Na dnì
®ádné strachy, nemíním rozebírat ú¾asnou hru od Maxima Gorkého „Na dnì,“ na kterou jsme museli v rámci tøídního uvìdomování se školou povinnì do divadla. Hra pojednává o zbídaèených lidech na dnì lidské spoleènosti. Herci to tenkrát ovšem nemìli lehké, proto¾e my, znudìní studentíci jsem po nich støíleli prakem bábrdlata, tak¾e dokonce pøestali hrát a my jsme samozøejmì z toho mìli veliký prùšvih. I kantoøi s námi nìjakou dobu nesmìli mluvit. Tak¾e ne, o této høe ji¾ zde nepadne ani zmínka.
Jako vìtšina obstaro¾ních lidí si nekrátíme trýznivì dlouhé veèery milováním, nýbr¾ koukáním na televizi. A to dìláme velkou chybu, proto¾e to, co vidíme na nás pak uvalí hlubokou depku. Vyrùstali jsem toti¾ v dobì tìsnì po válce, kdy celkem po dlouhá léta, byla jak èeská, tak zahranièní kinematografie, korektní. Vulgarismù se na støíbrném plátnì u¾ívalo sporadicky a nešlo o opravdu tvrdá vulgární slova. Nebylo tomu toti¾ zapotøebí. Filmy vìtšinou mìly divákovi co øíct a nespoèívaly na plytkosti jako je tomu dnes. Pamatuji se, ¾e se obecenstvo mohlo umlátit smíchy, kdy¾ v divadle Semafor se v jedné bezvadné høe utrousilo celkem nevinné slovíèko „prdel.“
Rodièe nás vychovávali k slušnosti, doma jsem slyšel jenom jednou sprosté slovo, které k maminèinì konsternaci utrousil tatínek, kdy¾ se bacil kladívkem do palce, bolestí poskakoval na jedné noze a vykøiknul „Kurva jedna.“ Nikdy více jsem sprosté slovo doma neslyšel. Tatínek se za svoje provolání hluboce zastydìl, omluvil se nám a øekl, ¾e slovo „kurva“ u¾ od nìj nikdy neuslyšíme. Klobouk dolù, slib dodr¾el.
A proto zdravým rozumem nemohu pochopit, co se s naší spoleèností za posledních, øeknìme 30 let odehrálo. Co je nám nabízeno není nic jiného ne¾ naprosto nehodnotný škvár. Pøevá¾ná vìtšina filmù je o masových vra¾dách, kde je zloèin naturalisticky zobrazen v detailech, ze kterých je divákovi na nic, a o zloèinech vùbec. Policejní a váleèná tématika plná hrùz pøevládá. ®ivot pøestává mít cenu, zabíjí se na veliko a co mo¾ná nejkrutìjším zpùsobem. Psychologové a psychiatøi by potvrdili, jaký dopad toto má hlavnì na mladého èlovìka. Není divu, ¾e kriminalita mláde¾e vzrùstá do hrozivých rozmìrù.
A co teprve dialogy, které jsou v dnešních dnech doslova prošpikovány tìmi nejvulgárnìjšími slovy, které se valí z úst policejních náèelnic (jistì jste si všimli, ¾e díky politické korektnosti jsou vìtšinou policejní šéfové ¾eny) a filmových postav vèetnì dìtí. To, co bývalo tabu je dneska bì¾ná mluva. Stoka se na nás valí z televizních obrazovek, filmových pláten a divadelních jeviš». To, jak v dnešní dobì mluví dìti témìø pøedškolního vìku je neuvìøitelné. Staèí, co mnì øekne dcera uèitelka na základní škole. Jak se dìti vùbec opova¾ují mluvit se svými uèiteli. Malý Johny pošle øeditelku kamsi, ani nemrkne. Od hlavy k patì potetovaní rodièe, kteøí si jdou nevychovaného synka vyzvednout, proto¾e je za trest po škole, nemohou uvìøit, ¾e synáèek by mohl nìco takového øeditelce øíct, proto¾e „takhle se u nás, kurva, nemluví!“ Málem øeditelku zfackují a pošlou na ní stí¾nost, která se samozøejmì musí projednat, a nakonec se øeditelka rodièùm musí omluvit.
Pøítel mnì doporuèil, abych se podíval na populární èeskou bavièku, hereèku a šansoniérku Ester Koèièkovou. Podíval jsem se na nìkolik jejích skeèù. To, co jsem vidìl mnì zalilo oèi slzami. Ne však bohapustým smíchem, který znìl v hledišti, ale smutkem, v jakém bahnì se èeská kultura nachází. Tato svérázná umìlkynì nemá naprosto ¾ádné zábrany a to, co na jevišti provádí, je nìco neskuteèného. Podívejte se, budete souhlasit. Staèilo mnì shlédnout scénku, která pojednávala o malém èeském sebevìdomí. Umìlkynì navrhla, ¾e nová èeská hymna by mohla národní sebevìdomí utvrdit. Bezostyšnì po¾ádala obecenstvo, aby, kdy¾ je pøi svém zpìvu pobídne, všichni skandovali „Kunda sem, kunda tam.“ Co¾ byla samozøejmì ú¾asnì vtipná nará¾ka na bývalého prezidenta Miloše Zemana, který kdysi nìco takového øekl. Narvaný sál radostnì skandoval, jak ¾eny, tak mu¾i se v sále mohli potrhat smíchy!
Ano, konstatuji, ¾e jsme jako spoleènost skuteènì na dnì. A to na pìknì bahnitém, ze kterého je velice obtí¾né se vyhrabat. Malá zemì, s takovými kulturními velikány, kterým by v souèasné dobì zbyly oèi jenom pro pláè!
Nabízí se otázka: „Copak se nenajde nikdo, kdo by burcoval svìdomí tìch, kteøí jsou pøíèinou našeho kulturního úpadku?“
Na dnì