaceovi nablízku a radila mu. Zřejmě byl velmi charismatickou osobností, protože její láska mu zůstala až do její smrti. Tím byl pro něj větší šok, když Ivy onemocněla rakovinou plic a snažila se mu svůj stav zatajit. Wallace si neuvědomoval, jak je to vážné, protože Ivy ho požádala o příspěvek jen na malý chirurgický zákrok. A tak, když Ivy v roce 1926 zemřela, byla to pro Wallacea rána.

Po její smrti se ale úspěšnost jeho příběhů paradoxně ještě naopak zvětšila. Vyšla mu další velmi slavná detektivka opět ve stylu gotického románu „Černý opat“ (The Black Abbot). Zase se ve troskách starého opatství je nalezena mrtvola a zjevuje se tam tajemná postava - přízrak černého opata, jehož představitel z masa a kostí žil v místním zámku před čtyřmi sty lety. Vždy, když se muž s kápí zjeví, je to poslední pohled toho, který ho spatřil; hned na to je totiž zavražděn. Motivů této detektivky bylo v roce 1985 použito k televizní krimikomedii „Růžový Hubert“, v režii Zdeňka Kubíčka a s Milošem Kopeckým.

V roce 1926 vyšly „Čtyřhraný smaragd“ (v originálu The Square Emerald), „Dům se sedmi zámky“ (The Door with Seven Locks), také u nás přeloženo jako Dveře se sedmi zámky, „Pen z Polyanthy“ (v originále Penelope of Polyantha), „Příběh za milion dolarů“ (The Million Dollar Story), „Muž z Maroka“ (The Man from Marocco), „Smečka děsu“ (v originále The Terrible People), „Soudný den“ (v originále The Day of Uniting), „Šprýmař“ (The Joker), bylo překládáno i jako i jako Vtipálek nebo Skvělý Harlow, muž vysoké hry, „Šťastný klikař“ (v originále We Shall See), „Tramp severu“ (The Northing Tramp) a „Žlutý had“ (The Yellow Snake). V roce 1926 vyšel také jeho vlastní životopis - „People; Edgar Wallace: The Biography of Phenomenon“, lze přeložit „Lidé; Edgar Wallace: životopis fenoména“.

Od roku 1927 se Wallace stal dostihovým sloupkařem v listě The Star (Hvězda), později od roku 1930 i v Daily Mail. On sám trávil své řídké chvíle odpočinku hlavně na dostihových závodištích; dokonce v jedné době vlastnil i dostihovou stáj. A je známo, že byl náruživý sázkař, který ale většinou sázel na špatného koně. Takže i když hodně vydělával, hodně utrácel. - Ale také trávíval své chvíle v nejdražším londýnském hotelu Carlton, kde hodně utrácel a dával průchod své štědrosti.

I v roce 1927 napsal dost příběhů. Z těch, které vyšly v češtině jsou to: „ Brigand“ (The Brigand = lupič), „Číslo šest“ (Number Six), „Člověk Nikdo“ (The Man Who Was Nobody), „Dr. Laffin“ (v originále The Hand of Power), Hrůzný přízrak“ (v originále The Terror Keep), „Mstitel“ (v originálu The Mixer), „Práskač“ (The Squeaker), „Velká noha“ (The Big Foot) a „Brána zrádců“ (Traitor Gate). - „Práskače“ přepracoval jako divadelní hru, uváděla se v roce 1930.

Z roku 1928 jsou do češtiny přeložené romány „The Double“ (Dvojník), „Létající oddíl“ (The Flying Squad), Lišák (v originále The Twister), „Střelec“ (The Gunner). Téhož roku uváděla londýnská divadla pět jeho her, například „Muž, který změnil své jméno“ (Man Who Changed His Name), která vyšla v roce 1929 jako příběh. Další hrou z tohoto roku bylo „Znamení leoparda“ (Sign of The Leopard).

Z příběhů, které byly přeloženy do češtiny, vyšly v roce 1929 „Červená esa“ (Red Aces), „Dům na samotě“ (v originále The Lone House Mystery), „Gumoví muži“ (v originále The India Ruber Men), „Muž, který nikdy neprohrál“ (v originále The Little Green Man), „Nebezpečná hra“ (původně The Case of Joe Attymar), „Záhadná nálepka“ (v originále Four Square Jane), „Zlaté podsvětí“ (The Golden Hades) a „Zelená stuha“ (The Green Ribbon). Divadelní hrou z tohoto roku je „Kalendář“ (The Calendar). V tomto roce byl vyobrazen na titulní stránce amerického časopisu Time Magazine (Časopis Čas).

