Neš»astná tøináctka
Kdy¾ 13. èervence 1891 se vydala v Praze na zkušební jízdu elektrická tramvaj za úèasti Františka Køi¾íka tak se jí do cesty pøipletl pekaøský kùò s povozem. Nikdo nebyl zranìn a Køi¾ík nabídl pekaøi odškodné.
V roce 1947 bylo extrémní sucho, a to bylo vhodné poèasí pro uzrávání lesních plodin. V nedìli 13. èervence vyjelo velké mno¾ství výletníkù z Ústí do nedaleké Telnice. Obec le¾ící v 345 m n.m. byla ji¾ od roku 1912 spojena tramvají è.1 s mìstem Ústí nad Labem, le¾ícím ve výšce 218 m n.m. Z toho vyplývá, ¾e tramvaj musela zdolat velké pøevýšení.
Po páté hodinì odpolední se unavení výletníci vraceli tramvají zpìt domù. Mezi nimi i pìtiletý Jindøich Mach se svými rodièi. K cílové stanici na Bukovì se neustále klesá. Cestou si øidiè uvìdomil, ¾e brzdy nereagují a sna¾il se vùz brzdit pískem. V tom okam¾iku se z tramvaje stalo kovové monstrum uhánìjící a¾ sedmdesáti kilometrovou rychlostí. U rozjezdové výhybce odstøedivé síly naklonily vùz jen na dvì kola co¾ mìlo za následek vychýlení z dráhy a zachycení o trolejový sloup. Náraz byl tak silný, ¾e souprava se doslova rozpárala a odmrštìný vleèný vùz narazil do jiné linky.
Pøímo na místì zahynulo devatenáct pasa¾éru vèetnì øidièe pana Oldøicha Ridvana. Bylo tedy jednoduché svalit vinu na èlovìka, který se nemohl u¾ bránit. Ústecká nemocnice nebyla na takový nápor ranìných pøipravena, a pøitom šlo o èas. K sanitkám se pøidala nákladní auta, organizovaly se záchranné akce, zapojil se i nedaleký cirkus èi fotbalový stadion. Dva cestující podlehli zranìním pøi pøevozu, dalším devíti lékaøi v nemocnici u¾ nepomohli. 45 cestujících vyvázlo s tì¾kým zranìním a k nim se pøidali další dva, co vyskoèili z oken. „Pouze“ 31 cestujících mìla lehká zranìní.
Podle svìdkù š»áva z rozmaèkaných malin vytvoøila ještì krvavìjší drama. Dítìtem štìstìny bylo po tragédii oznaèováno batole, které vylétlo støechou tramvaje a pøistálo na støeše jiné. Kromì drobných odìrek se dítìti nic nestalo. Paní pøijela v roce 2001 na první setkání úèastníkù tramvajové nehody, kteøí popisovali, ¾e z latí døevìných lavic se vytvoøily dlouhé špièaté tøísky, které pùsobily jako meèe. Mezi 30 obìtmi byly celé rodiny. Do tramvaje s kapacitou 88 cestujících se jich vmìstnalo 140.
Rakve s mrtvými tìly byly na místì nehody vystaveny v pátek 18. èervence, kdy se na Mírovém námìstí konal hromadný pohøeb za vysoké úèasti lidí i s nejvyššími pøedstaviteli tehdejší vlády.
Památník obìtí byl odhalen a¾ v roce 2007 nedaleko místa katastrofy. Pøi té pøíle¾itosti vyprávìl svùj pøíbìh i pán Jindøich. „Mìl jsem v hlavì vra¾ený velký støep, byl jsem celý zakrvácený a v bezvìdomí. Kdy¾ se dìlal výbìr, rozhodli, ¾e s takovým zranìním jsem nemohl pøe¾ít, a proto mì polo¾ili k mrtvým. Tam mì našel tatínek a díky nìmu jsem pøe¾il. Ovázal mi zranìní hadrem a náklaïákem mì odvezli do nemocnice, kde mi hlavu zašili. Dodnes mám krvavý støep schovaný, stejnì tak štípnutý lístek, kde je to osudné datum a èas“. Prohlášen byl za mrtvého ještì jednou, kdy¾ se uveøejòoval seznam lidí, kteøí zemøeli v nemocnici. Co¾ rodièe honem spìchali zjistit, jak to se mnou je. Proto¾e pamìtníci u¾ stárnou, rozhodl se odevzdal tento støep a jízdenku do muzea, øíká mu¾, který má stále viditelnou jizvu nad oboèím.
®e toto neštìstí se dotklo velkého mno¾ství lidí dokazuje i pøíbìh hrobníka pana Hrušky, který tehdy pro vzpomínku zasadil u støekovského høbitova lípu.
Teprve nedávno byl tento pøíbìh uveøejnìn a u stromu se udìlal nejprve provizorní památníèek, dnes u¾ je pietní místo upraveno. A stále jsou lidé, kteøí u tohoto neoficiálního místa nezapomenou pøi výroèí vzpomenout a zapálit svíèku. I kdy¾ øady pamìtníkù neustále øídnou.
