Jeho zaèátky se podobají jiným úspìšným podnikatelùm jako byl Ba»a èi Schicht. Jmenoval se Johann Liebieg a narodil se v roce 1802 v rodinì soukeníka v Broumovì. Po pøedèasné smrti svého otce nastoupil ve 12 letech do uèení a vyuèil se soukeníkem.
Byl velmi šikovný a po dvou letech se stal tovaryšem a odešel si hledat práci. V roce 1818 pøišel na svých poutích po Èechách do Liberce, tehdy Reichenbergu. Hledal své uplatnìní a zkusil se ¾ivit jako podomní obchodník, údajnì se ¾ivil i pašováním zbo¾í, pozdìji si otevøel malý krámek. Jeho však stále hnala pøedstava nejen uspìt, ale také prodávat to nejlepší zbo¾í. Proto dová¾el do krámku módní zbo¾í z Nìmecka, uchytil se a u¾ivil rodinu i svého bratra Franze, který mu od zaèátku pomáhal.
Postupnì své obchodní cesty rozšiøoval a¾ do Anglie odkud pøivezl nové druhy látek. Rozhodl se, takové látky také vyrábìt a v roce 1826 zakoupil první stavy, a to byl zaèátek jeho textilního impéria. Stal se jediným ve Støední Evropì, kdo je vyrábìl a soukenictví zpracovávající domácí vlnu se stalo v polovinì 19 století nejvýznamnìjším odvìtvím textilního prùmyslu. Velmi brzy pronikl na trhy celé rakouské monarchie a své továrny rozšiøoval do celého okolí. V Liberci a Raspenavì byla specializace na vlnu, Ve Svárovì a v ®elezném Brodì se vìnoval bavlnáøství.
Liebiegovo mìsteèko
Výhodnì se o¾enil a s vìnem získal prostøedky na další investice. Svùj podnikatelský duch neztrácel a postupnì nechal vybudovat plynárnu, sklárnu, pilu, mlýny, pivovary, hutì, cukrovary, podporoval tì¾ební prùmysl, výrobu stavebních materiálu a vìøil a podporoval ¾eleznici. Podnikal i ve Vídni, kde mìl nìkolik domù, závod na barvení látek i vlastní banku. Jeho textilní výrobky s presti¾ním mezinárodním ocenìním se prodávaly i za moøem. Údajnì mìl i tovární špioná¾, aby vìdìl, co na nìj konkurenti chystají a co si o nìm myslí. Anga¾oval se i v politice, byl poslancem Øíšské rady a v roce 1866 byl císaøem povýšen do rytíøského a pozdìji do baronského stavu. Aktivnì pracoval do roku 1868, kdy jej postihla mozková mrtvice. Ochrnul, stáhl se do ústraní a firmu pøevzali jeho synové. Nedlouho po tom 16. èervence 1870 zemøel.
Jméno Liebieg mi zaznìlo pøed dávnými lety na základní škole v souvislosti se Svárovskou stávkou. Bylo nám vysvìtleno, ¾e kapitalisté jsou zlí, ¾ijí na úkor dìlníkù, které vykoøis»uji a ti se musí bránit. Co se tehdy stalo? V jeho textilní továrnì se øeditelství se rozhodlo dìlníkùm sní¾it platy o 10%. Místo vyjednávání po¾ádal øeditel závodu o pomoc èetníky a vojáky, kteøí 31. 3. 1870 dostaly rozkaz støílet do øady ustupujících dìlníkù. Na místì bylo mnoho ranìných, šest dìlníkù zastøeleno (mezi nimi byla i 16 dívka) a zbloudilá kulka zasáhla i malého chlapce v domku jeho rodièù
Johann Liebig byl tvrdý podnikatel, ale v dobì, kdy dìlníci pracovali víc jak tøináct hodin dennì mìl vùèi svým zamìstnancùm i sociální cítìní. Dostávali poukázky na nákup základních potravin za zlevnìné ceny ve vybraných prodejnách. Existovalo podnikové pojištìní pro pøípad nemoci a úrazu. Po roce dìlník pracující ve firmì mìl nárok na léky a lékaøskou péèi zdarma. Byly zøízeny sociální ústavy pro bývalé dìlnice z textilek. Mìl to dobøe promyšlené, vìtšinu podnikù provozovala jeho firma a zamìstnanci, co si u nìho vydìlali, u nìho opìt utratili.