V roce 1930 vyšel jeho kriminální román, jehož jméno se u nás překládalo jako „Postrach Chicaga“, v originálu „On The Spot“ - z doby americké prohibice, kde gangsteři byli propojeni s nejvýše postavenými osobnostmi takovým způsobem, aby si mohli dělat cokoliv, co se jim zachtělo. Román byl velmi úspěšný, tak ho Wallace přepracoval na hru, která byla z jeho nejúspěšnějších. Uváděla se roku 1931 a napsal ji za čtyři dny.

Z románů z roku 1931 je to například „Harry komorník“ (v originále The Man at the Carlton). V tomto roce se hrála jeho hra „Případ polekané dámy“ (The Case of The Frightened Lady). Přepracoval ji na román „Poděšená lady“ (The Frigftened Lady), ale román vyšel až po jeho smrti v roce 1933. Pro film na motivy detektivky Sira Arthura Conana Doyla (1859 - 1930) „Pes baskervillský“ napsal scénář. V roce 1931 vyšel „Ďábel“ (The Devil Man). Pravděpodobně napsal v tomto roce ještě například detektivky „Když gangsteři ovládli Londýn“ (v originále When The Gangs Came to London), „Poslední dobrodružství“ (The Last Adventure), „Začouzená cela“ (Smoky Cell) a mnoho dalších, které ale vycházely postupně až po jeho smrti. Uvádí se například, že „The Coat of Arms“ (Výsostné znaky), která prý má pětasedmdesát tisíc slov, napsal během víkendu.

V polovině roku koupil časopis Sunday News (Nedělní noviny) a psal do nich sloupky o divadle.

Jeho poslední hrou byla hra „The Green Pack“ (Zelená sada), u nás překládaná jako „Tři karty“.
Úspěch „Příběhu polekané dámy“ způsobil jeho pozvání z Holywoodu k napsaní scénáře k filmu „King Kong“, k němuž vymyslel námět. - Ještě před odjezdem do Ameriky se pokusil za Blackpoolu v Lancashire neúspěšně kandidovat za liberály do parlamentu.

Krátce po přicestování do Spojených států onemocněl zápalem plic. Kvůli jeho cukrovce nastaly komplikace, upadl do kómatu a 10. února 1932 zemřel. - Z podílu Walacea na filmu “King Kong“ zůstal tedy pouze námět.

Jeho dluhy byly obrovské a až po roce 1934 mohlo být počítáno s obratem k vyrovnání bilance za příjmy z jeho představení. Jeho rodina, dosud zvyklá na přepychový život se ocitla ve finančních potížích. Jeho manželka Violet zemřela, přes svůj mladý věk v těžkých depresích pouhých čtrnáct měsíců po něm. Stejně trpěly depresemi i jeho mladší děti - šestnáctiletý syn Michael a hlavně jeho nejmladší dcera - devítiletá Penelope.

Byl pochován na hřbitově Little Marlow Cemetery v malé vesničce Ferm v Buckinghamshire. Jeho pamětní deska je na rohu ulic Ludgate Circus a Fleetstreet, kde pracoval i začal v dětství pracovat jako poslíček. Stojí na ní: „Poznal blahobyt i chudobu, ještě když chodíval s Kingsy a hájil své místo. Ze svého talentu rozdával marnotratně, ale Fleet Street dal své srdce.“

Po jeho smrti bylo v různých verzích postupně použito jeho příběhů pro zfilmování, včetně úspěšné série německých filmů z šedesátých let minulého století v režii německého filmového ředitele Alfreda Vohrera (1914 - 1986) a rakouského filmového ředitele Haralda Reinla (1908 - 1986), z nichž některé jsme mohli vidět i u nás. Často v těchto filmech vystupoval významný německý divadelní a filmový herec Klaus Kinski (1926 - 1991).

U nás si pohrával s variací Wallaceova jména český spisovatel detektivek Eduard Fiker (1902 - 1961) ve svých ztřeštěných detektivních parodiích „Paklíč“ a „Fantom operety“, kde byl hlavním hrdinou spisovatel detektivek Ludva Láce. V roce 1969 založila Wallaceova dcera Penelope The Edgar Wallace Society (Společnost Edgara Wallacea).

Možná je dobře, že příběhy Edgara Wallacea někdy vybočují ze společenských zvyklostí. Vždy nás to totiž navede k tomu, že se nejedná o skutečnost; a v pohádce je dovoleno vše, jen když dobro zvítězí.

A na závěr dva krásné citáty Wallaceovy: „Intelektuál je ten, kdo shledal cosi zajímavějšího než je sex“ nebo „Kdo je intelektuál? Je to muž, který shledal cosi zajímavějšího než jsou ženy.“

Dobromila Lebrová

* * *
Zobrazit všechny články autorky

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás