Jednoho dne zazvonil telefon.Ve sluchátku se ozvalo: tady Jaruš, je krásné počasí, přijeďte se na nás podívat. No uvažte, takové nabídce přece nelze odolat. Krátce jsme situaci zhodnotili a v dohodnutý den se chystali na cestu.
Cestovali jsme vlakem. Cesta ubíhala příjemně já si hověla a Jíra s dědou koukali z otevřených oken a pozorovali ubíhající krajinu. Ve vlaku jela skupina mládeže, hráli trampské písničky. Hráli pěkně a ve mně to evokovalo vzpomínky na mládí.
Vláček ujížděl, bylo slyšet klepání po kolejích.
Byla jsem usazena v rohu u okna a při tom poslouchání jsem pokukovala po spolucestujících.
Vzhledem ke své bývalé profesi jsem v duchu odhadovala jejich osudy:
Mladá paní - jevila silné příznaky nervozity, opakovaně kontrolovala svou peněženku, mobil a nedůvěřivě pokukovala po spolucestujících.
Pán kolem osmdesátky, ten mě zaujal na první pohled. Přistoupil v jedné ze stanic. Byl elegantně oblečen, vystupováním gentleman, v ruce květiny. Posadil se vedle nás a po chvilce jsem se dozvěděla (mimo jiné také díky našemu pejskovi) jeho životní osud. Ovdověl, jel na hřbitov. Svěřil se, že zůstal sám, děti žijí v zahraničí, a že by si nejraději naši Lilinu (tak se náš pejsek jmenuje) vzal sebou, aby měl společníka. Pes se k němu velice měl, pán se s ním rozdělil o svačinu a byl to krásný pohled jak jeho vrásčité ruce hladí našeho malého psíka.
Další cestující - manželský pár. Mladí lidé asi s půl ročním chlapečkem. Oba velice atraktivní, děťátko jak ze žurnálu. V duchu jsem si říkala šťastná rodinka, milující rodiče, byl na ně pěkný pohled, ale jen do té doby než maminka vyndala pytlík smažených hranolků z nichž bylo cítit přepálený olej na dálku a začala jimi mimčo krmit. To mělo zřejmě hlad, a tak přežvykovalo svými dvěma zoubky podávané hranolky. Vrcholem zakončení oběda bylo podání coca coly “pravé americké“. Jsem už asi stará, ale to dítko by si určitě zasloužilo něco lepšího!
Cesta příjemně ubíhala a konečně jsme zastavili v cílové stanici - Poděbradech. Byli jsme vyprahlí žízní, a i když jsme měli na cestu dostatečnou zásobu pití, však to znáte, naše kroky směrovaly k nejbližší restauraci, kde v předzahrádce a pod slunečníky a korunami lip chutná pití nejlépe.
My, dospělci jsme si dali samozřejmě „pivčo“ – bylo výborné, chlazené a Jíra si dal pohár. Plánovali jsme v klidu další přesun do nedalekých Opolan a se zalíbením se rozhlíželi po rozkvetlých květinách kolem nás.
Vedle u stolku seděla pětice mužů, seniorů. Protože se bavili hlasitě, nebylo možné neregistrovat jejich hovor. Byli to zřejmě místní kamarádi, kteří se zde scházejí na pokec. Témata, která probírali byla zajímavá. Přes radosti ženatých mužů, přes problémy s dětmi, věnovali také vzpomínku i svým zemřelým kamarádům. Dalšími tématy byla kopaná, politika a největším tématem bylo „my a PC“. Sdělovali si vzájemně své úspěchy při zdolávání nástrah počítačů. Nebrali to vše jako tragedii, ale s úsměvem a nadsázkou. Jejich krédem bylo „musíme to zvládnout“, už kvůli našim vnukům, abychom nevypadali tak zaostale!
Dále se řešily aktivity stáří, sex to prý už není to pravé ořechové, ledničku plenit to jim neumožňuje jejich zdravotní stav, takže už jim prý moc radosti nezbývá. Potřebovali by prý něco, kde by byly oceněny jejich „kvality“.
Když jsme odcházeli s dovolením jsem k nim přistoupila, omluvila se za vyposlechnutí jejich hovoru a doporučila jsem jim naše webové stránky (www.seniortip.cz). Snažila jsem se je přesvědčit o tom, že zde každý najde možnost uplatnění svého koníčka. S úsměvem poděkovali a slíbili, že se na stránky určitě podívají.
Zda tak učiní nebo ne je vlastně jejich problém, ale co kdyby a přibylo pár nových talentů na našich stránkách…
počasí, přijeďte se na nás podívat. No uvažte, takové nabídce přece nelze odolat. Krátce jsme situaci zhodnotili a v dohodnutý den se chystali na cestu. 
stanic. Byl elegantně oblečen, vystupováním gentleman, v ruce květiny. Posadil se vedle nás a po chvilce jsem se dozvěděla (mimo jiné také díky našemu pejskovi) jeho životní osud. Ovdověl, jel na hřbitov. Svěřil se, že zůstal sám, děti žijí v zahraničí, a že by si nejraději naši Lilinu (tak se náš pejsek jmenuje) vzal sebou, aby měl společníka. Pes se k němu velice měl, pán se s ním rozdělil o svačinu a byl to krásný pohled jak jeho vrásčité ruce hladí našeho malého psíka. 
mimčo krmit. To mělo zřejmě hlad, a tak přežvykovalo svými dvěma zoubky podávané hranolky. Vrcholem zakončení oběda bylo podání coca coly “pravé americké“. Jsem už asi stará, ale to dítko by si určitě zasloužilo něco lepšího!
scházejí na pokec. Témata, která probírali byla zajímavá. Přes radosti ženatých mužů, přes problémy s dětmi, věnovali také vzpomínku i svým zemřelým kamarádům. Dalšími tématy byla kopaná, politika a největším tématem bylo „my a PC“. Sdělovali si vzájemně své úspěchy při zdolávání nástrah počítačů. Nebrali to vše jako tragedii, ale s úsměvem a nadsázkou. Jejich krédem bylo „musíme to zvládnout“, už kvůli našim vnukům, abychom nevypadali tak zaostale!