Zaèal budoval tzv. Liebiegovo mìsteèko na principu zahradního mìsta v pøírodì, malé domky s typickými mansardovými støechami, zdobné štíty, vchodové portály, domovní znameními, výklenky pro sošky svìtcù, patronù èi alegorickými postavami. Podezdívky z liberecké ¾uly, hrubá vápenatá barevná omítka. Domky s prvky místní lidové architektury, šindele, hrázdìní a bednìní ve štítech èi imitací podstávek. Ka¾dý domek mìl také zahrádku. Mìsteèko mìlo i obèanskou vybavenost na námìstí fungoval hostinec. Fungovaly tam školy, hasièská zbrojnice, prádelny. Výstavba pokraèovala i ze jeho potomkù a skonèila a¾ zaèátkem 20 let minulého století.
Marie Pavlína Liebiegová (jeho sestra) na své náklady nechala postavit kostel sv. Vincence, který byl souèástí Špitálského okrsku a zahrnoval mateøskou školu, azyl dìtem dìlníkù a soukromou obecní školu sv. Josefa. Øádové sestry spravovaly sirotèinec a zároveò mìly na starosti dìti zamìstnancù, které pod jejich dohledem mohly trávit volný èas po vyuèování.
Nejvýraznìjším pokraèovatelem rodu byl vnuk Theodor Liebieg (1872 - 23. 5. 1939), který studoval ve Francií. V 19 letech po neèekané smrti své otce Theodora byl nucen pøevzít øízení 14 rodinných podnikù. Zaèíná zavádìt do výroby nejnovìjší stroje a podporoval rozvoj automobilismu. Dokonce si zakoupil vùz u Karla Benze v Mannheimu a dojel s ním za svou matkou do Koblenze (900 km). Nejprve se svým pøítelem jel z Liberce do Mannheimu, kde mu technici provedli úpravy.
Byl prvním nositelem øidièského prùkazu a o cestì si vedl deníky. Z nich vyplývají technické údaje co¾ byla rychlost 13 km/hodinu a spotøeba paliva 140 kg (tehdy se palivo uvádìlo v kolech) a spotøeba vody 15 hektolitrù. I na svatební cestu se vydal nejmodernìjším vozem, pou¾íval ho i na další cesty. Auta ho zaèala zajímat více neustále se zdokonaloval v jeho ovládání, zaèal jezdit závodnì a získával vavøíny. To u¾ se spojil s výrobcem aut a motocyklù nedaleko Liberce a vznikla úspìšná znaèka RAF. Kdy¾ v Mladé Boleslavi se zaèala rozrùstat firma Laurin Klement rozhodli se jí prodat. Zùstala jen výroba jednotlivých souèástek.
Po první svìtové válce pøichází pro textilku velká krize, proto¾e obchody probíhaly v nìmeckých markách, a tak extrémní inflace dopadla i na nì. Ještì to Liebiegové pøe¾ili, ale dlouho u¾ ne. Theodor zemøel, jeho syn Johann Wolfgang podporoval Henleinovu stranu. Po porá¾ce Nìmecka byl lidovým soudem odsouzen na nìkolik mìsícù do vìzení. V roce 1947 se mohl vrátit na rodinné sídlo do Gondorchu. Èlenové rodiny Liebiegù patøili k nejvýznamnìjším obèanùm Liberce, který pova¾ovali za své mìsto. Zaslou¾ili se o jeho rozvoj, podíleli se na výstavbì reprezentativních budov a byli i štìdøí mecenáši. Vnuk Johanna, Theodor pokraèoval ve vizi svého dìdy a podílel se na dokonèení Liebigova mìsteèka, kde nejchudší byty byly jednopokojové se spoleènou prádelnou, pøedáci dostávali byty èi rodinné domky kde byla kuchyò, pokoj a WC s koupelnou.
Nejvyšší úøedníci ¾ili ve dvoupatrových vilách (dnes Klicperova ulice). Nejvìtší rozkvìt Liberce byl v letech 1911-1920 na kterém se podílel architekt Jacob Schmeissner. Jeho vrcholným dílem je právì urbanistické øešení tzv. Liebigova mìsteèka (1907-23), Adaptace vily Theodora (1904) èi Lesní vila (Wolkerovo sanatorium), adaptace Dìlnického domu (1910), autodùm s gará¾emi (1914), Øadový zamìstnanecký dùm (1922) èi Rozhledna na Liberecké výšinì, Sídlištì Domovina (1916-21) a mnoho dalších v okolí Liberce. Nìkteré slou¾í po opravì i kdy¾ k jinému úèelu, ještì dnes.
Pokud budete mít mo¾nost, projdìte se po Liberci s prùvodcem nejen po dílech architekta Schmeissnera, ale dozvíte se mnohé zajímavosti ze ¾ivota rodiny Liebigù.
.jpg)
